Jespák

Hukot po svém boku i to, že každou chvíli

svět zachvěje se, bere jako fakt.

Běží, běží na jih, přesný, nemotorný,

v panice, kterou krotí, Blakeův žák.

 

Pláž syčí jak tuk. Od něho nalevo

stoupá a klesá střídavá plocha vody,

křehké nohy mu halí lesklou polevou.

Běží, běží skrz ni, na prsty si hledí.

 

– Vlastně spíš hledí na písek mezi nimi,

kde (žádný detail mu není malý) Atlantik

rychle odtéká dolů a zpět. Běží,

na stékající zrnka pevně upírá zrak.

 

Svět je mlha. A potom je svět

přesný a rozlehlý a jasný. Příliv

je výš nebo níž. Kde přesně, to neumí říct.

Zobák má upřený; je zaujat,

 

něco tu hledá, hledá, hledá.

Chudinka pták, je posedlý!

Miliony zrnek, černá, bílá, béžová a šedá

a zrnka křemene, růžová, ametyst.

 

Přeložila Mariana Machová