Pomozte mi

Projížděl zasněženými údolími. Těžký kamion klouzal po silnici hladké jako sklo ze strany na stranu, a tak raději trochu zpomalil. Už byl večer a setmělo se, ale obloha byla úplně jasná a bledá záře měsíce osvětlovala bílé hory po obou stranách.

Natáhl se k CD přehrávači a zesílil ho. Pouštěl si Emmylou Harrisovou, kterou na cestách poslouchal často. Zpěvačka se musela snažit ze všech sil, aby překřičela rámus řvoucího motoru.

Přeřadil, zvýšil rychlost a cesta vzhůru na pláně už se blížila. Slyšel, jak bedny vzadu v autě kloužou. Asi vůz před odjezdem dost dobře nenaložil. Chvilku uvažoval, že zastaví a zkontroluje to, ale rozmyslel si to a jel dál. Chtělo se mu spát a krátce se ohlédl na lůžko, které měl za závěsem za sedadlem. Ale teď neměl čas si lehnout. Jednou rukou si otevřel termosku s kávou, přitom sledoval cestu a zvolnil tempo. Víko termosky postavil do stojánku na hrnek a opatrně do něj nalil horkou kávu.

Záře z dálkových světel uháněla po cestě před autem a zakusovala se do okolní tmy jako horliví stopařští psi hledající kořist. Usrkl kávu a v písni Beneath Still Waters se k Emmylou přidal a představoval si, že je Willie Nelson, který zpívá s ní. Bezděčně se sám sobě usmál.

Proti němu přijížděl jiný kamion, oba museli uhnout daleko do krajnice a oba zatroubili, až se to v údolí rozléhalo, ale nestáhli okénko, aby prohodili pár slov. Na to teď nebyl čas.

Dojel k horské pláni a vůz začal stoupat, motor musel do kopce zabrat. Pořád slyšel, jak bedny popojíždějí, a potichu zaklel. Tohle by se stávat nemělo. Silnice tady byla klikatá a místy také pořádně namrzlá; musel jet opatrně a držet volant oběma rukama.

Na obzoru spatřil jasnou hvězdu. Svítila na nebi skoro stejně silně jako reflektory auta. Připadala mu až neskutečně zářivá a pomyslel na všechny ty vědeckofantastické romány, které přečetl. Jeho nejoblíbenějším autorem byl Isaac Asimov, jeho knihy měl přečtené skoro všechny. Tady v horách pokrytých sněhem, pod ztemnělým hvězdnatým nebem, působilo všechno, co se v knihách zdálo naprosto neskutečné, mnohem uvěřitelněji.

*

Vyjel nahoru na pláň a jasně zářící hvězda nad ním byla pořád tak podivně blízko. Cesta se teď začala svažovat dolů po druhé straně hory, pořád stejně klikatě. Tady muselo sněžit ještě víc, na silnici byly místy naváté jazyky. Pomyslel si, jak pěkné bude dorazit domů, a věděl, že bude dobře přijat. Věděl, že ho přivítá jeho žena. Při tom pomyšlení se nevědomky rozjel rychleji a v jedné zatáčce auto málem dostalo smyk, takže musel dupnout na brzdu a uchopit volant pevněji. Přehrávač už měl vypnutý a kávu dopitou. Cítil, jak se na něj snáší noc, stejně jako se snášela na krajinu; černá vlněná přikrývka s hvězdičkovým vzorem.

Konečně sjel do údolí a před ním se objevil most přes širokou řeku, která se valila mocným proudem a byla teď zčásti pokrytá ledem. Most byl jednoproudý a na druhé straně viděl světla osobního auta. Chtěl zpomalit, aby auto pustil na most jako první, ale najednou začal jeho těžký vůz klouzat po silnici od kraje ke kraji. Zase bylo slyšet, jak sebou bedny házejí, a potom měl pocit, že se hromada úplně zřítila. Auto se hrozivě zakymácelo. Silnice tady byla namrzlá víc než jinde a most se rychle přibližoval. Na druhé straně viděl světla osobního auta. Blesklo mu hlavou, že teď už nemá nad ničím kontrolu. Těžký kamion sjel ze silnice v místě, kde začínal most, a zřítil se podivným obloukem do hluboké, ledem pokryté vody. Přední sklo se otřáslo obrovským nárazem. Všechno potemnělo a obklopil ho mrazivý chlad. V mysli se mu míhaly obrazy z jeho života, kratičké útržky ve stylu osmimilimetrového filmu. Ještě si stihl vzpomenout, jak někde četl, že takhle to není. Člověk prý v takových situacích před sebou nevidí prosvištět svůj život. Teď však ví, že to tak je. Pak mu v mysli vytanula ta hvězda, jako kdyby se vznášela v temné vodě mezi roztříštěnými kousky ledu. Na okamžik nebylo nic, naprosto nic. Pak zase nabyl vědomí a chtěl se pohnout.

Nešlo to.

Byl strnulý mrazem a cítil, že mu voda sahá až k bradě. Něco mu stékalo po obličeji do úst. Ochutnal to a chuť mu byla povědomá.

Kabina byla skoro celá pod vodou. Přední sklo se rozbilo, když auto sjelo do řeky. Strnulost postoupila až do mozku. Celé tělo postupně otupělo. Náhle se v něm probudil strach. Podařilo se mu otočit hlavu směrem k mostu. Osobní auto zastavilo uprostřed, stálo na místě s naplno rozsvícenými světly a o zábradlí se opírali dva lidé a hleděli na něho do hlubin. Zmocnila se ho ohromná touha žít a podařilo se mu vykřiknout, nebo si to alespoň myslel.

„Pomozte mi.“

Nic víc už říct nedokázal. Jen nehybně seděl. Sklo na bočním okénku na jeho straně bylo celé a zvonily o něj kousky ledu. Zvuk mu připomínal kostky ledu ve sklence whisky. To byla poslední myšlenka, než všechno zhaslo, světla auta na mostě, hvězda na nebi.

Ztracená kapitola z Hotelového léta

23. června

Vyšel jsem z hotelu a namířil si to vzhůru ke hřbitovu. Počasí bylo úžasné. Průzračné bezvětří, slunce zářilo na horském masivu na východní straně fjordu a krajina byla nádherně zelená. Došel jsem na pěšinu, která stoupá šikmo po úbočí nad městem a vede ke hřbitovu, a na všechno jsem dobře viděl. Na cestě byl hrubý štěrk, měl jsem na sobě sandály a zřetelně jsem cítil kamínky pod chodidly. Sem se za starých časů vynášely rakve, ale ty se teď vozí delší cestou a po pěšině se chodí jen na zdravotní procházku.

Viděl jsem, jak po ulicích jezdí auta jako krvinky cévním systémem nebo kuličky ve velmi zvláštní stolní hře, kterou jsem měl jako dítě. Přestože cesta byla poněkud strmá, ani jsem se nezadýchal, protože jsem šel dost pomalu, každou chvíli se zastavoval a rozhlížel se.

Moře bylo úplně hladké, nikde ani vlnka. V dálce jsem viděl dům, kde jsem kdysi bydlel; od ostatních domů se lišil jen tím, že jsem tam jednou bydlel já.

Nechtěl bych tu dobu znovu prožít.

*

Stál jsem u hřbitovní branky. Kamenné zdi kolem hřbitova byly bílé, ale v létě by potřebovaly znovu natřít. Až úplně na vrcholu kopce byla vyhlídka, kamenný sloupek s měděnou deskou, která ukazovala všechny hory a místní jména.

Na hřbitově nebyl nikdo kromě těch, co tam leží. Hřbitovy jsou zajímavá místa, dokud na nich člověk nemusí ležet sám. Alespoň mi to tak vždycky připadalo. Stromy vysazené u cestiček byly zakrslé a pokroucené. Slaný vzduch od moře dosahoval až sem nahoru a bránil jim v růstu. Nevěděl jsem, jak jsou staré, ani jsem si nevzpomínal, že by za mého dětství na tomhle místě nějaké rostly. Rozhodně byly o dost mladší než nejstarší strom na světě, ten ve švédské Dalarně, který se dožil 9 500 let, a bylo mu tedy 7 500 let, když tesařův syn udělal své první krůčky před tesařskou dílnu v Nazaretu.

Samozřejmě branka zaskřípala, když jsem ji otvíral. Nepamatuji si, že bych kdy otevřel hřbitovní branku, která by neskřípala. Jako by na správě hřbitovů nevěděli, co je to namazání, nanejvýš tak znali poslední pomazání.

Procházel jsem mezi hrobkami a cítil, jak mi na hlavu svítí slunce. Jeho paprsky hřály, přestože nebylo ještě ani poledne. Vyndal jsem sluneční brýle a nasadil si je, loudal se mezi pomníky a kříži a četl si na nich nápisy. Vždycky jsem tyto nápisy považoval za vysoce zajímavé texty. Je to zvláštní pomyšlení, jak jsou lidské životy různě dlouhé, na okamžik se to člověku mihne hlavou při čtení každého jména. Zastavil jsem se u čerstvě navršeného hrobu. Byl u něj prostý, bíle natřený kříž a malý černý štítek s bílými písmeny, jako mívají lidé u vchodových dveří. Stálo na něm jenom jméno, žádný letopočet ani cokoli jiného. Napadlo mě, jestli někdo prostě nevzal štítek ze dveří a nepřišrouboval ho na kříž.

To jméno jsem znal.

Pod křížem ležel muž, se kterým jsem si jako dítě hrával. Když jsem odjel, ztratil jsem s ním kontakt a nevěděl, co se s ním stalo. Teď jsem viděl, že se o něm už nic nového nedozvím. Podle úpravy hrobu bylo jasné, že tam neleží dlouho. A já se ani nedozvěděl, že umřel, a nepřišel mu na pohřeb. Mrzelo mě to. Tady nepomáhá Nasreddinova anekdota a na pohřeb mi nepřijde.

Býval to mírný, nesmělý chlapec a žil v těžkých rodinných podmínkách. Většinou jsme si hráli u mě, protože u něj doma to vlastně nebylo ani možné. Jeho otec často proležel celé dny v posteli úplně namol, bručel, mezitím se potácel po domě v podvlíkačkách a řval na všechny členy rodiny.

A teď ten chlapec skončil tady. To bylo vše, co mu bylo souzeno. Asi mu nikdo nic moc nesliboval, ale mně se to nezdálo fér. Když jsem si jeho jméno přečetl na tomto místě, slunce nějak vybledlo.

Raději bych si ho přečetl na dveřích.

*

Vyšel jsem zas ze hřbitova, nechtěl jsem už vidět další jména. Přes slunce přeletěl havran. Jeho peří se krásně blýskalo, světlo na něm vytvářelo tmavě modrý nádech. Proletěl těsně kolem mě a přes hřbitov, jako by chtěl připomenout, že mu Všemohoucí přidělil zvláštní úkol zvěstovat pomíjivost života tím, že se objeví u kostelů a pohřebišť přesně v tom správném okamžiku. Edgar Allan Poe by na něj byl hrdý.

Viděl jsem, jak na střechu hotelu pode mnou dopadá slunce. Nechtělo se mi se tam rovnou vracet. Vydal jsem se k vyhlídce, rozhlížel se po fjordu a porovnával hory s jejich názvy na desce. Vybavil jsem si, že když jsem byl malý, často jsem tam stával právě s tím chlapcem, který teď leží na hřbitově za mnou, rozhlížel jsem se a myslel na to, že se z těchhle končin musím co nejdřív dostat. Nevím, na co při té příležitosti myslel můj kamarád, ale zjevně to nedotáhl daleko. Sedl jsem si na drsný kamenný podstavec u desky, zul si sandály, stáhl ponožky a nechal jsem bosá chodidla dotýkat se zářivě zelené trávy nad srázem. Tráva ještě krásně chladila, i když na ni slunce svítilo dlouho. Pozoroval jsem auta a znovu jsem si vzpomněl na starou hru s kuličkami. Jak jsme ji s kamarádem spolu hráli do nekonečna, pouštěli jsme kuličky tam a zpátky po drahách a točitými chodbičkami. Nebyla to špatná průprava na labyrint života, který nás čekal.

Když jsem se zvedl k odchodu, sandály jsem tam nechal ležet.

Prosakující strop

Když na něj zavolala, seděl zrovna u okna a četl si knihu.

 „Co se děje?“ zeptal se neochotně a četl si dál.

„Zatéká nám sem,“ řekla a objevila se ve dveřích.

„Kde?“ opáčil a sundal si brýle na čtení.

„V pokoji. Ze stropu po zdi.“

„Vždyť neprší,“ nechápal.

„Přesto nám sem zatéká.“

Zvedl se a vydal se za ní; slunce svítilo střešním oknem do kuchyně. Když vešli do obývacího pokoje, uviděl, že po velkém obrazu na zdi tečnou mokré čůrky. Voda pozvolna stékala po červených a modrých čmáranicích na obraze, tekla i přes malou ikonu, která visela pod obrazem, a končila v blankytné váze na příborníku pod ním. Pohlédl z okna, venku jasně zářilo slunce.

 „To je divné,“ řekl.

„Jistě.“

Vzal vázu a zatřásl jí, zašplouchalo v ní. Pak ji znovu odložil na příborník.

„Nenacházím slov,“ poznamenal.

„Nemusíš říkat nic, jen s tím něco udělat.“

„Co třeba?“

„Například zavolat opraváře.“

„A říct mu, že nám prosakuje střecha teď, když je tak hezké počasí?“

„Vždyť sem zatéká.“

„Myslel by si, že si z něj někdo po telefonu tropí blázny.“

„Na tebe se člověk nemůže s ničím spolehnout.“ Odkráčela do ložnice a zavřela za sebou. On zůstal stát a chvíli si prohlížel obraz, díval se, jak se paprsky slunečního světla třpytí na čůrcích vody. Bylo to, jako by tím všechno ožilo; jako květina, kterou někdo po dlouhém suchu zalije.

Potom vykročil z pokoje nahoru na půdu, která se z půlky rozprostírala nad obývacím pokojem. Zašel ke zdi a pokoušel se najít stopy po prosakující vodě i tam, ale žádné nenašel. V rohu půdy pod krovem stála spousta květináčů a v nich nějaké světloplaché rostliny s velkými tmavými listy, v nichž ze vůbec nevyznal, ale žena je pravidelně chodila nahoru zalévat. Zkoumal, jestli někde na podlaze nezůstala voda po zalévání, ale bezvýsledně. Všechny květináče stály na misce a nikde na podlaze ani kapka vody. Navíc květiny ani nestály přímo nad obrazem. Ty rostliny mu připadaly pochmurné, vždyť také stály neustále ve stínu. Tuhé listy vypadaly, jako když po něm tápavě vztahují ruce, trochu ho obešel strach; jako by ho chtěly chytit a stáhnout k sobě pod střechu, proměnit ho v takovou rostlinu, stínomilnou a osamělou rostlinu v květináči.

*

Když se vracel po schodech dolů, skřípaly. Dveře ložnice byly zavřené. Došel k nim a zavolal zvenčí: „Spíš?“

Odpovědi se mu nedostalo.

Zamířil k lednici, vzal si pivo a otevřel ho, odebral se do obýváku a ještě jednou si prohlédl obraz. Třpytivé proužky vody se ztenčily, větvily se a byly jemné a tenoučké jako vlásek, podobné stříbrnému filigránu. Potůček se vinul po červených a modrých plochách. Slyšel tichý zvuk, jak kapky padaly do vázy. Připomenulo mu to kapátka v lahvičkách s léky z jeho dětství.

Otevřel dveře na terasu, vyšel s pivem ven a upíral pohled na různobarevné střechy. Na všech se odráželo slunce a nikde nebyl ani mráček. Nahlédl do pokoje dveřmi a zvedl plechovku piva, jako by chtěl připít mokrému obrazu. Pak si přihnul a zapálil si cigaretu, s požitkem do sebe nasával škrabavý kouř. V domě panovalo úplné ticho a venku neslyšel, jak kapky padají do vázy. Dole na trávníku si hrál malý pejsek s míčem a jeho pán seděl v trávě a sledoval ho. Pes byl šedý a měl dlouhou, hustou srst.

Odněkud se ozývala sekačka.

Dům č. 451

Starý a zchátralý dům, ve všech oknech špinavé potrhané závěsy, střecha se rozpadá, anténa spadla ze štítu a visí na šňůře u zdi. Všechny zdi popraskaly a nátěr, který kdysi býval bílý, je zahnědlý a na mnoha místech oprýskaný.

Zahrada je neudržovaná, stromy a živý plot neomezeně bují a v trávníku vyrašil mech, pampelišky a pryskyřníky. Prastará houpačka na jednom stromě má jeden provázek přetržený, takže leží na zemi a do pohybu se dá jenom v ostrém větru, který ji tahá po trávě s pochmurným šustotem.

Už dlouho tady nikdo nebydlí. Zrezivělá střecha se rýsuje proti hoře, která je také rezavá. Často jsem se vyptával, komu ten dům patřil, ale nikdo si nepamatoval, že by tam kdy někdo bydlel. Jako by ho někdo jenom postavil a hned opustil, aniž by v něm někdy žil. Vidím, že jedna tabulka v okně do pokoje je celá napříč prasklá a sklo ve vchodových dveřích je rozbité. Za větrného počasí do domu fouká.

*

Přesto tady někdo přinejmenším zamýšlel bydlet. Na zdi u okna do pokoje visí zašlý měděný štítek s nápisem Dům postaven 2010.

Teď, když tohle píšu, je rok 2072. Už tedy uplynulo dvaašedesát let. To není na dům zas takový věk, ale přesto o něm nikdo nic neví. Loni v létě jsem koupil vedlejší dům a jsem zvědavý, ale informace chybějí. Při pohledu na anténu visící na zdi a na veliký satelitní talíř podobný obrovité houbě, který mám na střeše svého domu, se neubráním úsměvu.

„Tati,“ ptají se moje dcery, „proč je ten dům vedle tak ošklivý?“

„To nevím, holky,“ odpovím a pokračuju v psaní. Píšu pořád. Přitom je psaní už zastaralé, trochu jako ten starý dům, který postavili v roce 2010 a teď v něm nikdo nebydlí.

„Nemůžeš toho prostě nechat?“ říká moje žena a myslí tím moje psaní. Připadá jí to divné; nikdo už to nedělá, a už vůbec ne v takovémhle městě.

„Přece víš, že už se knížky nevydávají,“ dodá ještě.

„To je jedno. Já musím psát,“ trvám na svém.

„Ach jo,“ povzdechne si a obrátí se zpátky k dvousetpalcové obrazovce, která zabírá skoro celou stěnu obýváku. V téhle místnosti se už žádné knížky na stěny nevejdou.

*

Sedím ve svém pokojíku a píšu. Píšu rukou na papír, jak se psávalo dřív. Svůj superlehký ultrabook jsem odložil stranou, tak jako tak bude už brzo zastaralý, jako všechno ostatní. Každý den něco zastarává. Tohoto slova se v dnešní době všichni velice bojíme. Pokaždé, když ho někdo vysloví, se lidé přikrčí utajovanou hrůzou.

Sešeřilo se. Vyhlédnu z okna ze superskla, stejného, jaké se dává do vesmírných lodí. Takové teď mají všichni. Javory na zahradě jsou krásné, ale mnohým připadají zastaralé a na svých zahradách žádné stromy nechtějí. Skrz listí vidím opuštěný starý dům. Záclony v oknech přivrácených ke mně připomínají ze všeho nejvíc schlíplou flekatou pytlovinu. Ale najednou mám dojem, že jsem za nimi zahlédl nějaký svit, jako kdyby tam někdo vešel a rozsvítil lampu, nebo dokonce svíčku, i když ty už jsou z bezpečnostních důvodů zakázané.

Rozhodnu se, že zaskočím na chvilku na zahradu; vstanu od stolu s papíry a vzpomenu si, co jsem kdesi četl: K čemu je psaní člověku, který nežil?

Do zahrady jdu přes obývák. Místnost je zalitá namodralým světlem z obří obrazovky a stěnu zaplňují děsivě velké postavy. Náš vlastní dům celý večer okupují naprosto cizí lidé. Manželka sedí na bílé sedačce a nezvané hosty unešeně sleduje.

„Kde jsou holky?“ zeptám se.

Neodpoví hned.

Zopakuju svou otázku.

„Jsou u sebe v pokoji a hrají si ve virtuální realitě.“

„Aha, jasně,“ poznamenám.

Když si oblékám bundu, přeju si být aspoň o šedesát let zpátky v čase, v roce 2012. Dva roky potom, co postavili sousední dům. Tady, kde teď stojím v předsíni, nebylo tehdy nic než tráva.

Ale cestovat v čase nedokážu.

Bunda je šedá, z jakéhosi podivného umělého materiálu, který se v šeru blyští. Není mi nijak zvlášť pohodlná, ale manželka chce, abych ji nosil. Určitě je v módě. Vyjdu na zahradu a zamířím mezi javory. Přemýšlím, jak dlouho se mi asi podaří je tady udržet. Většina lidí se chce stromů zbavit. A proč vůbec ten sousední dům nikdy nezbourali?

Zůstal tam stát a vůbec se nehodí k ostatním domům, které stojí v rovných řadách a všechny působí úplně stejně, nebo spíš nepůsobí nijak.

Nikdy jsem mezi zahradami nepostavil plot, takže můžu projít rovnou na vedlejší trávník. Tráva je tady vysoká, nikdy se neseká. Mech v trávě je pod nohama měkký jako koberec.

Vstoupím na drolící se kamenný chodníček k hlavním dveřím. Připadá mi, jako bych něco slyšel, něco jako šepot mnoha hlasů.

Možná jsem se přeslechl. Ale teď také vidím, že za záclonami v pokoji skutečně svítí baterka nebo svíčka. Záclony najednou vypadají jako nové, chodníček se už nedrolí, dům je čerstvě natřený a je zase rok 2012. Stojím na schodech a mám pocit, že teď v tom domě bydlím já a že jsem si jenom na chvilku odskočil na čerstvý vzduch, teď se vrátím dovnitř a budu si u ohně v krbu povídat s rodinou.

*

Chvilku tam postojím, dokud se nevrátí rok 2072. Je to stejné jako s ročníky vína: tohle není dobrý rok. Chybí mu pořádný kvas. Říkám si, že bych raději žil v roce 2012. Malinko fouká a provaz od houpačky se kývá, ale musel by být mnohem větší vítr, aby začala klouzat po trávě a vydávat ten šelestivý zvuk, který už tak dobře znám.

Opět zaslechnu zevnitř šepot. Pohlédnu na svůj dům, který je mi teď jakoby cizí, a vezmu za kliku u venkovních dveří. Jsou zamčené. Udělám podivnou věc: sáhnu do kapsy, vytáhnu klíč a strčím ho do zámku, i když mi ve tmě dá trochu práci ho najít.

Klíč pasuje. Odemknu si a vejdu dovnitř. Není tady zatuchlý vzduch, jak jsem předpokládal, a zřetelně vidím světlo, které vychází na chodbu z pokoje. Potichu zavolám:

„Je tam někdo?“

Na víc si nevzpomínám.

Vybraly a z islandštiny přeložily Lucie Korecká a Markéta Podolská.