V roce 2007 jsme v A2 zavedli rubriku „hledá se prezident“. Tehdy jsme ho nenašli, i když se pár neotřelých tipů objevilo, a Václav Klaus se krátce nato podruhé usídlil na Pražském hradě. Zrovna nyní se znovu v Česku poohlížíme po hlavě státu a jména hlavních uchazečů jsou známa (Fischer, Zeman, Dienstbier, Sobotka), stejně jako jméno toho, kdo by ke kandidatuře teprve mohl přistoupit a podle některých hlasů ji i zvrátit (Švejnar). Nezbývá mu ale příliš času na opatření padesáti tisíc podpisů a lze odhadovat, že nakonec do přímé volby nezasáhne. Ta má být podle řady komentátorů zcela pochopitelně symbolickým, byť parciálním vítězstvím přímé, tedy v podstatě lidové demokracie. Jenže značně pochybným, chtělo by se dodat. Nejen kvůli omílané, a přece možné hrozbě kandidáta, jenž si funkci zkrátka koupí, ať již penězi nebo vlivem. Platí sice, že žádný Kellner zatím po úloze hlavy státu nezatoužil, což je ale pouze důkazem miliardářské prozíravosti: ohnisko politické moci u nás přece leží jinde. A proto je výhodnější spojení se stávajícími politickými stranami nebo cesta, kterou zvolil Andrej Babiš se svým politickým hnutím a celorepublikovým týdeníkem zdarma v zádech. Zkrátka takový pozvolný pokus o berlusconizaci politiky na český způsob.
Češi sice svého času nemohli rozhodnout o rozdělení státu, v němž se narodili, a čekání na zákon o obecném referendu se zdá nekonečné, ale mohou si alespoň zvolit prezidenta, který toho z podstaty Ústavy moc ne(z)může. Při pohledu na Václava Klause, jenž si stěžejní zákon republiky vykládá často po svém, by se chtělo říci: naštěstí. Ač jsem zastáncem přímé demokracie, z populistického rozhodnutí ohledně volby nejvyššího představitele státu žádnou radost nemám. Celá naše Ústava je založena na zastupitelské demokracii, s přímou volbou prezidenta přitom došlo k jediné zásadnější změně, a sice ke ztížení možnosti podat návrh na odvolání prezidenta u Ústavního soudu. To mi přijde poněkud málo. Je to i důkaz toho, že se opět spíše hrálo o hlasy možných voličů, než že by šlo o (jakoukoliv) širší úvahu či princip.
Kandidáti vypadají jako předem mrtví prezidenti, i když každý z nich trochu jinak. Křečovité snahy o získání větší podpory pro Jiřího Dienstbiera připomínají chování týmu, jenž sice za každou cenu chce – sice slavně, ale přesto – prohrát. Snad proto ČSSD vysílá do boje osobu, u níž je zjevné, že její čas ještě nenastal. Třeba pro něho přijde šance za deset let, kdo ví… Dnes to však vypadá, že se za jeho nominací skrývá fakt, že je se svými (často pronikavými) názory v domovské partaji myšlenkovým trosečníkem, a řada spolustraníků by ho nejraději někam uklidila. Třeba i na ten Hrad, na nějž však může nejen pro své (politické) mládí dost těžko dosáhnout. Nepravděpodobný je i jeho postup do druhého kola voleb, tam bohužel zřejmě levice své zastoupení najde v osobě Miloše Zemana.
Nezpochybnitelně výrazná a nezaměnitelná postava české porevoluční politiky už dávno ztratila mnoho ze svého původního lesku a roky v důchodu tráví tím, že se veřejnosti obnažuje ve své současné podobě, která není ani tak sociální, jako spíš národní až xenofobní. Zemanova vyjádření k českým „nepřizpůsobivým“ (rozuměj Romům) nebo třeba k situaci v Palestině naznačují, že řada sociálnědemokratických politiků, zvláště těch z krajů, a ještě větší množství tradičních socialistických voličů může odevzdat hlas právě jemu. Je přitom jasné, že Zeman bude v případě zvolení žonglovat s Ústavou s podobným gustem, jako to trvale dělá Klaus. Stejně tak lze předpokládat, že za ním půjdou hlasy komunistů, neboť ti zatím žádného kandidáta nemají (pokud jím latentně není od samého počátku právě Zeman). Zeman-intelektuál z počátku devadesátých let je jednoznačně mrtvý, zůstal jen vcelku obratný řečník, u něhož je dávno zřejmé, že stěžejním a nejnebezpečnějším Klausovým protivníkem byl svého času spíš ze strategické vypočítavosti než pro své upřímné levicové přesvědčení. V době krize Zeman prostě chytá nosný vítr, který ale většinou očekáváme z pravé strany politického spektra, kde se zpravidla sází na stavění bariér mezi lidmi v nouzi. S případným prezidentem Zemanem můžeme čekat ledasco, nuda to ale rozhodně nebude.
Přemysl Sobotka je příkladem politika, který získal kandidaturu spíše za zásluhy stranické než politické či lidské. Kromě občasných siláckých vyjádření nevyniká vůbec ničím a podle toho vypadají i jeho šance. Předem mrtvý kandidát vypovídá mnohé o umrtvené straně, které chybějí výrazné osobnosti, ale přesto disponuje velkým vlivem.
Volbou nejpravděpodobnější zůstává Jan Fischer, jenž za neprůbojnou image umně skrývá silnou touhu po vysoké funkci a tím prozrazuje, jak hluboko se mu v krátké době premiérování vryl vysoký státní post pod kůži. Nakonec jde o kandidáta, který přesně splňuje podstatu české hlavy státu, která nemá daleko k tradovanému kladení věnců. Fischer by zřejmě dbal ústavních pořádků a nepletl se tam, kam nemá. Mrtvolně apatický přístup by nahradil současný hradní aktivismus a prázdná nádoba českého prezidentování by našla prázdného nástupce. Možná přesně tohle chtěli někteří z poslanců, když pro jednou dali možnost rozhodovat přímo voličům, které obvykle tak rádi a tak špatně zastupují.