Výstava Jiřího Skály probíhá v podobě jednorázových performancí vždy dvakrát týdně v pražské galerii Hunt Kastner. Jedná se o živá čtení textů či promítání videí, jež umělec dosud uveřejňoval na svém blogu. Pomocí metod, jako je koláž nebo montáž, a skrze vyprávění se Skála snaží prozkoumat fascinaci digitálními technologiemi a internetem.
Co předcházelo vašemu zájmu o výrobní prostředky současnosti?
Přibližně v lednu minulého roku jsem uvažoval o volném pokračování myšlenky obsažené v mé knize Jedna skupina předmětů, která mi otevřela novou možnost, jak pracovat s příběhovostí bez ohledu na umělecké žánry. Moje kniha se snažila najít odpovědi na otázky spojené s naším vztahem k výrobním prostředkům, ale jednalo se spíše o nahlížení výrobních prostředků pohledem starší generace, to jest dnešních padesátníků nebo šedesátníků. Ti prožívali svůj život na základě daného rozvrhu, což znamenalo osm hodin v továrně, osm hodin spánku a osm hodin konzumace nebo odpočinku. Kniha Jedna skupina předmětů pro mne tento problém do jisté míry uzavřela. Ale potom jsem se začal zabývat výrobními prostředky své generace, jimiž jsou počítač a internet. Zajímala mne změna ve vnímání a užívání výrobních prostředků dnes.
Výstava, respektive tyto performance jsou do jisté míry uzavřením vašich aktivit na blogu. Proč jste zvolil na počátku právě toto médium?
Asi čtyři měsíce mi trvalo psaní a přepisování myšlenky tohoto projektu. Pak jsem se zajímal o hi-fi technologie a prováděl jsem všemožný výzkum počítačů. Při hledání různých zdrojů jsem narazil na fenomén unboxingu. Jedná se o záznamy zachycující jednotlivce při rozbalování zboží, které se pak nahrávají na YouTube.
V tomto fenoménu jsem zahlédl potenciál mé budoucí práce, a sice že dnešní výrobní prostředky se staly do značné míry také objekty touhy. Videa unboxingu jsou v podstatě nechtěnou reflexí dnešní doby. To byl pro mne stěžejní bod, díky němuž jsem pak nacházel další možnosti, jak s videi pracovat. Zjistil jsem, že nejjednodušší cestou, pokud chci psát a zároveň používat videa, je forma blogu, respektive blogspotu, kde je možné vkládat odkazy na YouTube, a současně jsem nechtěl řešit otázky autorského práva. Během ročního fungování blogu jsem kromě unboxingu zkoumal i další internetové fenomény. Moje předešlá aktivita uveřejňování videí a textů mne přivedla k myšlence konfrontovat fenomény internetu fyzicky, respektive s fyzickým prostředím. Proto jsem došel k závěru, že zpečetění blogu proběhne v podobě performancí v prostředí galerie.
Jak se blog vztahuje k těmto performancím a co pro vás performance znamená?
Pro příspěvky na blogu používám výraz montáže. Jsou totiž sledem jiných textů nalezených na internetu anebo jen výňatků z nich; jejich součást tvoří samozřejmě i videa a fotografie. Tyto montáže, kterých je celkem pět a které jsem publikoval najednou, mi dnes slouží jako základ pro performance, jež se odehrávají v galerii. Poprvé jsem tento princip zkoušel v Galerii 207 loni v listopadu a pak ještě v Galerii hlavního města Prahy v rámci cyklu Umělec za barem, kde to mělo již konkrétnější podobu. A po těchto zkušenostech jsem se rozhodl zrealizovat uvedených pět montáží jako výstavu.
Snažím se nepopisovat ji pomocí použitých médií, jakými byly performance, text, video nebo čtení. Spíš se skutečně jedná o metodu montáže, k níž mne inspirovaly inscenace českého modernistického divadelníka Jindřicha Honzla. Ve svém protektorátním Divadélku Pro99 vytvářel Honzl inscenace ze sebraných textů a také používal filmový pás, který promítal na těla herců. Odtud také pramení modernistický způsob práce, který používám nyní i já. Vracím se k ideji přirozeného spojování různých médií do jedné formy. Protože performance může být cokoliv. Význam performance spočívá ve vystoupení nejen ve smyslu divadelní hry, ale vystoupení z nějaké danosti. To je pro mne svobodnější interpretace než ta přeživší ze šedesátých a sedmdesátých let, tedy performance tělesná. Ale zcela původní forma performance byla ta dadaistická z kabaretu Voltaire, která využívala prvky lidové zábavy a hry s jazykem.
Na performanci je pro mne nejzajímavější to, že se právě zachovává jistá míra lidové zábavy, jen je posunutá do vysokého umění. Tím, že se odehrává před diváky, není tam nic dopředu dané, líbí se mi její surový stav. Snažím se, aby se každá akce odehrávala za jiných podmínek. Například při otevření výstavy byli čtenáři textů na ulici a přes bezdrátové mikrofony je mohli diváci slyšet uvnitř galerie. Další akce se pak uskutečnila uvnitř, ale čtenáře nebylo možné vidět, protože byli schováni za stěnou.
Jakým způsobem se podle vás pojí poezie a internet?
Většina textových příspěvků je převzatá z internetu. Záměrně vyhledávám texty, které mají schopnost poeticky a esteticky zapadnout do určité montáže. Díky předešlým realizacím jsem dospěl k takzvané insitní literatuře, která pro mne představuje velmi přitažlivé téma, a také jsem zjistil, že na internetu jsou podobných textů kvanta. Například jsem objevil jednoho člověka, který na blogu o české dopravě píše krásné poetické texty o lokomotivách, a některé jejich části jsem i použil.
Nesnažím se o to, aby texty ilustrovaly internetové fenomény, ale spíš aby zapadaly do mého estetického, nikoli etického, pojetí internetového pole. Podle mého názoru je toto jedna z cest, jak se virtuálnímu hluku bránit: přes poezii. Bude-li se totiž člověk snažit pochopit internet racionálně, tak mu ihned propadne. Z pohledu umělce jsou proto pro mne podstatné modernistické metody jako koláž a montáž, kterými jsem schopen uchopit roztříštěnost internetu.
Vnímáte poezii jako politický nástroj v kontextu internetu?
Spíš si uvědomuji jen určité aspekty jako bezmoc jedince vůči nástrojům moci. Tím internet může být. Právě proto si myslím, že jedinou možností v praxi umělce je poezie. Protože to, co rozbíjí mocenské nástroje, jsou právě poetické strategie, které moc vlastně neutralizují i odhalují. V mém případě se nejedná o konceptuální uvažování, které pro mne představuje už byrokratické umění. Konceptualismus, ve smyslu estetiky archívů a opakování, jsem zavrhl jako nevhodný tváří v tvář internetu. Pokud bych postupoval takovýmto způsobem, vznikalo by sice nějaké zrcadlo, ale bez přidané hodnoty. Ale politické smýšlení se nachází pouze na úrovni mých osobních názorů, není předmětem mé vlastní umělecké praxe.
Co pro vás znamená galerijní prostor ve vztahu k běžné realitě?
Dadaisté se například snažili uchopit obyčejnost reality, která je autentická a svým způsobem syrová a může třeba utvořit trhlinu v oblasti vysokého umění, skrze niž můžeme nahlížet na realitu, jaká skutečně je. Postmodernismus přinesl myšlenku, že není možné uchopit běžnou realitu v rámci vysokého umění. I přesto, že musím akceptovat podmínky a vzorce galerijního prostoru, stále se chci pokoušet najít tu trhlinu, kde si na chvíli nebudu muset uvědomovat, že jsem součástí vysokého umění. Jde o snahu nahlédnout realitu, kterou žijeme. Myslím si, že i virtuální realita, která je psaná nebo natočená, už něco vytváří. Je to realita, která se vrství přes sebe, a já se v podstatě seznamuji s její komplikovaností. Přináším svoji představu o tom, jak se vyrovnat s kybernetickým molochem.
Jiří Skála (nar. 1976) je umělec balancující na hraně mezi výtvarným uměním a jinými uměleckými disciplínami. V roce 2009 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého. Spoluzakládal a v letech 2004–2011 kurátorsky vedl pražskou etc. galerii. Působí jako pedagog na Akademii výtvarného umění v Praze.