eskA2látor 3

Během extraligového hokejového semifinále se stala neobvyklá věc: brankář zastavil svým tělem puk, který se vzápětí ztratil kdesi v jeho výstroji a dlouhé minuty nebyl k nalezení. Nepomohlo ani důkladné prošacování gólmanova dresu či chráničů a šátrajícím rukám neunikly ani kalhoty. Rozhodčí nakonec rozhodl, že se bude ve hře pokračovat jiným pukem, který bude označen, aby v případě, že by se původní kotouč odněkud vykutálel, bylo jasné, kterým z nich se zrovna hraje. Puk se nakonec objevil ještě před vhazováním a podle všeho jej vydaly právě brankářovy kalhoty (zřejmě se zatoulal až do těsné blízkosti suspenzoru, jemuž se předtím ruce „hledačů“ vyhnuly). Událost sama má minimálně dvojí vyznění. Ukazuje se, jak může činnosti se striktními pravidly prospět drobná nepředvídatelnost: skrze skutečně herní moment se sport, jemuž vládnou v první řadě peníze a muskulatury, stává znovu tím, čím původně byl: hrou. Zároveň nedůslednost, projevující se jak v dlouhém marném hledání, tak i v tom, že rozhodčí netrval na nalezení puku, připomíná, že žijeme v poněkud laxní době. Ztrácejí se lidé, věci, ideje i souvislosti a nikomu to, zdá se, příliš nevadí. To dříve, když se na školním výletě objevilo v bazéně plovoucí hovno, učitel se nebál rozevřít půlky každému z žáků, aby zjistil, odkud vzešlo. Ani dnes by nebylo na škodu vědět, odkud věci přicházejí, co jsou a kam míří, případně kde mizí.