O existenci policejního oddělení Dalnij v hlavním městě Tatarstánu Kazani až do devátého března v Rusku (krom okolních obyvatel) nikdo neslyšel. To se ale změnilo v okamžiku, kdy dvaapadesátiletý Sergej Nazarov šel koupit rodině snídani a už se nevrátil. Druhý den manželka zjistila, že zemřel na policejní stanici, kam byl dopraven kvůli podezření, že někomu ukradl mobilní telefon. Příčinou smrti byla perforace tlustého střeva. Policisté ho totiž znásilnili lahví od šampaňského. O tom, co se ve skutečnosti děje v kazaňských policejních stanicích, napsal časopis Russkij reportěr 22. března. Jak se ukázalo, nebyl to ojedinělý incident. „Flašku od šampaňského zmiňují (přinejmenším jako hrozbu) další oběti policistů ze stanice Dalnij coby standardní pracovní nástroj. Podle jejich výpovědí policisté vynucovali přiznání bez jakéhokoli kontaktu s realitou. Vyšetřování probíhalo formou mučení a prokuratura a soudy nad tím zavíraly oči.“
Poté, co se do věci vložila nevládní organizace Agora, začali se hlásit další svědci. Mučení bylo, jak se zdá, v Kazani normální záležitostí. Experti dávno upozorňují, že zejména lidi, kteří nemají vysoce postavené příbuzné, a zvláště pokud byli dříve souzeni, jsou snadnou kořistí policistů, kteří stůj co stůj potřebují kvůli statistice hlásit vyřešené případy. V Kazani byl systém ale rovnostářský, jak se o tom přesvědčila vysoce postavená pracovnice aparátu tatarského prezidenta Ilsdar Falacheevová. Její syn, který studoval v Británii, byl zatčen v restauraci a poté ho jeho matka viděla až mrtvého. „V márnici mi řekli, že takové rány ještě neviděli, rozřezali na něm šaty za 4 tisíce dolarů. Potom řekli, že se pořezal sám. Ve spisu je dokonce účet za láhev vodky a balení žiletek. Jenže to balení nebylo nikdy otevřené, oni se na to prostě vykašlali.“
Autor článku vysvětluje, že policisté, prokurátoři a soudci jsou čistě
z praktických důvodů zajedno. Každý z nich je hodnocen podle vyřešených případů. Že někdo v mezičase zemřel? O to více nevyřešených případů se na něj dá hodit.
List Novaja gazeta se v čísle 36 z 2. dubna vrací k případu Sergeje Magnitského. Tento daňový právník zemřel ve vazbě, protože odhalil praktiky, díky nimž skupina podvodníků ukradla z rozpočtu 5,4 miliardy rublů. K Magnitského smůle ve skupině působili kromě daňových inspektorů i policisté, kteří příliš zásadového právníka nejdříve dostali do vazby a následně mu odmítli poskytovat jakoukoli lékařskou pomoc. Nikomu z aktérů se nic nestalo, policisté byli dokonce povýšeni. Novaja gazeta nyní zjistila, že podvody s návratem DPH (což byla podstata případu odhaleného Magnitským) nadále vesele pokračují, dokonce se stejnými figuranty. Reportér Roman Anin získal seznam firem, kterým daňové úřady v Moskvě vrátily DPH v letech 2009–2010. Záhy objevil firmy registrované na zemřelé osoby nebo bezdomovce, které okamžitě po vrácení daní zanikaly. „Celkem jsme objevili 20 firem, kterým úřady vrátily přes 11 miliard rublů. Všem peníze vrátily daňové inspekce číslo 25 a 28. Jde o stejné inspekce, přes které proteklo 5,4 miliardy, jež odhalil Sergej Magnitskij.“ Jestliže v Magnitského případě hlavní bankou, přes kterou se peníze převáděly do zahraničí, byla banka UBS, nyní jde o finanční ústav Benefit-bank. Novaja gazeta ale dokázala, že ve skutečnosti patří stejným lidem, má stejnou pobočku v Dagestánu i stejnou hlavní účetní. Objevila se podezření, že operace s návratem DPH jsou jedním z hlavních zdrojů financování nejvyšších vládních úředníků – výše zmíněná odhalení dávají tušit, že na nich možná něco pravdy bude.
Známý historik architektury a publicista Grigorij Revzin se v časopise Ogoňok z 2. dubna věnuje architektonické soutěži na zástavbu prostoru po bývalém hotelu Rossija v centru Moskvy. Parcela je to více než lukrativní, sousedí s Rudým náměstím a mnoho developerů si na ni brousí zuby. Jeden projekt známého britského architekta Normana Fostera už dokonce existoval, jenže vznikl za bývalého starosty Jurije Lužkova, který byl mezitím odvolán. Pak přišla krize a na výstavbu luxusní obchodní čtvrti podle Fosterova návrhu nejsou peníze. Do situace se razantně vložil Vladimir Putin, který prohlásil, že v centru chybí park. Revzin se ale ostře pouští do organizátorů konkursu. Přitom vypadá demokraticky. Sešlo se 116 projektů, všechny jsou vedeny pod šiframi, vítěze má vybrat hlasování na internetu. Autor tvrdí, že ve skutečnosti je to celé podvod. „Plán je jednoduchý. Vyhlásíme veřejnou soutěž. Zadání žádné nedáme, co se má stavět, nikomu
neřekneme a rozpočet utajíme. Ať to koukají namalovat za měsíc. Vítěze nevyhlásíme, řekneme, že nejlepší nápady zapracujeme do budoucího projektu. Porotu taky nepotřebujeme, ať hlasují lidi. A pak řekneme Vladimiru Vladimiroviči, jaká to byla zajímavá soutěž, akorát že projekty stojí za starou bačkoru. Možná, že bychom měli přece jen zavolat Fosterovi?“
V diskusi pod článkem napsal jakýsi Rus žijící v Německu, že Revzin je známý škarohlíd a že nic takového přece nemůže být pravda. Následná smršť komentářů ale ukázala, že Rusové žijící v Rusku si podobnou situaci dovedou představit zcela určitě.