Spekulace o útoku na Írán a o předčasných parlamentních volbách – to jsou v posledních týdnech hlavní politická témata izraelského tisku. V obou případech už hlavní aktéři vyvíjejí patřičné aktivity. Obě témata se silně prolínají, odvádějí pozornost od sociálního neklidu a pomáhají izraelskému premiérovi.
Poslední týdny přinesly Benjaminu Netanjahuovi nejméně tři dobré zprávy. Evropská unie zpřísnila sankce proti Íránu (mimo jiné by od července měla přestat nakupovat íránskou ropu). Hned několik izraelských komentátorů to otevřeně označilo za úspěch „Bibiho“ Netanjahua.
Nepřímo tím ale dali za pravdu íránským politikům, kteří veškeré západní kroky vůči Teheránu označují za výsledek „americkosionistických manipulací“. Premiér a jeho lidé ale skutečně mají na sankcích EU podle izraelských analytiků reálné zásluhy. Izrael totiž dává stále razantněji najevo „připravenost“ zmařit íránský jaderný program vojenským napadením Islámské republiky. A Evropa ve snaze odvrátit riziko rozpoutání zničující války raději sama sobě zastaví íránské ropné kohouty, aby vojenské konfrontaci předešla.
Na Teherán!
O bojovné rétorice předních izraelských politiků vůči Íránu se hodně mluví, její vyhodnocení přitom zůstává velmi široké. Někteří pozorovatelé vydávají výroky „nevylučující“ útok na Írán za důkaz, že to jeruzalémská vláda a telavivský generální štáb myslí opravdu vážně. Jiní komentátoři vidí v ostrých slovech snahu, jak předejít ostré válce. A největší skeptici pak tvrdí, že lidem, jako je ministr obrany Ehud Barak, nic jiného než válečný pokřik nezbývá, protože jsou si prý dobře vědomi, že ani bombardování íránský jaderný rozvoj nezastaví.
Samotný Netanjahu už dokonce v neděli musel ministry krotit. Zakázal jim, aby se k tématu útoku na Írán veřejně vyjadřovali, protože to prý Izrael staví příliš do popředí a navíc to maří snahu západních vlád přitlačit Íránce ke zdi diplomacií a ekonomickými pákami. Sám Netanjahu má ale „íránskou hrozbu“ už léta za jedno ze svých nejpřednějších témat. A ať chce či nechce, spekulace o Íránu vedou i dnes k posilování jeho pozice.
Premiér musí být na nepřátele (arabské, íránské, muslimské) dostatečně „tvrdý“, aby si udržel a ideálně ještě posílil vnitropolitickou pozici. Ale zase nesmí být tvrdý příliš, aby si dál nepodřezával větev na mezinárodní scéně. V tuto chvíli Západ chápavě vnímá izraelskou politiku vůči Teheránu, daleko méně je ale shovívavý k izraelskému počínání vůči Palestincům. Bibi proto musí kličkovat.
S tím souvisí druhá dobrá zpráva pro jeho štáb. Netanjahu uspěl ve vnitrostranickém klání o post předsedy svého bloku Likud. Nejde o žádné překvapení. Už předem se vědělo, že jeho jediný vyzyvatel, osadnický radikál Moše Feiglin, nemá šanci Netanjahua sesadit. Přesto šlo i o procenta, a teprve když se ukázalo, že členové Likudu podpořili Bibiho poměrem hlasů tři ku jednomu, mohl premiér skutečně slavit.
Feiglin ztělesňuje uvnitř největší vládní strany proud, kterým se Izrael na mezinárodních fórech příliš nechlubí. Netanjahu ve světě mluví o nutnosti míru s Palestinci, o jednáních a o budoucím palestinském státě. Velká část jeho spolustraníků ale odmítá už jen vyslovit slovo Palestinec (říkají „palestinský Arab“), aby ani terminologií neuznali nějaká národní práva Palestinců, natož aby přistoupili na myšlenku jejich státu. Tváří tohoto tábora je právě Feiglin, který mimochodem navrhuje, aby Izrael vyplatil Palestince ochotné odstěhovat se z okupovaných území a definitivně je tak přenechat osadníkům.
Netanjahu nejspíš bude muset před příštími volbami přenechat nějaká místa na kandidátce Likudu Feiglinovým lidem. Drtivé vítězství v primárkách mu ale okamžitě umožnilo vyhlásit, že Likud není stranou extremistů, a dál tak pokračovat v dosavadním lavírování.
Jednat, ale neustoupit!
Někdy je totiž až úsměvné, jak někteří proizraelští komentátoři a aktivisté v Evropě „baští“ Netanjahuova vstřícná slova o ochotě jednat s Palestinci. Přímo v Izraeli jim totiž nevěří prakticky nikdo, stejně jako nikdo nevěří ve vůli Palestinců jednat. Přesněji řečeno, obě strany by možná probíraly sporná témata, ale bez jakékoli ochoty ustoupit ze svých pozic. A to platí i pro Netanjahua.
Počátkem ledna se klopotně rozeběhly jakési technické rozhovory mezi Izraelem a Palestinci pod jordánským patronátem. Koncem ledna už ale zase bylo po nich. Palestinci v listopadu předali své mapy s představou hranice mezi Izraelem a budoucím palestinským státem. Totéž měl podle harmonogramu vytvořeného tzv. mezinárodním kvartetem (USA, EU, OSN a Rusko) do 26. ledna učinit také Izrael. Když se ale začalo schylovat k finální lhůtě, přišel s jiným výkladem úmluvy, který mu umožňuje předložit mapy až v březnu.
Vypadá to jako další z mnoha komplikací, které obě strany střídavě vytvářejí už léta. Patálie s mapami má ale delikátní souvislosti. Kdyby totiž Netanjahuovi lidé ukázali mapy už v lednu, najednou by se zjistilo, které osady je vláda připravená obětovat, zanechat je na území budoucí Palestiny a jejich židovské obyvatele přimět k vystěhování. Toho by jistě využili lidé, jako je Feiglin. A nejenže by primárky v Likudu dopadly pro premiéra daleko hůře, ale navíc by se mu možná rozpadla celá vláda. Premiérova snaha vyhovět se skřípěním zubů západním mírotvorcům totiž není trnem v oku jenom radikálům v jeho vlastní straně, ale i řadě jeho koaličních partnerů.
Už když se Netanjahu před třemi lety dostal podruhé do premiérské židle, mnoho komentátorů shrnovalo jeho program slovy „hlavně přežít celé čtyři roky“. Byla to zcela trefná analýza – Netanjahu nenabízí žádná odvážná řešení, za která by mohl politicky zaplatit. Pravicové radikály tiše uplácí dalšími a dalšími osadnickými sídlišti, levice a centrističtí liberálové jsou slabí a dál se štěpí.
Na izraelskopalestinském poli tedy může Netanjahu udržovat status quo, čímž nepobouří židovské radikály, a před světem zas nabízet Palestincům jednání, které oni odmítnou se slovy, že to stejně k ničemu nepovede.
Západní politici Bibimu vyčítají pokračující výstavbu osad, rostoucí protiarabské násilnosti židovských extremistů a tak dále. Ale spolu s ním navenek přistoupili na teorii, že hlavní překážkou na cestě k míru je palestinská neochota vrátit se k jednacímu stolu. Palestinci svou neústupností Netanjahuovi bezelstně pomáhají pokračovat v jeho šachové hře. A to je pro izraelského premiéra třetí dobrá zpráva na začátku roku 2012.
Autor je blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu, nedávno vydal knihu Nesvatá válka o Svatou zemi.