Mechanická fraška neobvyklých proporcí

Na letošní festival německého jazyka přivezla Volksbühne inscenaci Španělská mu(š)ka v režii jedenašedesátiletého Herberta Fritsche. Už loni jsme měli na festivalu možnost vidět Fritschovu Noru, stylizovanou do podoby filmové grotesky a panoptikálního „loutkového“ hororu. Fritsch je původně herec (pracoval se slavnými režiséry Einarem Schleefem, Robertem Wilsonem nebo Frankem Castorfem, který je šéfem Volksbühne), a zároveň je mediální, výtvarný a konceptuální umělec.

Mimo měřítka

Fritsche vůbec nezajímá realisticko-psychologické herectví. Patrně proto si k inscenování vybral naprosto konvenční frašku Franze Arnolda a Ernsta Bacha Španělská muška (Die spanische Fliege, 1913). Pokud jde o průběh zápletky o nevěrných maloměstských manžílcích, potenciálních otcích dospělého syna, jejich dávné lásce tanečnici zvané Španělská muška a o další tradiční typy, nic v této hře nevybočuje z předem daného žánrového klišé. Proto mohla právě tato fraška posloužit Fritschovi jako bezchybný stroj, jak to sám při besedě označil, mechanismus, který se ovšem v nové inscenací roztáčí závratnou rychlostí.

Co na vteřinově přesném chodu Fritschova dokonalého stroje překvapí na první pohled, je měřítko. Představení začíná na prázdné scéně, kde jedinou dekoraci tvoří obrovský perský koberec, rozprostírající se takřka přes celou délku i šířku jeviště, se dvěma vybouleninami, terénními vlnami. Vzory na koberci jsou obrovské, zvětšené úměrně jeho velikosti. Herci pak na něm zákonitě působí jako miniatury, hračky rozházené po dětském pokoji, figurky. Jako první se na scéně objeví postava v dětských šatech s vysokým drdolem ve stylu madame Pompadour či Marge ze Simpsonových. Je to dítě navlečené do dospělých šatů, jak bylo v době vzniku frašky zvykem, nebo je to dospělá herečka, kterou scéna „zmenšila“ do dětské velikosti? Divák nemá zpočátku při tomto optickém klamu jediný záchytný bod, podle něhož by se mohl rozhodnout. A mimo měřítka je i zbytek inscenace.

Ženské postavy v krátkých šatečkách a s obrovskou kšticí totiž skutečně připomínají mechanické loutky na klíček nebo panenky na hrací skříňce. Mechanický je i jejich hlasový projev, jehož „konvenčnost“, například pokud jde o příslušnou intonaci určitého typu, bývá ve Fritschových inscenacích dovedena ad absurdum: dceruška Paula i její sestřenice Wally piští jako protivní rozmazlení spratkové, matka křičí skřípavým hlasem nesnesitelné semetriky. Už podle nezaměnitelného zastřeného řevu představitelky, jejíž hlasivky jsou, jak se zdá, neustále těsně před kolapsem, poznáme, že Emmu Klinkovou, manželku záletného majitele továrny na hořčici Ludwiga Klinkeho a navíc aktivistku Spolku pro mravnost, hraje výtečná Sophie Roisová, představitelka hlavních ženských postav v kolektivních autorských projektech Reného Pollesche.

Za hranicí maxima

Fritsch nepracuje s nuancemi, ale ani s různou intenzitou. Hlasitost je pořád na maximum. Mužské postavy odkazují pohybovým slovníkem k filmové grotesce – ne náhodou připomíná postava švagra v podání Wernera Enga svým výrazným knírem a brýlemi Groucha Marxe, najdeme tu i odkazy na klasické filmové gagy. K řadě z nich využívá režisér trampolínu zakomponovanou do zadní části peršanu mezi „vlny“. Některé fyzické výkony herců jsou na hranici akrobacie. Nechybějí ani obvyklé prvky lidové frašky (koukání pod sukni, kopání do zadku), ale vedle vysoce stylizovaných prvků ztrácejí svoji pokleslost a zařazují se rovnocenně do pohybového slovníku. Gesta, chůze, charakteristické tiky postav provádějí herci maximálně přesně, a přitom expresivně. Jejich výkony se přitom ocitají daleko za tím, co běžně za maximum hereckého výrazu, disciplinovanosti a stylizace považujeme.

Jak řečeno, záměrně mechanicky působí nejen představení jako celek, ale i jednotlivé postavy. Ženské figury s nabílenými tvářemi, rozložitými účesy a současně jakoby strnulou dvojrozměrností připomínají výtvarnou stylizaci i choreografii Roberta Wilsona. Je zde i prvek zmnohonásobeného opakování určitého pohybu – bývalá Španělská muška v podání Christine Urspruchové se opakovaně snaží vylézt na jednu z terénních vln, ale kvůli svému podprůměrnému vzrůstu se na ni nemůže vyhoupnout a stále znovu klouže po koberci jako po svahu. Z Wilsonových inscenací ovšem vyzařuje maximální koncentrovaná energie. A ta Fritschově inscenaci chyběla, přestože jeho ztvárnění frašky je dokonalé. Tuto hříčku si nelze představit v lepším podání, ale chybí cosi navíc. Buď „bezuzdné veselí“ a komediální improvizace, do níž může konvenční fraška vyústit, nebo při vší kázni a zachování řádu koncentrace, která je u takového druhu divadla tím hlavním.

Autorka je divadelní kritička a překladatelka.