eskA2látor 4

Nobelovu cenu za literaturu letos dostal čínský spisovatel Mo Yan (nebo Mo Jen?) a čeští čtenáři, kteří se těšili na vlastní triumf v podobě ocenění tvorby Haruki Murakamiho, se zase nedočkali. Nedočkali se poplácání po ramenou, že jsou to právě oni, kdo čte skutečně kvalitní literaturu. Máme taková poplácání rádi, proto podobně jako při předávání literárních cen, i v hudebních anketách každoročně bodují stejní interpreti. Máme rádi, když nám „oficiální místa“ potvrzují, že máme vkus. Co ale dělat s Číňanem, kterého nikdo nezná, a ani vlastně nevíme, jak jeho jméno správně napsat? Počkat si na příštího laureáta? Anebo až se některý z nakladatelů rozhodne značku jména nositele Nobelovy ceny využít, a něco od něj vydá? Díla Orhana Pamuka, Herty Müllerové nebo dokonce jiného Číňana Gao Xingjiana bychom patrně měli přeložená i bez jejich ocenění Švédskou akademií, ale možná by si jich nikdo na pultech knihkupectví ani nevšiml. U Mo Yana můžeme také řešit, že cenu dostal vlastně čínský prorežimní spisovatel, ale ani to není úplně pravda. Postavení Mo Yana v čínské literatuře jde přirovnat spíše k postavení Bohumila Hrabala v dobách normalizace v té české. I jeho knihy, ačkoli s ústupky, vycházely, i podle jeho knih se v autorově současnosti točily filmy. Obé dnes považujeme za součást našeho národního kánonu a těžko lze zpochybňovat Hrabalovy spisovatelské kvality. Poprvé se s Mo Yanem v češtině budeme moci seznámit v příštím roce. Třeba se Mo Yan u nás uchytí podobně jako právě Müllerová a Pamuk. Ostatní nominovaní kvůli jeho vítězství jistě strádat nebudou a místní čtenáři jím získávají naději, že se rozšíří jinak možná příliš do sebe zahleděný český literární kánon.