„Tak si říkám, že je lepší být diktátor než být teplý.“ Tato slova Alexandra Lukašenka citovalo nedělní internetové vydání týdeníku Der Spiegel ze 4. března. Lukašenko tak reagoval na německého ministra zahraničí Guida Westerwella, který jej ve středu označil za posledního diktátora Evropy. Westerwelle, který je již delší dobu politickou mrtvolou a pouze příležitostně vydá tiskové prohlášení, nepronesl de facto nic nového a držel se obsahově hlavního proudu evropské zahraniční politiky. Kdo se – historicky poprvé – odkryl, byl Lukašenko. Běloruský vládce se totiž velmi důsledně prohlašoval za demokraticky zvoleného vládce a jakoukoli spojitost své země s diktaturou odmítal. Nyní tedy nazval věc pravým jménem. Lukašenko konfrontoval Westerwella ohledně jeho orientace již jednou: při oficiální návštěvě německého ministra zahraničí v Minsku v únoru loňského roku mu mezi čtyřma očima radil, aby „raději vedl normální život“. Tuto přátelskou radu pak ještě jednou zopakoval novinářům při tiskové konferenci. Westerwelle žije dlouhodobě se svým přítelem Michaelem Mronzem, což Lukašenko prostě „nechápe“.
Strana německých liberálů FDP (jejímž členem je také Westerwelle) prohrává jedny zemské volby za druhými – podle volebních prognóz z poloviny února by FDP volila tři procenta občanů, což by nestačilo ani na jeden mandát v parlamentu. V jedné z hlásných trub německého hospodářství, březnovém vydání měsíčníku Manager-Magazin, se liberalismu zastal Michael Rogowski. Dlouholetý předseda Svazu německého průmyslu varoval před temnou dobou, která by v SRN nastala úpadkem FDP. Jedině fungující, silná a vlivná liberální strana prý může zamezit státnímu dirigismu, kontrole a bezhlavému rozdělování „odshora dolů“. Rogowski vidí okolo sebe rozpínající se německý stát, který v zájmu většiny čím dál více zasahuje nejen do života jednotlivce, ale nesmyslnými regulacemi likviduje především menší a střední podniky. Ty jsou nosným pilířem německého hospodářského úspěchu a jejich systematické „přidušování“ by vedlo k ekonomické katastrofě. „Pokud nepůjde svoboda za hospodářstvím, půjde hospodářství za svobodou,“ parafrázuje Rogowski známé rčení. Faktem je, že na rozdíl od české diskuse o ekonomice se v té německé vyskytují i úspěšné osobnosti německého průmyslu, které dlouhá léta vedly „reálně existující“ strojírenské firmy a z této zkušenosti vychází jejich úsudek. K těmto „normálním chlapům“ patří i Rogowski, který byl velmi úspěšným ředitelem firmy Voith. Ačkoli s jeho názory na obranu liberalismu nemusí každý souhlasit, reprezentují kompaktní světový náhled, který Německo dlouhá léta spoluvytvářel a který náleží k jeho více než staleté tradici.
K částečným úspěchům FDP nicméně patří prosazení Joachima Gaucka jako společného prezidentského kandidáta všech parlamentních stran kromě postkomunistické Die Linke. Ta nemá Gaucka v lásce, protože byl jedním z těch, kteří přispěli k pádu NDR, a současně vedl v devadesátých letech Úřad pro dokumentaci činnosti tajné policie Stasi. Jak ale v brilantní analýze z 1. března dokazuje Matthias Geis, redaktor týdeníku Die Zeit, je Gauck trnem v oku i svým bývalým souputníkům, bojujícím v sedmdesátých a osmdesátých letech proti komunistickému režimu. Gauck sice nebyl „opozičníkem na plný úvazek“, nicméně si jako protirežimní evangelický farář s tajnou policií také dost užil. V říjnu 1989 spoluzakládal v Rostocku Nové fórum (které by se dalo částečně přirovnat k Občanskému fóru v Československu), nicméně zatímco zasloužilí odpůrci režimu toužili po reformě socialismu a zachování samostatného východního státu, byl Gauck velmi rychle na straně příznivců znovusjednocení a tržního hospodářství. Proto je nyní kritizován jak odpůrci komunismu, tak i postkomunisty samotnými. Gauck bude všechno, jen ne pohodlný prezident. Je to intelektuál, vybavený darem jasné formulace myšlenek, který na rozdíl od svého předchůdce Christiana Wulffa není nikomu nic dlužen a nepotřebuje se zavděčit. Od Gaucka bude možné očekávat polemiku, která vyplývá z jeho životní zkušenosti a vzdělání. Kandidát sám sebe označil za „levičáckého liberálního konzervativce“. Jak píše Geis, „možná je tento výrok více než nicneříkající koketování se slovy. Možná jsou Gauckovy rozporuplné emoce a myšlenky aspekty poctivého rozhovoru sama se sebou.“ Mnozí němečtí politici se však nezabývají tolik jeho myšlenkami, jako spíše návratem k „normálnímu životu“. Gauck žije v dlouholetém volném svazku se svou přítelkyní. Jak bylo slyšet z mnohých politických stran: „Když ji má rád, tak si ji má vzít.“ Lukašenko by to jistě viděl podobně.