Ruský režisér Valerij Fokin v Praze představil Hamleta jako mimořádně palčivé politické dílo, které demaskuje mašinerii moci a mýty současného Ruska. Inscenace petrohradského souboru přinesla nejen aktuální pohled na dramatickou klasiku, ale i velmi strohý a univerzální scénický jazyk.
Po předloňském hostování petrohradského Tovstonogovova divadla, které uvedlo dramatizaci Dostojevského novely Strýčkův sen a Tolstého drama Vláda tmy, a po loňském vystoupení moskevského Vachtangovova divadla, které se představilo Čechovovým Strýčkem Váňou, zavítalo počátkem letošní divadelní sezony do Prahy Státní akademické divadlo A. S. Puškina (dříve Alexandrinské) z Petrohradu rovněž s klasickou, tentokrát shakespearovskou inscenací. Tři zmíněné soubory patří v Rusku k předním tzv. kamenným divadlům. Zatímco Tovstonogovovo divadlo dosud těží z mistrovství svých herců a snaží se podle slov svého šéfrežiséra Temura Čcheidzeho co nejpokorněji sloužit autorům, soubor Vachtangovova divadla prošel v posledních letech velkou hereckou i dramaturgickou proměnou a jeho nový šéf, Litevec Rimas Tuminas, usiluje o zachování síly klasických předloh, vyjádřených prostředky současného herectví a aranžmá. Umělecký šéf Puškinova divadla Valerij Fokin zase vyhlásil program „Nový život klasiky“ a zaměřuje se především na mladé diváky. Tentokrát padla volba na Shakespearova Hamleta ve Fokinově režii.
Mejercholdův dědic
Valerij Fokin se narodil v roce 1946 v Moskvě, studoval nejprve malířství a potom režii v Ščukinově učilišti při Vachtangovově divadle. Po dokončení studia působil šestnáct let v tehdejším avantgardním Sovremenniku, kde režíroval především současné hry Michaila Roščina či Alexandra Vampilova. V roce 1984 se stal uměleckým šéfem moskevského Divadla M. N. Jermolovové, v roce 1991 ředitelem Divadelního a kulturního centra Vsevoloda Mejercholda a posledních jedenáct let působí jako umělecký šéf petrohradského Puškinova divadla. Sám se k Mejercholdovu odkazu hrdě hlásí: „Mým hlavním učitelem byl člověk, kterého jsem nikdy neviděl – režisér Vsevolod Mejerchold. To je moje modla.“
V Česku jsme se mohli seznámit s jeho režijní prací na plzeňském divadelním festivalu, kde v roce 1997 uvedl Kafkovu Proměnu a v roce 2004 Gogolova Revizora. Fokin se před dvěma lety rozhodl režírovat Hamleta, což odůvodnil slovy: „Byl bych rád, pokud by nastala taková doba, kdy by se znovu objevil Hamlet romantický, filosofující, uvažující o věčných otázkách života a smrti, ale dnešní svět tomu neodpovídá. Jsem si jist, že kdybych dnes inscenoval takového Hamleta, mladý člověk by na tuto inscenaci nepřišel.“ Fokin se proto při své režii rozhodl oprostit od přílišného historismu i romantiky, čímž také samotné drama výrazně zredukoval.
Princ v říši lži
Na scéně Národního divadla byla vybudována železná patrová konstrukce s řadou schodů a velkým schodištěm situovaným uprostřed. Ta dovolila hercům rychle se přemísťovat z jednoho dějiště do druhého a dodala celé inscenaci dynamiku. Ve vynalézavé scénografii Alexandra Borovského chyběly veškeré tradiční hamletovské rekvizity s výjimkou lebky – dění probíhalo na holé scéně. Režisér nahradil rekvizity důmyslnou prací se světly a zvuky. V úvodu konstrukci zaplnili černě odění muži a ženy v současných kostýmech, sedící zády k hledišti, účastníci smutečního obřadu za Hamletova otce a Claudiova projevu v roli jeho nástupce a novomanžela Hamletovy matky, královny Gertrudy.
Ústřední postava inscenace v mimořádném podání mladičkého Dmitrije Lysenkova byla chlapecky bezbranná, bezprostřední a emotivní. Princ Hamlet si postupně uvědomoval, že je opředen pavučinou přetvářky a lži, z níž není úniku. Přesto se však rozhodl dobrat pravdy o svém otci i s vědomím, že jeho boj je marný. Všechny ostatní postavy se ztrácely v Hamletově stínu a neměly svůj obvyklý prostor. Některé důležité výstupy se odehrávaly v pozadí scény za mřížovím železné konstrukce (např. scéna s herci nebo souboj Hamleta s Laertem), uzlové momenty – dialog Hamleta s matkou či Ofélií, scéna Hamleta s hrobníky – však v inscenaci nechyběly.
Text byl ale citelně zkrácen, představení trvalo necelé dvě hodiny a Shakespearův veršovaný jazyk byl zaměněn prózou v adaptaci nedávno zesnulého Vadima Levanova, která jen v nepatrné míře využila Pasternakova skvělého básnického překladu. Autor adaptace se pokoušel přiblížit jazyku současnosti, plnému brutality a vulgarit. V inscenaci se střídaly náznaky současných a historických kostýmů. Režisér docílil svého: vytvořil provokativní postmoderní inscenaci, která svým způsobem navazuje na Hamleta, jenž byl v sedmdesátých letech uváděn v Divadle na Tagance s Vladimirem Vysockým v hlavní roli. Fokin se rovněž obrací k nejmladšímu publiku, které inscenace v domácím prostředí oslovila svou strohostí a aktuálností.
Autorka je překladatelka.
William Shakespeare: Hamlet. Režie Valerij Fokin, Alexandrinské divadlo, Petrohrad, Rusko. Premiéra 2010, psáno z reprízy 12. 10. 2012 v Národním divadle v Praze.