Jméno Malcolm X dodnes vzbuzuje rozporuplné reakce. Někteří lidé ho řadí mezi černé radikály hlásající „rasismus naruby“, jiní na něho pohlížejí jako na pouhého demagoga, který vše obracel ve prospěch svých názorů. Existuje však hodně takových, pro něž je nesmrtelnou postavou boje za lidská práva.
Malcolm Little se narodil v Nebrasce v roce 1925, v době, kdy ve Spojených státech amerických stále platí přísné zákony Jima Crowa, regulující vztahy mezi „barevnými“ a „bílými“ občany, a v popředí je nová, progresivní a ve všech společenských kruzích otevřeně podporovaná věda – eugenika. Převládající diskurs Spojených států je jasný: barevní jsou už „tím, jací jsou“ neplnohodnotnými členy společnosti. Nenávist namířená vůči černochům je přítomná téměř všude. Neblahým jevem jižanské společnosti se stávají organizované vesnické lynče, při kterých jsou afroameričtí obyvatelé brutálními metodami mučeni a před zraky přihlížejících zabíjeni.
Poznatky z podsvětí
Malcolm se již od narození setkává s otevřeným rasismem v podobě častých výhrůžek a útoků Ku-klux-klanu, zaměřených především proti jeho otci, který je baptistickým kazatelem a zastáncem Garveyových myšlenek o nevyhnutelnosti osamostatnění černého národa a vybudování vlastního státu. Roku 1927 se rodina z důvodu neustávajícího tlaku stěhuje do East Lansing v Michiganu, už po dvou letech je však jejich dům vypálen členy Ku-klux-klanu. Strážci zákona společně s hasiči jen, dle Malcolmových pozdějších slov, „stáli kolem a sledovali, jak dům vyhořel do základů“. Největší otřes přichází se smrtí otce, která je vyšetřujícími orgány oficiálně označena za sebevraždu, rodina ale nepochybuje o tom, že došlo k naplnění výhrůžek bílých rasistů. Matka po psychickém otřesu pobývá od roku 1937 v ústavu pro duševně choré a děti jsou rozeslány do dětských domovů.
V těchto těžkých dnech se mladý Malcolm zhlíží ve vidině, že se z něj stane právník. Třídní učitel ale Malcolmovi radí: „Právník – to není realistický cíl pro negra. Proč nezkusit tesařinu?“ Frustrován odchází ze školy, živí se příležitostnými pracemi, až se roku 1943 stěhuje do New Yorku, kde poznává harlemské podsvětí. Začíná prodávat i konzumovat drogy a získává i lukrativní povolání průvodce po nočních klubech. Zde si všímá, že všichni zákazníci vyhledávající jeho „zprostředkovatelské služby“ jsou bílí starší muži hledající co nejčernější ženy. „Za celou dobu v Harlemu jsem nikdy neviděl, že by se běloch dotkl bílé prostitutky.“ Sám Malcolm naváže chladný sexuální poměr s vdanou bílou ženou. Netrvá dlouho a pro krádež je vzat do vazby. Během vyšetřování pak zatýkají i jeho milenku, její přítelkyni a Malcolmova komplice. „Sociální pracovníci se nás chopili. Bílé ženy ve společnosti negrů, to byla jejich hlavní posedlost. (…) To vadilo sociálním pracovníkům a justičním orgánům víc než cokoli jiného.“
Mluvčí Elijaha
Teprve ve vězení, jež opustil až v roce 1952, přichází Malcolmovo naprosté osvobození od dosavadního života v ghettu. Má čas přemýšlet a zpětně se zaobírá svým osudem. Studuje ve vězeňské knihovně a během návštěvních hodin začíná vést rozhovory se svým mladším bratrem Reginaldem, členem Národa islámu (Nation of Islam), s jehož myšlenkami se Malcolm po čase zcela ztotožňuje. Poprvé se dovídá, že se Alláh zjevil v černém muži Fardovi a že Elijah Muhammad, s nímž si záhy začal dopisovat, je Fardovým prorokem. Přijímá i myšlenku, že prvním člověkem byl černý muž, zatímco bílí jsou ďáblové: „Když jsem uslyšel větu ‚Běloch je ďábel‘ a přehrál si vlastní životní zkušenosti, musel jsem přitakat.“ Před vypršením trestu konvertuje k Národu islámu a na důkaz proměny se zříká příjmení a nahrazuje jej písmenem X, symbolizujícím neznámé původní africké jméno.
Po propuštění se Malcolm X stává pobočníkem Elijaha Muhammada. Vyvíjí úsilí o rozšíření hnutí na celostátní úroveň a díky jeho činnosti se Národ islámu z pouhých čtyř set členů v roce 1952 rozrůstá na desetitisíce. Jeho prestiž roste a záhy se stává ministrem chrámu č. 7 v Harlemu, č. 11 v Bostonu a sám zakládá nová centra. Je energickým, výmluvným a zapáleným hlavním mluvčím Elijaha. Zlobí se na celou bílou společnost a hlásá myšlenky nekompromisního černého nacionalismu a separatismu. Při svých plamenných projevech nabádá k rozbití okovů bílého rasismu „všemi dostupnými prostředky“ a stává se stále kontroverznější osobností.
Kritiky je označován za pouhého demagoga nebo za černého rasistu a stává se jakýmsi protipólem Martina Luthera Kinga, hledajícího řešení v integraci, míru a jednotné americké společnosti. Nazývá ho dokonce „strýčkem Tomem, hodným černouškem posluhujícím bílým pánům“. King má naopak pocit, že „Malcolm prokázal sobě i našemu lidu špatnou službu“. Malcolmův radikalismus ovšem vychází z jeho dosavadních osobních zkušeností a z nedůvěry v možnost jakékoli spolupráce mezi černochy a bělochy. Nutno podotknout, že v jednom měl pravdu: přestože se praxe rasové segregace lišila stát od státu a pozvolna přicházely shora jisté ústupky, pro většinu Afroameričanů žijících v městských ghettech a na jižanském venkově se mění pramálo. Smysluplnost Národa islámu Malcolm X shledává v pomoci lidem při úniku z tvrdé pouliční reality. Jeho stále militantnější proslovy nicméně začínají znervózňovat vůdce hnutí Elijaha, zatímco Malcolm X je zase nespokojen s Elijahovým charakterem. Roku 1963 prosakuje na veřejnost, že Elijah má i přes své přísné morální požadavky nemanželské děti s mladými dívkami. Dosud nepochybující Malcolm X začíná rychle střízlivět a stává se pro vedení Národa islámu nepohodlný. Z hnutí vystupuje společně se svou manželkou Betty X v březnu roku 1964, krátce poté, co pro Národ islámu získal jeho nejslavnějšího člena, boxera Cassiuse Claye alias Muhammada Aliho.
Pravý islám
Těsně po odchodu z Národa islámu zakládá Malcolm X nové organizace: Muslimskou mešitu (Muslim Mosgue) a OAAU (Organization of Afro-American Unity). V témže roce se osobně setkává s dříve opovrhovaným Kingem při senátní přípravě navrhovaných novel zajišťujících rasovou rovnoprávnost a vydává se na cestu po Blízkém východě a severní Africe. Vykoná svatou pouť do Mekky, hadždž, na níž přichází totální názorový zvrat a absolutní transformace vědomí. Vidí kolem sebe lidi rozličných národností, jež spojuje jedno jediné – islám. Konečně začíná uvažovat o tom, jakých chyb se on sám dopouštěl: „Nebyl jsem o nic méně rozzlobený než předtím, ale zároveň mě skutečné bratrství, jež jsem uviděl ve Svaté zemi, ovlivnilo, abych pochopil, jak hněv může zaslepit lidský zrak.“
Řešení v uzdravení americké společnosti vidí v pravém islámu, jenž zajišťuje rovnost všech lidí. Z jeho pohledu toto křesťanská víra černošským obyvatelům Spojených států nikdy nebyla schopna umožnit – porovnává segregované kostely s multikulturní atmosférou mešit. Později ale dochází k závěru, že je „zapotřebí všech náboženských, politických, ekonomických, psychologických a rasových ingrediencí či charakteristik, aby byla lidská rodina a lidská společnost kompletní“. Do New Yorku se vrací jako Al-Hadždž Malik Al-Šabaz s vidinou velkých plánů pro utvoření rovné společnosti v Americe a je otevřený všem názorům a pomoci v boji za lidská práva Afroameričanů. Počátkem roku 1965 je nicméně zapálen a následně exploduje jeho dům a týden nato, 21. února, je Malcolm X před zahájením svého proslovu v Harlemu zavražděn třemi stoupenci Národa islámu.
Komplexnost života a nutnost smrti
Malcolm X je bezpochyby právem označován za jednoho z nejvýznamnějších afroamerických aktivistů za lidská práva. Ikonou emancipačních hnutí se však pro mnohé Afroameričany v průběhu šedesátých let nestal jen pro svůj radikalismus, nýbrž odhalením své životní cesty, zachycené v knize The Autobiography of Malcolm X (Autobiografie Malcolma X, 1965), kterou stihl vypovědět Alexu Haleymu těsně před smrtí. Ve své výpovědi vystupuje jako člověk chybující a zpětně zpytující své svědomí. Jeho osobitost přitom tkví v absolutní zanícenosti a ochotě vykonat další krok vpřed. Význam Malcolmova života lze tedy hledat jen v jeho naprosté komplexnosti. Jeho životní zkušenost z něj udělala legendu, která pro svou umírněnou vizi v závěru života umírá rukou černých radikálů, což ostatně sám předvídal: „Uvažování o smrti mě nevyvádí z rovnováhy tak jako jiné lidi. (…) Vždycky jsem si myslel, že zemřu násilnou smrtí. Ve skutečnosti to máme v rodině. (…) Abych přešel k věci: když zvážím, v co věřím, a přidám k tomu svůj temperament plus stoprocentní oddanost všemu, v co věřím – takové vlastnosti mi prakticky neumožňují zemřít stářím.“
Autorka studuje etnologii na FF UK v Praze a blízkovýchodní studia na FF ZČU v Plzni.