Předsmrtná ztuhlost

Orfeus a Eurydika. Karenina a Vronskij. Michel a Patricia. Rick a Ilsa. Motiv milenců, jimž neustále šlape na paty sama smrt, je zdá se nevyčerpatelný jak v literatuře, tak ve filmu. V dokumentu Davida Vondráčka Láska v hrobě však jsou smrt s láskou spojeny pevně jako v barokních tancích smrti. Toto téma navazuje na režisérovy dokumenty o lidech v tíživých existenčních situacích (příkladem jsou série Restart z roku 2007 nebo Zpověď z roku 1999), ale i na díla zabývající se divokým odsunem Němců v Postoloprtech či Suchdole nad Lužnicí a stopami hromadných hrobů (dokumenty Zabíjení po česku nebo Řekni, kde ti mrtví jsou, oba z roku 2010).

Prosvětlený obraz

Prostředím snímku je německý evangelický hřbitov v Praze­-Strašnicích. Kamera v úvodu bloudí mezi rozpadlými náhrobky, kde bují vegetace zalitá sluncem, opatrně našlapuje kočka a uprostřed muž omývá v lavoru kyprou blonďatou ženu. Klasický hudební doprovod i pomalost záběru navozují takřka idylickou atmosféru a nesourodost figur a prostředí kupodivu nepůsobí zvráceně, spíše jako by šlo o výjev z prosvětleného renesančního obrazu. Dokument zachycuje časo­sběrnou metodou období od léta 2007 do zimy 2008, krátce líčí i počátek roku 2011 a zaměřuje se na příběh dvou bezdomovců, kteří na hřbitově tehdy bydleli.

Jana a Honza tvoří mezi tamějšími obyvateli zvláštní pár, protože v podstatě domov mají – stěhují se k sobě, Honza se o Janu stará, v opuštěné hrobce mají nábytek, společnou postel, cítí odpovědnost jeden k druhému. I přes detailní záběry provizorního sociálního zařízení se zdá, že jejich vskutku činorodá existence není zas tolik nepodobná životu v luxusních domech, jež se tyčí za zdmi hřbitova. I soužití s ostatními je ukazováno jako bezproblémové. Kamera provází Honzu s kamarádem na každodenní cestě po místních kontejnerech, do antikvariátu na Masarykově nádraží, do večerky pro vodku. Nezúčastněně je sleduje, nechává je rozprávět, aniž by do putování jakkoli vstupovala. Stejně autenticky působí i večerní scény od ohně. Vtipkování na téma lásky v sobě však již nese temnější linii – vztah pro většinu mužů znamená zklamání, ještě umocněné ztrátou peněz. A nezáleží na tom, nakolik za tento ukřivděný pocit může všudypřítomný alkohol.

Iluze nezávislosti

Dokument přirozeně fázují roční doby. Nucený odchod většiny bezdomovců a stěhování ústředního páru „do menšího“ nepředstavuje takovou změnu jako podzim a zima. Milenci takřka nevycházejí, zasaženi předsmrtnou ztuhlostí, z níž je vytrhne jen máloco. Rajská zahrada se rázem mění v to, čím skutečně je – ve hřbitov, kde těžko rozlišit ležící těla mrtvých a živých. Na jaře se odehraje událost, jež tvoří zrcadlovou paralelu k podzimu. Tehdy pár odjel do Ostravy vyřídit Janiny doklady a Honza šel navštívit Janinu dceru, aby vyřídil pozdravení, nyní se Honza vydává navštívit matku. Oba aktéři o sobě mluví jen málo. Jana lakonicky líčí zneužívání, kariéru prostitutky i rodinné vztahy na bodu mrazu, Honza o rodině promluví až před venkovskou kapličkou, již kdysi jako zedník sám vyzdobil. Marnost obou návštěv a lhostejnost až nepřátelství většiny blízkých proběhnou bez komentáře postav i režiséra. Za vše mluví Janiny slzy.

Po létě 2008 pár hřbitov opustí. Tato událost představuje vyhnání z ráje, stávají se vlastně bezdomovci podruhé. Scény a rozhovory se zkracují, v promluvách se čím dál víc odráží nespokojenost, bolest a rezignace, přičemž detaily na opuchlé a zraněné tváře posun postav jen zdůrazňují. Nelze však mluvit o vypointovaném závěru či emocionálním vyděračství, neboť hrozba toho, že milence přemůže nepřízeň vnějších okolností nebo alkohol, prostupuje takřka celým dokumentem. V závěru je však nejtíživější, protože se ji Honza s Janou snaží odvracet jen slovy. O lásce až za hrob, vítězství nad pitím a hlavně svobodně zvoleném způsobu života, který nepřijímá milodary. Dokument Davida Vondráčka není jen snímkem o jednom z nejpalčivějších problémů dneška, ale spíše o tom, jak vrtkavá je iluze o vlastní nezávislosti a jakou cenu si někdy žádá.