Výstava Jiný vzduch výstižně mapuje situaci surrealismu během posledních dvaceti let. Rozmanitost inspiračních východisek a témat však částečně znejasňuje strukturu expozice.
Výstava výtvarných projevů surrealismu s mezinárodní účastí nazvaná Jiný vzduch, kterou společně připravili čeští surrealisté František Dryje, Bruno Solařík, Martin Stejskal a Jan Švankmajer, prokazuje, že surrealismus jako takový nepatří do dějin umění. A to nikoli proto, že by nebyl historickým fenoménem, ale v tom ohledu, že hodnoticí kritéria dějin umění jsou mu bytostně cizí. Jeho vlastní doménou jsou dějiny imaginace, tedy oblast vztažená primárně spíše k psychosociální problematice než k tradičním estetickým pojmům, jako jsou vývojová podnětnost, krása, vznešenost, šeredno a jiné.
Expozice v prostorách Staroměstské radnice nám podobně jako výstava Surrealistická východiska, instalovaná před nedávnem v letohrádku Hvězda a reflektující vývoj surrealistické myšlenky mezi lety 1948 a 1989, ukazuje surrealismus předně jako terén, na němž lze sledovat kontinuitu proměn imaginativních funkcí za posledních šedesát let vývoje kultury. Od poválečné úzkosti projevující se ve stále ještě lyrizujících tónech dospívají surrealistická východiska ke skepsi a černému cynismu spontánní iracionální agresivity druhé poloviny šedesátých let. Po roce 1970 pak byla pramenům lidské fantazie navrácena hravost a znovu ožil zájem o oblasti jí nejvlastnější: erotismus, sen, dětství apod.
Travestie banality
Současná okupace lidské obrazotvornosti reklamními spoty a klipovou kulturou s jejich řemeslnou dokonalostí přesouvá důraz aktuální surrealistické činnosti prezentované na Jiném vzduchu k výrazně antiartistním polohám. Je tak zdůrazňována univerzalita lidských imaginativních pochodů v jejich produktivnosti (Alena Nádvorníková, Ody Saban, Lucie Hrušková, Roman Telerovský atd.). Tradiční surrealistické rozpoznávání zázračna v každodenní realitě výrazně tenduje k zdůraznění jejích banálních poloh (fotografie Bruno Solaříka, Radima Němečka), případně se obrací k provokativní spontánnosti tvořivých procesů přírody a přírodního (Kateřina Piňosová, Jan Daňhel, Ivan Horáček, poslední práce Jana Švankmajera).
Stejnou linii posunu od effenbergerovského cynismu surrealismu normalizačního období k výsměchu a travestii každodenní banality sleduje také pohled na oblast erotismu. Mocný pohyb populární kultury učinil z erotismu, jedné z dominant Bretonova a Teigova osvobozování života, funkční nástroj lidské domestikace. Povaha a podoba této domestikace je pro současné surrealistické tvůrce stejně tak směšná, jako je ve své společenské reálnosti a účinnosti děsivá (příkladem jsou varianty tématu Pornohrob či Hřiště dětské – hřiště pedofilovo Jana Daňhela).
Nejasná společenství
Tyto a další společné rysy představované surrealistické tvorby stále žijí mimo Bretonův „jakýkoli morální či estetický zřetel“. Důraz na bezprostřednost a spontaneitu imaginativní reflexe nepotvrzuje pouze neobvyklá diverzita formálních postupů a metod, ale i vlastní obsah jednotlivých děl (nejzřetelněji u Přemysla Martince, Bruno Montipeda, Anny Bonninové). Byla-li surrealistická tvorba často zastřešována a organizována společnými tématy kolektivní experimentace, aktuální výstava naopak akcentuje spíše různorodost individuálních obsesí, příchylností a radostí.
Artefakty vystavené ve Staroměstské radnici tak potvrzují především jednotu imaginativních principů, nikoli však inspiračních zdrojů, jimž je ponechána jejich individuální osobitost. Toto směřování bohužel poněkud naráží na rozvržení výstavy do čtyř oblastí. Jejich označení mají sice dostatečně sémanticky otevřenou symbolickou povahu – jedná se o celky nazvané Objekt, Magnet, Blesk, Pramen –, najít však společného, byť i značně neurčitého, jmenovatele dané oblasti je divácky značně náročné. V tomto ohledu příliš nepomůže ani výpravný katalog, obsahující také teoretické reflexe a básnickou tvorbu surrealistických tvůrců.
Výstava Jiný vzduch ukazuje, že současný surrealismus neztratil nic ze svých magických funkcí, charakterizujících onu skrytou tradici lidských dějin, s níž je od svých počátků spojován. Jde o vzdušný proud, v němž se nejsubjektivnější lidská přání, představy a pocity nakonec ukazují jako to nejspolečenštější. Vnější realita a její praktická objektivita, předkládaná jako kritérium skutečnosti, pak naopak získávají statut toho, co je člověku jako takovému nejvzdálenější. Vzájemně se podmiňující napětí mezi těmito dvěma póly stále tvoří obecný, konstituující i omezující rámec surrealistické činnosti, jejíž nejaktuálnější polohu výstava představuje.
Autor je student filosofie a estetiky.
Jiný vzduch. Staroměstská radnice, Praha, 10. 2. – 4. 4. 2012.