Vše, co se dělo po 7. září, kdy ministryně kultury Alena Hanáková odvolala Ondřeje Černého z funkce ředitele pražského Národního divadla, bylo nesmírně rychlé. Zůstat v obraze a sledovat aktuální informace znamenalo viset celé dny na internetu a sociálních sítích. Kulturní agenda se opět stala mediální hvězdou, o kauze se diskutuje v hlavních zpravodajských pořadech veřejnoprávní televize i ve stále poměrně prestižních Otázkách Václava Moravce, seriózně se jí věnují celostátní deníky. Kultura se dokonce dostala na tiskovce po jednání vlády do sousedství metanolové aféry (zřejmě další ukázky prekérního selhání státu a jeho kontrolních mechanismů). Za normálních okolností bychom si o něčem takovém mohli nechat jen zdát v těch nejdivočejších snech. Nedivila bych se, kdyby se kauza Národní brzy objevila i na jevišti – tahle tragikomedie okořeněná více či méně paranoidními spekulacemi a dosud neodhalenými motivacemi hlavních postav už je umně napsaná a spletená a inscenátoři by s ní moc práce neměli. Stačilo by ji žánrově trochu přiostřit a temná groteska o neschopnosti a nadutosti bude na světě.
Velmi kontroverzní postavou aféry je dozajista Martin Sankot. Neemocionální arogantní manažer s tvrdým pohledem a vystupováním. Člověk, který takřka ze dne na den v březnu letošního roku vyměnil byznys za místo ekonomického náměstka na ministerstvu kultury. Jeho vysoké sebevědomí a zřejmý nedostatek sebereflexe bohužel udělaly medvědí službu každému, kdo by se veřejnost snažil přesvědčit o přínosu lidí z byznysu pro státní správu. Existují univerzální manažeři, kteří dokážou pracovat ve velmi rozličných odvětvích a své manažerské dovednosti aplikovat v různých kontextech. Jsou tvrdí, ale měli by být také v obraze, protože jejich zadáním většinou nebývá firmu zcela rozvrátit. Už jsme si zvykli na to, že tempo, s jakým se ministryně kultury Alena Hanáková orientuje v problematice, za kterou je nyní zodpovědná, je zarážejícím způsobem pomalé. Kauza Národní ale ukázala, že podobně jsou na tom zřejmě i další lidé z nejvyššího vedení ministerstva. Martin Sankot ve chvíli, kdy s radikální dikcí oznamoval údajné důvody odvolání Černého, nemluvil pravdu, doufejme, že nevědomě (a následně se za to omluvil). Je těžké pochopit, že výsledkem jeho vystoupení není vyhazov z ministerstva, ale pouhé zúžení pravomocí.
Zástupci ministerstva navíc neopomněli opakovat, jakou milost veřejnosti dělají tím, že se – absolutně nedostatečně a s nepochopitelně dlouhou prodlevou – snaží odůvodnit rychlé odvolání Černého. Milost, protože podle zákona nic zdůvodňovat nemusejí. Nechápou, že tu není jen zákon, ale také pravidla korektní komunikace, dobrý vkus a etika a že se ledacos ve vztahu stát – občané od začátku krize v roce 2008 změnilo. Neschopnost komunikovat je okolnost, která se čas od času vyčítá celé Nečasově vládě. Zvyknout si na to nesmíme, jen je asi třeba s tím počítat jako s realitou a hned si dle toho s logikou zdatného šachisty připravovat taktiku. Ministerstvo kultury si teď může dát na vrata ještě otřepanou cedulku „Nerušit, vládneme!“.
Proč ministerstvo pětačtyřicetiletého Sankota z byznysu (ve své kariéře se věnoval především investicím a nemovitostem) přilákalo v době, kdy se melou dokola církevní restituce, nikdo pořádně nevysvětlil. Zdá se ostatně, že strategií pro komunikaci s médii jsou stručnost a vágnost. Do září nebylo ministerstvo schopné vyvěsit Sankotův životopis na svých webových stránkách, ačkoliv ekonomický náměstek není zrovna zanedbatelná pozice – a Národní divadlo, které chvíli vedl, je instituce s půlmiliardovým rozpočtem z veřejných zdrojů. Skepse, jakou nyní vyvolává výběrové řízení na nového ředitele Národního divadla, není nepochopitelná. Málokdo asi věří, že je nynější ministerstvo schopné konkurz dobře zrealizovat.
Protože ale heslo „všechno zlé je k něčemu dobré“ platí bez výjimky, něco dobrého bezprostředně přineslo i odvolání Ondřeje Černého. Divadelní i širší kulturní obec totiž začala vypouštět páru. Už před kauzou Národní rozjela Asociace profesionálních divadel ČR informační kampaň Pomozte svému divadlu, v níž upozorňuje na neudržitelnost stávajícího modelu financování regionálních divadel. Jakub Vedral z občanského sdružení Art Prometheus publikoval otevřený dopis ministryni kultury, v němž ji vyzývá ke zveřejnění rozpočtu na grantový systém pro rok 2013 a také výhledů na roky 2014 a 2015. Motivací je obava, že granty kvůli rozpočtovým škrtům zůstanou na suchu (viz A2 č. 17/2012). Dopis podepsaly další desítky umělců a producentů. Spontánně se podepisují petice, umělci veřejně vystupují. Divadelní, potažmo kulturní komunitě patrně dochází trpělivost. Zdá se, že divadelníci zase objevují svou moc – bude o to větší, oč rychleji přestanou myslet jen na sebe. Na povrch prosákla energie, která se střádala v podloží. Je to jen neškodné zachvění sopky, nebo se naposledy nadechujeme před erupcí?