Po mnoha letech našli zástupci současné výtvarné scény konečně důvod navštívit Národní galerii, přesněji prostory Veletržního paláce. Příčinou hojné návštěvy byla vernisáž výstavy Ostrovy odporu. Národní galerie v tomto bodě splnila svou úlohu – stala se místem setkání všech generací, zástupců jiných institucí, dostavili se dlouholetí kritici galerie, zúčastnění umělci a jejich přátelé. Přilákal je výsledek několikaletého výzkumu, který na pražském Vědecko-výzkumném pracovišti AVU připravoval tým spolupracovníků kolem Jany a Jiřího Ševčíkových. Výstava bohužel odhalila především fakt, že není možné ztotožňovat práci na přípravě a realizaci výstavy s jakoukoliv dlouhodobou strategií NG. Ostrovy odporu jsou adoptované dítě, a ještě ke všemu jde o adopci z rozumu.
Spolupráce je výsledkem několika více méně náhodných okolností. Výstava byla původně připravována již v minulém roce spolu s původním vedením kutnohorské Galerie Středočeského kraje (GASK) do rozsáhlých prostorů tamější Jezuitské koleje. Po loňském tragikomickém převzetí galerie novým vedením se Ševčíkovi rozhodli spolupráci okamžitě ukončit a sehnat pro výstavu jiné místo. V našem galerijním prostředí příliš variant není a po odchodu Milana Knížáka se nově objevila možnost využít prostory Veletržního paláce. Plánovaná spolupráce s GASK měla své opodstatnění, Ševčíkovi již pro tuto instituci zrealizovali rozsáhlou výstavu konceptuálního umění Kontakt ze sbírek Erste Bank, navazující projekty v sobě nesly odkazy na postupně definované zaměření galerie. Je zbytečné hodnotit, jak by výstava dopadla za jiných podmínek. Je však jisté, že by nedošlo k tomu, co je znát na prezentaci ve Veletržním paláci: není na co navazovat, neinformovaný návštěvník je zmatený, v horším případě se cítí podvedený. Je to logické – v současnosti ani v uplynulých letech ho nikdo na podobný zážitek v prostředí této galerie nepřipravil.
Na tiskové konferenci (které se z nepochopitelných důvodů nezúčastnil ředitel NG) padla několikrát informace o „novém začátku“ či „začátku nového směřování“. Zůstává otázkou, proč nové vedení NG „začíná“ až téměř po roce své činnosti. Tato fráze navíc působí úsměvně, zvláště když začneme pátrat po připravovaném programu a celkové vizi galerie. Naše Národní galerie totiž nic takového nemá: webové stránky nás v rubrice budoucích výstav informují, že se „připravují“. Neúčast ředitele na důležitých veřejných setkáních poukazuje na neschopnost jakoukoliv vizi nastínit. Pokud by nové vedení NG chtělo, jak naznačuje, spolupracovat v budoucnu na podobně náročných projektech, jako jsou Ostrovy odporu, a skutečně je spoluvytvářet, muselo by svou vizi odhalit a získat pro ni vhodné osobnosti. Jak někoho získat pro spolupráci, když je vaše budoucí směřování neodhadnutelné?
Obezřetnost je na místě: vedení NG již propáslo příliš mnoho času. Podobně jako křečovitá vernisážová „after-party“ působí prozatímní změny v NG jen povrchně. Ostrovy odporu naladily veřejnost na vlnu očekávání. Nedaří se mi však uvěřit, že se na ní udrží déle než do další výstavy.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.