Vydávání kvalitní – domácí i překladové, odborné i beletristické – literatury je práce nelehká a rozhodně je namístě chovat zaťaté i zanícené nakladatele v úctě a hezky o nich rozprávět. Co ale naplat, když občas svoji záslužnou práci sami podrážejí nepochopitelnými technickými minelami, prachbídnou textovou přípravou nebo – žel ne ojediněle – amatérsky směšnou snahou o propagaci a marketing? Jistota nakladatelství Mladá fronta, že nic románům Philipa Rotha neprospěje tolik jako polovětné výkřiky v místě podtitulu na obalu knihy, už trvá několik let, těžko si však představit, s jakým úspěchem se kupříkladu romanopiscův Druhý život setkává u čtenářů, jež ke koupi přesvědčil pologramotný přípisek „Komedie o hledání životní změny“. Čestné ocenění za nejvíce samožernou literární cenu pak již čtvrtým rokem přebírá nakladatelství Academia, které svými Cenami nakladatelství Academia odměňuje nejlepší knihy z vlastní produkce. Oficiálně tedy mohou zvítězit i publikace vydávané jednotlivými ústavy AV, v praxi se tak však až na výjimky neděje. Co naplat, pořádající domovské nakladatelství je, zdá se, řečeno s Visacím zámkem „skromné, ale nejlepší“.
Nejnověji se marketingovou nesoudností blýskl elitní Torst. Hned v úvodu nakladatelské anotace opulentního historického debutu Marie Michlové Smrt múz je potenciálnímu čtenáři servírováno tvrzení z těch méně pokorných: „Po několika letech přichází nakladatelství Torst s novým prozaickým debutem zásadního významu.“ Natěšený čtenář debutů tohoto nakladatelství, jenž už několik lét i zim s očekáváním vyhlížel další prvotinu zásadního významu, se konečně dočkal. Už je to zase tady! tetelí se v duchu. A snad ještě lepší než minule, dosti bylo mongolských plání! „Smrt Múz zaujme čtenáře vedle mimořádné zábavnosti a čtivosti též neuvěřitelnou hloubkou autorčiných znalostí literárního prostředí dané doby i literatury samotné, dokonce i přímá řeč historických postav románu vychází z jejich skutečných výroků.“ Opravdu je ten replikový verismus tak zásadním přínosem, aby bylo třeba jej v anotaci zdůrazňovat? Nebylo by vhodné dát mysli i klávesnici chvíli odpočinout, než vytvoříme souvětí, ve kterém vedle sebe figurují adjektiva mimořádný a neuvěřitelný? Těžko od anotace očekávat relevantní posouzení kvalit a slabin předkládaného textu, přestřelenou sebechválou však snadno lze knize více ublížit než prospět.
Smrt múz Marie Michlové je přitom debutem značně nevyváženým: na jedné straně text přesvědčivě vypovídá o autorčině dosud nevybroušeném nadání a záviděníhodné vytrvalosti, s níž na knize řadu let pracovala, místy pak skutečně i pobaví zdařile konstruovanou humornou epizodou. Na straně druhé ale těžko přehlédnout praktickou nepřítomnost jakéhokoli dějového vývoje či směřování, otravnou repetitivnost, banalitu stylovou i myšlenkovou a – abychom se vrátili k nakladatelským lapsům – naprostou nedoredigovanost celé pětisetstránkové příšery. „V současné české próze nemá román Marie Michlové obdobu,“ korunuje anotace své odstavec dlouhé argumentační oslabení – a opravdu k tomu jen těžko něco dodávat. Jako libůstku možno připojit doušku o tom, že Smrt múz prakticky okamžitě vstoupila do encyklopedií. U relevantních hesel se tak na české Wikipedii dočteme, že „John Gibson Lockhart vystupuje jako literární hrdina v románě Marie Michlové“, respektive (o Walteru Scottovi), že „jeho život beletristicky zpracovala Marie Michlová ve svém románě Smrt Múz“. Přejme mladé autorce ohlušující úspěch („Michlové je 23 a její román je prostě a jednoduše skvělý“ – Boris Hokr pro Aktuálně.cz) i oddané, editováním encyklopedických hesel nadané fanoušky. Zároveň ale vinšujme nakladatelství Torst i všem jeho zúčastněným pracovníkům (redaktorkou Smrti múz byla podle tiráže Eva Lorencová) o malinko více soudnosti.
Autor je bohemista.