par avion

Ruská zahraniční politika na Blízkém východě nebyla až do začátku loňského roku významným předmětem pozornosti arabských ko­mentátorů. Tato situace se změnila se začátkem „arabského jara“ a zejména po začátku vnitropolitické krize v Sýrii. Rusko se postupně stalo jedním z hlavních podporovatelů režimu syrského prezidenta Bašára Asada. Tuto skutečnost rozebírá komentátor Hamáda al­Madžíd v deníku aš­Šark al­awsat v článku s názvem Sýrie je obětí Ruska.

Ve svém textu se autor netají odporem ke stávajícímu syrskému režimu, který viní z tisíců zabitých během téměř rok trvající krize. Rusko je přitom jen jedním ze tří států, které básistickou diktaturu podporují. Írán a Irák, kde vládnou šíité, jsou však podle něj motivovány zejména vztahem k sektě aláwitů, k níž patří i stávající syrský prezident. Co je však důvodem proasadovské pozice Ruska? Podle al­Madžída je motivací hlavně snaha odplatit Západu ponížení sovětského Ruska na konci studené války na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Vzápětí však poznamenává, že tato pozice je problematická a Rusku se nemusí vyplatit. Tak jako již mnohokrát v minulosti i zde Rusové vsadili na špatného koně a nakonec budou stát na straně poražených. I Čína podle autora pochopila, že Asad bude pravděpodobně odstraněn, a přestože svou pozici zcela nezměnila, chová se alespoň méně nápadně. I přes přibývající indicie věštící pád Asadova režimu však Rusko stojí za svým chráněncem s nezmenšeným zápalem. Podle autora komentáře to svědčí o jediném – ruští vůdci dělají politická rozhodnutí vždy až po pořádné dávce vodky.

Stejným tématem, tedy ruskou podporou básistickému režimu v Sýrii, se zaobírala i komentátorka Núr Júsuf Awád v deníku al­Quds al­arabí. Na rozdíl od kolegy z aš­Šark al­awsat však odhaluje spíše pragmatické důvody aktuálního ruského přístupu. Významnou roli hraje podle ní historická tradice. Sovětský svaz byl jedním z hlavních podporovatelů Háfize Asada již od začátku jeho vlády v sedmdesátých letech. Tehdy také získal strategicky důležitou námořní základnu v syrském přístavu Tartús. Vzájemné vztahy poněkud ztratily na intenzitě po skončení studené války. Po nástupu Vladimira Putina k moci však Rusko opět začalo být v blízkovýchodní oblasti aktivnější. Jedním z projevů náklonnosti k Sýrii se staly dodávky zbraní. V době vnitropolitické krize pak syrskému režimu velmi pomáhá ruský postoj v Radě bezpečnosti OSN.

Rusko se obává, že změna režimu by vedla ke ztrátě jeho pozic v Sýrii. Jedná se jak o zmíněnou námořní základnu v Tartúsu, tak o nemalé ruské investice, které údajně dosahují dvaceti miliard dolarů. Problém je, že syrští básisté jsou de facto posledním blízkovýchodním režimem, který s Ruskem spojuje dlouhodobé přátelství. Kupříkladu státy Perského zálivu vidí v Rusku spojence Íránu, a tedy i svého nepřítele.

Moskva však podle autorky nevidí riziko pouze v pádu režimu v Sýrii, ale v dosavadním průběhu „arabského jara“ obecně. Ve většině případů lze očekávat výrazný vzestup moci islamistů. Ti ovšem tradičně považují Rusko za svého protivníka. Jedním z hlavních důvodů této animozity je sovětská intervence v Afghánistánu v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Lze tedy očekávat, že Rusové budou básistický režim v Sýrii bránit velmi urputně.

Zatímco v Sýrii stále probíhá nesmiřitelný boj mezi režimem a jeho odpůrci, v Egyptě již uplynul rok od svržení dlouholetého vládce, prezidenta Husního Mubáraka. Toto výročí se stalo příležitostí k bilancování výsledků revoluce, jež začala v lednu 2011 na káhirském náměstí Osvobození. Egyptský analytik Sajf Abdulšahíd z nejstaršího egyptského deníku al­Ahrám nedošel ve svém článku z 25. ledna k příliš optimistickému závěru. Na začátku uplynulého roku stál nádherný osmnáctidenní příběh o egyptském lidu, který svrhl nenáviděného diktátora. Po tomto domnělém vítězství revoluce však začaly přicházet chyby. Ukázalo se, že byl sice svržen diktátor a jeho režim, samotný egyptský stát však prokázal nečekanou setrvačnost. Jedná se o stále stejnou autoritářskou mašinerii, která neváhá ani na okamžik uchýlit se k brutální represi vůči vlastním lidem. Uplynulý rok ostatně poskytl hned několik příkladů takového útisku.

Podle Sajfa Abdulšahída nejde o to, kdo se v Egyptě dostane k moci, ale jak ji bude vykonávat. Záleží hlavně na egyptských intelektuálech a revolucionářích z náměstí Osvobození, aby zabránili tomu, že jedna diktatura vystřídá druhou a způsob výkonu moci bude stále stejně brutální a bezohledný vůči právům jednotlivců.

Podobně skepticky pohlíží na vývoj v Egyptě i Abdulláh Iskandar v článku Zrazená egyptská revoluce v deníku al­Haját. Podle něj vznikla v průběhu roku od svržení Husního Mubáraka faktická aliance mezi vládnoucí Nejvyšší radou ozbrojených sil a egyptskými islamisty. Tato aliance jednoznačně poškodila zájmy původních revolucionářů z náměstí Osvobození – demokratických, sekulárních a levicových hnutí. Zatímco Muslimské bratrstvo drtivě zvítězilo ve volbách a stalo se tak součástí establishmentu, demokratičtí aktivisté byli a jsou vystaveni tvrdým represím ze strany ozbrojených sil a jsou zatlačováni do opozice.

Podle autora však nelze čekat, že se demokraté s tímto stavem smíří. Samotné oslavy prvního výročí svržení prezidenta Mubáraka ukázaly, že řada Egypťanů se nehodlá dosavadnímu vývoji v zemi podvolit. Na náměstí Osvobození se přitom sešly statisíce demonstrantů. Je možné, že v Egyptě vypukne další revoluční hnutí, které se pokusí prosadit myšlenku sekulárního a demokratického státu.