Kniha by měla čerstvě vyjít, být zakázaná, prodávat se v statisícových nákladech, její autor zemřít, být pronásledovaný, dostat nějaké výjimečné vyznamenání, nebo by se kolem něho měl strhnout nějaký skandál či polemika, aby se jeho dílo „aktualizovalo“ a byl důvod o něm psát. Neunikají nám ale tímto „přirozeným výběrem“ děl některé zásadní jevy a impulsy? Slovinský prozaik Lojze Kovačič (1928–2004) vydal v polovině osmdesátých let v Lublani tři objemné svazky svého životního díla, románu Prišleki (Přistěhovalci). Během devadesátých let byl tento opus přeložen do mnoha jazyků a získal nálepku nejvýznamnějšího slovinského románu 20. století. Protože ale ve Slovinsku žijí jen asi dva miliony lidí a ani zahraničních slovenistů není mnoho, málo se o tamní literatuře ví. V Česku patří k aktivním tlumočníkům slovinské kultury Aleš Kozár, který přeložil drobnější Kovačičův výbor povídek Příběhy z malovaných úlů (Zgodbe s panjskih končnic, 1992; česky Dauphin 2007) a jeho román Křišťálová doba (Kristalni čas, 1990; česky Kniha Zlín 2010).
Základní schéma románu Prišleki, do češtiny zatím nepřeloženého, by snad ani nemohlo být jednodušší: hlavní hrdina, kterému spolužáci říkají Bubi a později Samson, je autobiografický, líčí se jeho život od deseti do dvaceti let (1938–1948), v podstatě chronologicky. Žádné šokující triky v technice vyprávění nebo zacházení s jazykem, žádné křiklavé detabuizace. Větu za větou protokoluje vypravěč jednotlivosti z vnitřní perspektivy proměňujícího se subjektu.
Slovinský kožešník žijící v Basileji a jeho německá manželka (rodiče hlavní postavy) jsou roku 1938 vypovězeni ze Švýcarska, protože si včas nezařídili občanství. Přijíždějí ke strýci na slovinský venkov, později do Lublaně, okupované Italy a potom Němci, otec je nemocný a 1944 zemře, chlapec je krátce v Hitlerjungend, po válce jde matka jako Němka do lágru, kde zahyne. Začíná poválečný osud hrdiny, na který po věcné stránce navazuje veřejně známý životopis Lojze Kovačiče: novinařina, cenzura, pronásledování režimem za satirické texty, vyhazovy z práce, život ve vnitřní emigraci a práce v domě pionýrů. Zásadní ale v tomto románu, ostatně jako v žádném literárním díle, nejsou samy skutečnosti, o nichž se vypráví. Zásadní je poetika, kterou tu autor spouští a jež vnější děje přetváří v jakousi narativní lavinu. Drama začíná hned na prvních stranách, kdy rodina spěšně odjíždí z Basileje a dětský hrdina to prožívá jako dobrodružství – vlast jeho táty pro něj představuje exotickou krajinu dobrodružství. Zároveň hned v první části románu začíná prokletí, trvající až do jeho konce: „Jděte, odkud jste přišli,“ požaduje xenofobní okolí, pokládající později německý původ matky a potažmo i jejího syna za apriorní vinu. Jít zpátky ale není kam, protože tam také požadují: „Jděte, odkud jste přišli.“ Život se stává pastí, ale chod reality se tím nezastavuje, nepřetržitě totiž vyvstávají výzvy, které vyžadují nějakou reakci, ať ve vlastní mysli nebo navenek.
Azylant bez azylu, vykořeněný a s rozlomenou jazykovou identitou, nevnímá skutečnost nijak ideologicky, snaží se v ní především udržet, pozoruje ji jako nevídané přírodní jevy z pozice na její hranici, částí své existence vždy vyhoštěný. Zachraňuje se imaginací: vytváří obrazy založené na srovnání – třeba Rýna, na němž leží (již v neskutečnosti vzpomínky zmizelá) Basilej, s řekou Krka. Nebo švýcarské němčiny se slovinštinou, kterou objevuje jako bájný svět prostřednictvím slavného Pleteršnikova slovníku z konce 19. století. Jazyková indispozice je pro identitu líčenou v žánru románu samozřejmě víc než komunikační nepříjemností. Vyjadřuje zásadní nemožnost o čemkoliv se dohodnout. Tato zničující disonance vyvrhuje jedince do hrůzné obnaženosti a bezbrannosti, zjevný je tento mechanismus ponížení a nouze při ambulantní proceduře prověřování říšského němectví, jímž se matka snaží za války zachránit rodinu, a v prostituci starší sestry, která se tak pokouší odvrátit ztrátu střechy nad hlavou.
Ale příběh se valí dál. Sociální bezmoc hrdiny je v rozporu se životem, který vyžaduje vždy nové nasazení a skýtá nové vášně a nová překvapení, spojená třeba se sexuálním dospíváním, líčeným v románu tak doslovně, přímočaře a podrobně, jako se v něm popisují jiné detaily, třeba školní hodiny antikomunistické propagandy v Jugoslávii obsazené fašisty a pak nacisty. Snaha zaznamenat „všechno“ nebo „cokoliv“ je vždy na hraně šílenství a grafomanie. A jen zcela výjimečně taková živelnost disponuje přesahem, který čtenáře vtáhne do své logiky, v níž vůbec nic kromě naléhavého líčení a bezprostředního svědectví není apriorní: popis vlastního vnímání jevů je na jedné straně individuálně jednoznačný a na straně druhé nepředpojatě ambivalentní: rozporné nuance osvobození Jugoslávie v roce 1945 nebo formování první poválečné slovinské vlády nejsou nijak hodnotící, protože jsou pozorovány z bezprostřední blízkosti, ale přitom z hlediska subjektu, který se v roli pozorovatele ocitl z donucení a jakoby náhodou. Tato neodvolatelná distance nakonec detaily posouvá do roviny obecně platných jevů, které čtenáře zasahují právě svou nezáměrností, jež jim propůjčuje sugestivní platnost. Autor na konci románu píše, že univerzum každého tvora, třeba i mravence, je vzrušující, protože každé univerzum je univerzální. Dodejme, že jen v případě, kdy mu autor dokáže propůjčit sílu nezbytnosti a nadindividuální výpovědní hodnoty.
Autor je rusista.