Aktivita pražské strukturalistické školy je jedním z mála významných českých příspěvků celosvětového významu k dějinám humanitních věd. Jak se to má s její „českostí“ a čím poukazuje k aktuálním tendencím v sociologii vědy a filosofie? Odpovědi nabízí publikace Pražský lingvistický kroužek v dokumentech.
V Pražském lingvistickém kroužku se od jeho prvního zasedání v říjnu 1926 odehrálo množství intelektuálních objevů a dobrodružství, které dodnes spoluovlivňují vývoj vědy. Dějiny „metody funkčně strukturální“ – vědeckého názoru, bez jehož zásadního vlivu si nelze představit v podstatě žádnou disciplínu humanitních věd 20. století, počínaje lingvistikou a konče antropologií – nezačaly po druhé světové válce ve Francii, kde je proslavili Roland Barthes, Claude Lévi-Strauss, Louis Althusser nebo Jacques Lacan, nýbrž v Praze dvacátých let.
Navzdory mezinárodnímu vlivu, který lze pateticky nazvat kolosálním, zůstává dosud řada aspektů činnosti této vědecké společnosti neznámá. Je pravda, že obzvlášť za posledních dvacet let vyšlo mnoho publikací věnovaných jednotlivým členům kroužku a jejich vědecké práci, korespondence i několik monografií výkladových – mimo jiné i díky tomu, že se kroužek v roce 1990 obnovil a kromě pořádání přednášek pečuje také o vlastní dějiny a jejich výklad. Nicméně teprve teď získávají zájemci možnost číst v knižním vydání originální materiály, tak jak se zachovaly v Archivu Akademie věd a v některých osobních pozůstalostech. Pro publikaci nazvanou jednoduše Pražský lingvistický kroužek v dokumentech je sebrali a komentovali Petr Čermák, Claudio Poeta a Jan Čermák.
Ani ani ani
Při troše schválnosti by se dala obhajovat teze, že Pražský lingvistický kroužek nebyl ani pražský, ani lingvistický, ani kroužek. Pražský nebyl proto, že ačkoli v Praze vznikl, jeho činnost probíhala také v Brně (Roman Jakobson a Bohuslav Havránek), ve Vídni (Nikolaj Trubeckoj), Moskvě (Jurij Tyňanov, Boris Tomaševskij, Grigorij Vinokur) a od roku 1941 také ve Spojených státech, kam přesídlil Jakobson. Vůbec první referent, jazykovědec Henrik Becker, přijel z Lipska, předtím pracoval v Budapešti. Zasedání se konala a důležitá rozhodnutí padala v Praze, ale kroužek byl transnacionální.
Lingvistický nebyl kroužek proto, že se od počátku zabýval širokým okruhem témat jazykovědu přesahujících: samozřejmě literaturou, hlavně zásluhou Jana Mukařovského, ale také filmem, etnologií nebo psychoanalýzou – František Jílek Oberpfalcer přednášel například roku 1927 na téma Psychoanalýza a jazykozpyt. Jazyk se ukázal jako neoddělitelný od sexu, skatologie nebo mluvy žen přírodních národů.
Kdyby byla kritériem vymezení aktivit kroužku jednoznačně určitelná členská základna, nastaly by nesnáze. Počet členů i způsob stanovení jejich členství značně kolísaly, jak dokazuje komplikovaná tabulka uvádějící datum přednášky, což je dodnes základní podmínka členství, členské soupisy různých let, schvalování členskou schůzí a podobně. Žádné kritérium členství editoři neuvádějí jako nesporné – někteří členové přednášku nikdy neproslovili, jiní (například Edmund Husserl) ji proslovili, ale nebyli členy. Každopádně celá organizace nikdy neměla více než 150 členů.
Relativní dostředivost
Dokumenty zpřesňují dosavadní představu o dvou extrémních polohách kroužku, které se navzájem – paradoxně – doplňovaly. Jednak byl kroužek jakýmsi mezinárodně operujícím intelektuálním oddílem v boji o novou podobu humanitních věd budoucnosti. Jeho členové promyšleně propagovali své teze, radili se o strategiích jejich šíření, informovali se o různých sjezdech a konferencích, kterých se někdo z nich zúčastnil, potírali nepřátele – od počátku se například vymezovali proti lingvistice Ferdinanda de Saussure, z níž zároveň v mnohém jejich odborný světonázor vycházel. Protivníky měli od počátku i v českém akademickém a univerzitním prostředí, jak dokládá i místy lítý boj o Jakobsonovu mimořádnou profesuru v Brně.
Zároveň s dostředivým důrazem na společná východiska a jednotné cíle pozorujeme napříč zápisy ze schůzí a porad obrovskou šíři témat a zájmů, ale také přístupů, které kroužek představují jako velmi pestré a otevřené společenství invenčně uvažujících vědců a vědkyň. Tato odstředivost byla dána i generačně. Kromě zakladatelského jádra osobností narozených na konci 19. století, které se přirozeně integrovaly do modernismu ve vědě i v kultuře, zde byli i lidé s úplně jiným zázemím. Třeba o generaci starší ukrajinský intelektuál a emigrant Agenor Artymovyč, jehož vědecká práce a osud zatím byly reflektovány jen nepatrně – například v encyklopedii Podbrdska, protože bydlel v Řevnicích… Přitom jej Jakobson v nekrologu z počátku roku 1936 vyzdvihuje po boku velkého ukrajinského teoretika Alexandra Potebni jako myslitele, který originálně překročil meze mladogramatického školení, tehdy obecně uznávaného za normu. Jiným solitérem v řadách kroužku byl Alfred Bem, objevný analytik děl Dostojevského a čelný literární kritik ruské emigrace, s jejímiž představiteli jinak kroužek a jmenovitě Jakobson měli styky jen výjimečné.
Eurasijci
Ohledně ideologických dimenzí činnosti Pražského lingvistického kroužku je zažitá hlavně představa, že stoupenci „formalismu“, jenž se v sovětském bloku začal proklínat, byli po roce 1948 v nemilosti a kroužek byl zlikvidován. To je sice pravda, ale zájemcům o diferencovanější příběh nabízejí nově vydané dokumenty i ty prameny, které dosud málokdo znal. Nejde jen o to, že Jakobsona československé úřady podezíraly z příliš důvěrných styků s pracovníky sovětské mise, kde léta pracoval. Pozoruhodnější je pro meziválečný ideologický profil kroužku důraz některých členů na teleologii, zaměřenost jevů, včetně jazykových, na cílový stav, k němuž údajně spějí. Tato koncepce souvisí se světonázorem Eurasijců (Nikolaj Trubeckoj a Pjotr Savickij), stoupenců organické civilizace zhruba v hranicích Sovětského svazu, která se markantně odlišuje od západní Evropy. Necelé tři měsíce po založení kroužku přednáší Jakobson o teleologickém principu ve vztahu k hláskoslovnému zákonu, a deklaruje tak přesvědčení, které rozhodně není úplně v souladu s tradicí racionální evropské vědy – totiž že v dějinách kultury a lidstva není nic náhodné ani bezcílné.
Neveselé čtení
Zaujme kontinuální činnost kroužku v době války: v roce 1943, v době povstání v Sobiboru a Teheránské konference, probíhá přednáška o akustice hlediště v divadelním provozu, na jaře 1945 se probírá český časoměrný hexametr a vzpomíná se na právě zemřelého Viléma Mathesia, jednoho ze zakladatelů. Řady členů ovšem prořídly, protože už v létě 1940 vedení kroužku každého obeslalo výzvou, aby místopřísežně prohlásil, že není „židem ve smyslu § 1 vládního nařízení“.
Neveselým čtením jsou i záznamy z období 1949 až 1952. Jednatel Bohumil Trnka se už roku 1949 zaklíná stálým stykem s Československo-sovětským institutem prostřednictvím Bohuslava Havránka a navrhuje, aby kroužek byl v souladu s novými opatřeními zařazen pod Českou akademii věd, tedy zbaven samostatnosti. Sám pak navrhuje cenzorům na základě jejich dotazu vyřadit z prodeje kromě jednoho „nezávadného“ dílu všech osm svazků slavných sborníků Travaux du Cercle Linguistique de Prague. V té době vystupují Bohuslav Havránek, Vladimír Skalička, František Trávníček a Petr Sgall ve stranickém tisku s „konstruktivní“ kritikou kroužku a chválou stalinismu. V korespondenci se i mezi blízkými kamarády přechází od „Milý příteli“ k „Vážený soudruhu“. Výmluvnou zkratkou je dopis o definitivní likvidaci kroužku, který v lednu 1954 napsal akademik Havránek soudruhu univerzitnímu profesoru Trnkovi.
Tato ideologická soukolí svědčí o drastické propojenosti filologie s politikou, ale s odstupem času přece jen výrazněji vystupují na povrch zájmu ty aspekty činnosti kroužku, které mají obecnější ráz, přesahující osobní dilemata protagonistů. Pražský lingvistický kroužek v dokumentech zůstane nepostradatelnou faktografickou příručkou především pro ty, kteří budou zkoumat, rozvíjet nebo kritizovat jednotlivé odborné koncepce, ať už se týkají strukturalismu a jeho vztahu k fenomenologii nebo fonologii, anebo aspektů interdisciplinárních, jako je tomu v případě divadla, filmu a výtvarného umění.
V budoucnosti snad kroužek zaujme i jako model svérázného společenství, jak o něm od osmdesátých let minulého století filosofují Jean-Luc Nancy, Maurice Blanchot nebo Giorgio Agamben. Jejich teze, že pokus o společné platformy je v dějinách obvykle provázený opojnými nadějemi často utopického charakteru a také zásadními úskalími a krachy, potvrzuje historie pražského lingvistického kroužku měrou vrchovatou.
Autor je rusista.
Jan Čermák, Petr Čermák, Claudio Poeta (eds.): Pražský lingvistický kroužek v dokumentech. Academia, Praha 2012, 784 stran.