Děti jistě nemohou za své rodiče. Některé spojitosti jsou však natolik pikantní, že si člověk nemůže, ani nechce pomoci. Módní návrhářka Eva Janoušková je spoluautorkou českého olympijského kostýmu, jehož součástí byly i kontroverzní modré holínky. Shodou okolností je i dcerou někdejšího dlouholetého normalizačního premiéra Lubomíra Štrougala. Hurá, holínky se líbily, o to nic. Člověka se však zmocní divná nausea, když si v rozhovoru s návrhářkou přečte věty typu: V New Yorku se holínky běžně nosí k norkovým kožichům… Woagh. Tak nejdřív nás tu Lubomír léta dusil pod pokličkou, vše americké bylo od ďábla, celní prohlášení se vyplňovala i do NDR a soudruzi byli ti jediní spravedliví. A dnes je to zrovna jeho dcera, kdo nás poučí o norkových kožiších na Broadwayi, že by se mnoha obyčejným Newyorčanům zježila srst. Vždy se nejdřív hořce divím, než mi vzápětí dojde, že právě tomuhle se přece není co divit.
Mylné podivení zažívám i nad fejetony Trilobit spisovatele Pavla Kohouta, uveřejňovanými v sobotní MfD. Lehká závrať mě vždy jímá nad tím, jak neomylně je Kohout přitahován měšťáckým biedermeierem první republiky. Jako by se chtěl nevědomky zavděčit. Probůh, proč ale tak průhledně, nešťastně a proti proudu času? Nasládle vzývat prvorepublikovou idylku dnes, kdy má kapitalismu, jedno, zda s tváří měšťanskou či globalizovanou, plné zuby už leckdo? Dávno přijatý axiom zní, že disident Kohout svými pozdějšími postoji hříchy svého mládí odčinil. Přesto je smutně a nekonečně pikantní, když právě on třeba kárá české pekaře a klade jim za vzor zručné kolegy rakouské, produkující iks odrůd vonného pecnu, poctivě měšťansky rozinkami a mandlemi naditého… Kdo naše pekaře kdysi rozprášil? Dodnes se z toho nevzpamatovali.
Podobně v nedávném Trilobitu (MfD 4. 8. 2012) spisovatel lamentuje nad pádem letoviska Bělá pod Bezdězem a rozkladem kdysi elegantního hotelu Hlavsa, na nějž vzpomíná, že v dětství to byl „jeho první Hilton“… Jak to, že když Bohumil Hrabal píše o hotýlcích a pikolících první republiky, není v tom špetka měšťáctví, naopak, zní tu ryzí, prožitá, přitažlivá, dokonce filosoficky podložená proletářskost? Paradoxně by mě zrovna od matadora Kohouta potěšilo, kdyby se přese vše, aspoň pasivně a hypoteticky, k obrysům některých idejí mládí hlásil – už jen proto, že jsou přirozeně rozumné a lidské. Ale on radši ty Hiltony.
Nevím, zda Pavel Kohout pikantní příchuť vnímá. Musí být únavné, být tak vytrvale stíhán svou minulostí. Jenže minulost nestíhá jen spisovatele, ale hlavně obyčejného pěšáka. To, co bylo spuštěno a hnáno propagandistickým nadšením let padesátých, úmorně trvá ještě dnes třeba právě v ponurém, zdevastovaném lokále kdysi „velemoderního“ hotelu Hlavsa. Zkáza je vytrvalá a prorostla hlouběji, než by kdo tušil. Proto mi v psaní, jež Kohout provozuje v Trilobitu, stále něco chybí. Ne pokání či zpytování svědomí, ale hlubší způsob reflexe té nenormální situace. Jiný druh spoluúčasti na tom všem. Jinak jsou všechny frappé vzpomínky na fredoledo, dávná pánská korza, vznešené salony, sochy legionářů, jakož i měšťanská nabádání, nechť se „Pražan i s dítky vnoří do čisté vody v půvabném městě“, jen letmé pikanterie váhy menší než muší.
Jemnou letní remuládou byl i rozhovor s textařem a autorem nedávno vydané sbírky villonských balad Český kalendář Michalem Horáčkem (Magazín MfD 12. 7. 2012). Pravda, rebel Tomáš Poláček klade nezáviděníhodné otázky: V jaké podle vás žijeme době? Co vám chybí ke štěstí? Koupil byste si elixír mládí? Prostému nebásníkovi se hlava zatočí. Otázku doby ovšem Michal Horáček vyřeší elegantně: žijeme prý v době „příšerné i nádherné“. S důraznou liberální lehkostí eliminuje i další trable: „Jestli si někdo stěžuje, že je jeho práce těžká, pak se musím ptát: Když vás to ubíjí, proč to děláte?“
Poláček se nežinýruje, a tak posléze padne i drze nevyhnutelná otázka: Jsou vám vlastně k něčemu ty vaše miliony? Nato Horáček: „Nebudu pokrytec a na rovinu řeknu, co každému doporučuju: Zbohatněte, je to fakt dobrý! Peníze vám dají lepší lékařskou péči a možnost, abyste své děti poslali na nejlepší školy…“ To je fakt dobrý – tady by uznale vzdechli někdejší příslušníci avantgardy, všichni ti bloudi jako Seifert, Halas, Závada, V&W, co mluvili s úctou o práci, zvlášť té ubíjející, o těch – jak se jim dnes nadává – dělnících, pro něž chtěli spravedlivější svět… Dnes stačí lusknout: zbohatněte!
Dojde i na poezii. Poláček se ptá, zda psaní poezie má dnes smysl. Básně už přece zajímají málokoho. Horáček kontruje podezřením, jež bych ve chvílích zmaru nad některými novými knížkami poezie i sdílel: Co když dnešní poezie není dost dobrá na to, aby lidi oslovovala? Následné podání Horáčkovy pozice ovšem stojí za citaci. „Na to já nehledím. Básně dál píšu a zkusím dokázat, že když budou dobré, tak lidi osloví. Budou je citovat, jako citují třeba Štěstí je krásná věc. Nedávno jsem vydal sbírku Český kalendář a chci věřit, že jednou bude ve všech domácnostech… Vy jste se pousmál?“
Cudné samolibosti básníka by se pousmál leckdo, nejen přísedící redaktor. Sám Horáček svůj úlet vzápětí tlumí. Nicméně nátlakový maso-pop už vystrčil rohy. K tomu připojím zkušenost. Neholduji Richardu Müllerovi ani Horáčkovým texům, nevyhledávám je, zajímají mě jiné věci. Nemám televizi ani rádio. Přesto jsem už ikskrát vyslechl „Dnes je valcha u starýho Růžičky“ a další verše v trafice, samoobsluze, kavárně, po všech čertech. Je tohle ten vzývaný liberalismus? Ubíjí vás to – neposlouchejte! Dejte si odchod z veřejného prostoru. Doufám, že mi jednou u dveří nezazvoní Lucia Šoralová a Vojtěch Dyk s výtiskem Českého kalendáře, určeného právě pro mou domácnost. Složenka uvnitř. To by bylo – pikantní.
Radši půjdu k básníkovi, jenž se nikam necpe, není snob a dobu dokáže žít i za jiné než jen za sebe. Petr Hruška a sbírka Darmata z letošního června. „Vezmeš piliny/ co zůstaly po stromech/ smícháš/ s dávno vyjetým olejem/ přepáleným tukem/ nevysvíceným petrolejem/ a narveš to/ do prázdných petlahví/ se vztekem/ na celé vyrabované město/ na celý vybrakovaný život/ zavřeš/ a v prosinci házíš do kamen/ jmenuje se to Ostravská raketa/ poznáš ji podle hustočerného dýmu/ a neurvalého tepla.“ V jaké že to žijeme době?
Autor je básník, literární kritik a hudebník.