První samostatná básnická sbírka Adama Borziče obsahuje poezii provařenou i kořeněnou, pohybuje se mezi patosem a bombastičností, banálním a spirituálním, nešetří velkohubostí, a přesto je dílem básníka „inspirovaného a ochotného myslet“.
V souvislosti s básníkem Adamem Borzičem (1978) bude asi ještě vícekrát zmíněna skupina Fantasía, již před lety založil s Kamilem Bouškou a Petrem Řehákem. Skupina se krom eponymního sborníku (2008) prezentovala též volným uměleckým programem, v němž zaujal důraz na naléhavost tvůrčího přístupu a zejména pojem „nový patos“. Nedávno se Borzič konečně představil svou první samostatnou sbírkou Rozevírání (kolega Bouška jej o něco málo předstihl loňským debutem Oheň po slavnosti). Zůstaňme ještě pro tentokrát u Borzičovy výchozí básnické „anamnézy“ a pohleďme na prvotinu jejím prizmatem.
Slunce v děravé noze
Nový patos? Rozhodně. Už od prvních veršů sbírky. „Kdo jsem?/ Pěna na holení?/ Jsem slunce v děravé noze./ Jsem zabiják./ Černý čert./ Rudý úsvit. (…) Neomlouvám se./ Nikomu za nic.“ Hned od začátku chce básník vyhnat vše na ostří nože, neváhá před velkolepými pojmy a slovy, své otázky klade do těsného sousedství prudkých tvrzení, zatěžkaných proklamací, výkřiků. „Mé srdce je roztržené odshora dolů.“ Od první chvíle tušíme, co se bude dalším čtením sbírky jen potvrzovat: že se totiž budeme muset neustále rozhodovat, co z velkých slov a gest je pro nás ještě přípustné a co již ne, kde se budeme chtít záměrné vypjatosti ještě podvolit, přiznat jí váhu a kouzlo, a kde už se od ní odvrátíme jako od přepjatosti.
Řekněme rovnou, že úspěšnost sbírky je tak půl na půl. Někdy „velikášství“ Borzičových obrazů a slov přičteme ještě jeho pestře hutnému, vířivému jižanskému temperamentu. Jindy už je ale odmítáme. Říci „v krvi svítání“ či přímo halasně nabízet svá slova co „rozmáchlé gesto letící krve“ – tady žádný osobní elán či básnický šarm nepomůže. Borzič má velké štěstí v tom, že dovede vcelku přesvědčivě spřádat vysoké s nízkým, vznosné s profánním, je schopen mluvit jedním dechem o krvi a srdci, dokonce o polibku, jejž tu zanechal šílený Kristus, než „vyšplhal na hvězdný vrcholek posledních nebí“ (!), ale k tomu je schopen přidat i Kristův flusanec. „Věřím ohni, který se šíří/ z osmahlé Kristovy hrudi./ Miluji jeho flusanec.“
Borzič se chce vzpínat, vypínat, nastavovat hruď. Chce křičet, ale také provokovat, ba šokovat. Nemá zájem na tom, aby se krotil, kontroloval. A tím pádem riskuje. Během čtení sbírky s ním často nesouhlasíme, v duchu by se nám ho chtělo „umravnit“, ne snad proto, že chceme mít vše jen řádně uhlazené a korektně nevyčnívající, ale protože basník svá slova často přepíná v klišé docela zbytečně. Borzič jako by si zbrkle nechal nahlížet do své básnické kuchyně, v níž zahlédáme polotovary, pasáže až příliš kořeněné, přešlé varem, ba rovnou provařené. Celkově však musíme uznat, že si básník drží švih a dynamiku, nakonec ani tam, kde se uchýlí ke klišovitému materiálu, přece jen nesklouzne do polopatičnosti či přízemnosti. A dokáže znít autenticky, osobně, naléhavě. Uvěříme mu, když je nejbezelstnější: „Těším se z lidství.“
Na laně vysoko nad vším
Čím je naplněn Borzičův svět? Zdá se, že tu především vítězí všudypřítomné básníkovo gesto, které se chce nabídnout světu, ukázat se jako z kukly rozpuklý motýl, zaplnit svět svou svobodou, dychtivostí, sněním, chtěním. Z výkřiků o Kristovi a rozbíjení model či z afinity k slunci, jasu, ohni ovšem nevyčteme žádnou konkrétnější víru, spíš jen bezbřehou, do různých stran namířenou, docela živočišnou energii, tepající pod povrchem.
Básnické gesto se chce světa také nějak zmocnit, což hodlá učinit právě tím, jak mocně a naplno se světu otevře, vrhne se do něj. V Borzičově gestu zajisté nějak rezonuje básníkův temperament, živé napřažení vůči světu, jeho touha, síla, energie. Tím víc je nám ale líto, když si při hlubším pohledu uvědomíme, kolik se za rozbouřenou fasádu básníkovy gestikulace skryje křeči, vyprázdněnosti. Hned od prvních veršů až do konce sbírky jsme nuceni rozvažovat, kde končí relevantní gesto a začíná přepjatost. V první básni vrhne básník do arény srdce, v druhé krev a vzápětí nepřimázne nic menšího než Kristův flusanec… Básník chce kráčet po laně vysoko nad vším, provokovat záměrnou siláckostí, až se nakonec s tou siláckostí sám identifikuje. Zbývá otázka: kolik nám dá důvodů k tomu, abychom se s ní mohli aspoň na chvílí ztotožnit i my?
Těch důvodů je spíš míň než víc. Nakonec jen záblesky mají v Borzičově sbírce vskutku vizionářský nádech či smyslovou hloubku: „A velký úsměv zaplaví náš apokalyptický věk.“ Případně Borzič ukáže docela jinou tvář, totiž svou kouzelně zatlumenou, rozechvěle soustředěnou pozornost: „Když se skláníme ve vytopené kavárně/ nad stolem, který pokrývají listy jejích básní,/ jsem šťastný. Tak šťastný, že mě podezírá,/ že se nudím.“ Někdy básník umí svá velká slova patřičně uzemnit, potřebně rozedřít nečím razantnějším, více realitou načichlým: „Mám plnou hubu soli./ Srdce mě bolí.“ Jindy ale klišé a poetická – s odpuštěním – velkohubost zůstávají jen tím, čím jsou, bez ohledu na vášeň či energii, jež je snad přivedly na svět: „Slovo povstávající z moře snů –“
Nový bombast v nové době
Borzič je ovšem také autor ambiciózní. A tak se zejména v druhé a třetí části sbírky cíleně snaží o to, aby nezůstal u pouhých lyrických drobností a chvilkových reflexí, ale usiluje o složitěji vystavěné, rozvířené básně-skladby. I tady zřetelně vládne tvůrčí, stavebné, tektonické gesto, převažující nad vlastním obsahem. Snaha budí respekt, bohužel ale nad pozoruhodnými, dynamickými, zneklidňujícími střepinami („děsím se sunutí/ děsím se polámané židle, zasraného rohu místnosti…“) časem opět vítězí velikášská hlušina. Její „niterné gesto“ snad ještě lze pochopit, ale v konkrétních jednotlivostech ji mnohdy nelze brát vážně: „znal býky znal jejich čas tolik toho znal ze života žláz…“. Svým způsobem jde o podivuhodnou odvahu.
Nakonec nás napadne: spíš než nový patos není toto zkrátka nový bombast? Jenomže z druhé strany – doba sama je po svém bezohledně „bombastická“. Ani ona se nikomu za nic neomlouvá. Snad básník cítí, že by měl době vracet její excesy stejným dílem. A tak jako jsme v průběhu celé sbírky balancovali mezi autentickou naléhavostí a dutou přepjatostí, budeme též neustále váhat, do jake míry je Borzičův do bombastu znásilněný patos ještě výstižným obrazem doby, a kdy už jde o prázdný paobraz, zbývající z přílišné snahy, chtěnosti nebo siláctví.
Teprve ke konci knihy se básně zdají být koncepčnější. Víc než na patetické gesto se básník soustředí na básnické „vyprávění“, překvapivé (dějinné) kontrasty, vyostřené paradoxy. Myšlenky na Sluneční stát – ve vězeňské kobce. Ubohost a přízračná krutost dnešních exekutorů – proťatá vnitřním monologem Giordana Bruna. Borzičovi se daří nalézat svébytnou soudobou dikci, mísit chladnou, jízlivou parodičnost s niternou, žhavě eticky zabarvenou naléhavostí. „Mám ustupovat ohni?!/ Já, který s ohněm celý život uléhám?“ Velká slova a gesta mají silnější myšlenkové pozadí a tím pádem jsou věrohodnější.
Přes všechny námitky Borzič nakonec působí jako básník inspirovaný a ochotný myslet, dramaticky se někam posouvat, naléhavě prožívat svět a vůbec – tady je to slovo, jež ale v Borzičově případě nemá svůj obávaný plochý význam – angažovat se. Navíc je znát, že poezie je pro něj podstatným životním živlem, nezaměnitelným prostředkem vyjádření a vůbec způsobem existence. A to je podstatné.
Autor je básník a kritik.
Adam Borzič: Rozevírání. Dauphin, Praha 2011, 78 stran.