Předsedu senátorů ČSSD Petra Víchu natolik vyděsilo druhé místo Tomia Okamury ve cvičné volbě prezidenta republiky na serveru idnes.cz, že začal veřejně pochybovat o tom, zda přímá volba, o níž se už za měsíc bude jednat v Senátu, má vůbec smysl a zda není příliš velkým rizikem pro „křehkou českou demokracii“. Víchu neuklidnilo ani to, že ve vyřazovacím druhém kole Okamuru celkem přesvědčivě porazil přece jen solidnější kandidát, expremiér Jan Fischer; rizika populismu a náhlého zrodu nových politických hvězd, která s sebou přímá volba nese, pořád chodí okolo parlamentu a strašlivě hrozí.
Populistické argumenty, kandidatury mediálních hvězd a extremistů, to jsou velmi časté námitky i Víchových kolegů v Senátu. Takový možný vývoj považují za devalvaci celé volby a především za devalvaci prezidentské funkce jako takové a je to také jeden z nejčastějších důvodů, proč nechtějí pro přímou volbu zvednout ruku. Projevují tím zákonodárci správnou, předběžnou opatrnost, anebo je to spíše výraz nedůvěry v občany, a tedy i výraz nedůvěry v demokratické mechanismy?
Druhá odpověď se zdá být pravdě blíž. V přímé volbě samozřejmě bude hodně záležet na mediální podpoře volební kampaně. Lidé, kteří se v médiích umějí pohybovat, kteří s médii umějí pracovat a tak trochu je manipulovat, jako třeba pan Okamura, budou mít pochopitelně velkou výhodu. Odmítat ale přímou volbu jenom proto, že mediální manipulace a nevyzpytatelná nálada masy může na Hrad přivést kandidáta, jenž by nebyl hoden prezidentské tradice, je totéž, jako kdyby někdo chtěl zrušit volby do parlamentu, protože v nich pokaždé velmi vážně hrozí, že politické strany vyhrají jenom proto, že si budou nejlépe vymýšlet.
Hodnota demokratického systému se pozná podle toho, že takové radikální zkoušky, které v jistém smyslu ohrožují jeho existenci, klidně podstupuje, protože právě a jedině v nich se může potvrdit, jaká demokracie (a zda vůbec) tu je, v čem jsou její slabiny a v čem je naopak její síla. Jak moudrý, nebo naopak zmatený, svedený, zhypnotizovaný je lid, suverén, který podle Ústavy rozhoduje o všech důležitých politických otázkách, ať už přímo nebo zprostředkovaně.
Tak jako v každé demokracii podle klasické politologické poučky existuje systém mocenských protivah, existuje i nutná míra rizika, kterou je třeba přijmout, aby se demokratický politický systém neproměnil v mechanický demokratický automat, případně v demokratickou diktaturu, kde je vše ošetřeno a nastaveno tak, aby nálady lidu příliš neohrožovaly stabilitu státu. Aby systém běžel sám, bez ohledu na to, kdo se zvenčí dožaduje vstupu a případné změny.
Každá přímá volba, a přímá volba prezidenta, hlavy a symbolu státu obzvlášť, je obrovským populistickým rizikem, protože lid, populus, není předem regulovatelný. Lze v něm sice jako v parlamentních volbách vystopovat různé tendence a směry, ale rozhodnutí, sama vyřazovací volba, je často zcela nezávislé na stranické příslušnosti, světonázoru či jakékoliv rozumové úvaze, jež se nejvýrazněji otiskují do průzkumů veřejného mínění. O přímé volbě prezidenta se dá říct, že je v jistém smyslu „absolutním rizikem demokracie“, je to ohrožení bez limitu, protože, a v tom má senátor Vícha pravdu, vyhrát může teoreticky kdokoliv: Fischer, Švejnar, Gott nebo Okamura. Ale právě proto, pro toto absolutní ohrožení, stojí za to tuto zkoušku podstoupit.
Zvolení prezidenta (říkejme mu pracovně „prezidentOkamura“), který „není hoden“, může mít dvojí očistný efekt. Demokratický systém špatnou volbou přijde o poslední zbytky důvěry a lidé, kteří ho vytvářejí, ve většině samovolně vykročí směrem k jeho radikální dekonstrukci. Ostuda z volby nehodného prezidentaOkamury bude tak veliká, že se voliči časem chytí za nos a zjistí, že odpovědnost, o které se dokola mluví, je tím, s čím demokracie stojí a padá. A tak si svatosvatě slíbí, že příště, až budou něco či někoho vybírat, budou u takové volby používat hlavy a rozhodnutí si minimálně dvakrát rozmyslí.
Obnovená česká demokracie po dvaceti letech dost zatuhla, je potom těžké nemít škodolibou radost ze zjevení prezidentaOkamury, který by mohl všechno zase parádně rozhýbat. Žádný strach z Okamury, jeho přínos pro ospalou republiku může být nakonec mnohonásobně větší než desetileté působení Václava Klause. PrezidentOkamura – už teď „zasloužil se o stát“.
Autor vede kulturní rubriku České televize.