Sto milionů zhlédnutí videa na YouTube je nedosažitelná meta i pro hudební hvězdu či politika organizujícího volební kampaň. Přesto ji lze zlomit. Stačí být pořádně zlý štvanec a mít nápadité nepřátele v západních nevládních organizacích.
„Kariéra“ Josepha Konyho začala v roce 1986, opravdová šance ale přišla až o dva roky později. Jeho guerilla tehdy využila frustrace severougandské etnické skupiny Acholiů ze ztráty vlivu na celostátní úrovni a nespokojenosti členů jedné z válčících stran s mírovými dohodami, které měly ukončit vleklý vnitrostátní konflikt. Kony ale především navázal na nedávno poražené Hnutí svatého ducha, vedené jeho sestřenicí Alicí Lakwenou. Po jejím vzoru Kony smíchal prvky fundamentalistického křesťanství s tradičními věroučnými názory, což mu umožňovalo vymítat duchy a mít podle některých odhadů až osmaosmdesát manželek. Také on, podobně jako jeho sestřenice, tvrdil, že posvátný olej ochrání tělo před zásahem kulky. Především ale doplnil chiliasmus pořádnou porcí násilí.
Ugandský warlord sice zpočátku využíval podpory zklamaného obyvatelstva, brzy se ale stal hrozbou i pro něj. Jeho metodou totiž bylo přepadávání vesnic a únosy, zejména dětí. Jeho jednotkám se klade za vinu smrt asi deseti tisíc civilistů a tisíce dalších na setkání s Armádou Božího odporu doplatily useknutím končetiny nebo jinou podobou doživotního zmrzačení. Z unesených dětí se stávali dětští válečníci – odhady jejich počtu se přitom různí. Mezinárodní trestní soud hovořil v říjnu 2005 ve svém zatykači na Konyho o 24 tisících zotročených a militarizovaných dětech, různé odhady však mluví až o 60 či 100 tisících dětských vojáků. Sám Kony má nicméně jasno. „Nemáme tu žádné děti, pouze bojovníky,” řekl svého času agentuře Reuters.
Rozpaky nad souvislostmi dobra
Armáda Božího odporu se přesouvala mezi státy – operovala kromě Ugandy i v Súdánu, účastnila se krvavé války v Kongu a její teror poznaly i vesnice ve Středoafrické republice. Zároveň se po sérii protipovstaleckých operací, kampaní s mezinárodní účastí, zmařených vyjednávání a porušených příměří stala Konyho bojůvka pouhým stínem bývalé slávy – s několika sty válečníků, podvratnou radiostanicí a nejistými útočišti patrně v severní Ugandě.
Možná by se Kony přes bizarnost svých názorů i ukrutností stal jedním z mnoha zapomenutých vůdců, nebýt ovšem toho, že zkraje března nevládní organizace Invisible Children vydala půlhodinové video Kony 2012. Snímek, jehož osou je dialog pracovníka nevládní organizace se svým synem, kterému líčí své trauma ze setkání s Konyho oběťmi a vysvětluje mu, proč je třeba dostat ugandskou stvůru před mezinárodní spravedlnost, měl úspěch: Africká unie deklarovala 23. března, že vyčlení pět tisíc mužů na dopadení Konyho. Již dva dny předtím přijal senát USA rezoluci, v níž vyjádřil úsilí o dopadení Konyho podporu.
To úzce souvisí s nejzávažnější kritikou videa – kampaň je vnímána jako propagandistický nástroj, který má udržet americké jednotky a „poradce” na černém kontinentu. Upření pozornosti na vraždící monstrum unášející děti má odvést pozornost od amerických zájmů v regionu. Snímek dělá z psance na útěku hlavní zdroj zla současnosti (čímž Konyho svým způsobem podporuje, zásobí jistým typem démonické slávy) a opomíjí, že ukrutností se dopouštěly i jiné síly, včetně ugandské armády, s níž Invisible Children spolupracují.
Emoce hodných bílých
Značné rozpaky vyvolává video i v samotné Africe. V ugandské Liře, místě postiženém řáděním Armády Božího odporu, dokonce při sledování videa létaly kameny proti plátnu, na něž byl snímek promítán, i po jeho překladatelích. Film byl vykládán jako další projev neúcty bílých k africkému utrpení – a popravdě řečeno se jim nelze příliš divit. Kony 2012 je totiž půlhodinou propagandistické masáže s podtónem, který obyvatele Afriky může urazit vcelku snadno. Video zpodobňuje Afriku pomocí stereotypů a její obyvatele ukazuje jako pouhé oběti. Jejich příběh jim ukradli bílí, aby se, s Kunderou řečeno, dojímali nad vlastním dojetím. Příběh Konyho je sebestředně převyprávěn z pohledu aktivisty, který se jej snaží dopadnout – mučení a unášení černoušci mají protiklad v jeho vlastním dítěti.
Právě tato osobní forma kampaně byla patrně částí tajemství jejího úspěchu. Celým videem procházejí protiklady: moderní technologie a prostředky komunikace, které činí svět lepším, jsou protipólem temné džungle, nevinnost ztělesněná dětmi je opozicí k absolutnímu zlu afrického pralesa. Při sledování dlouhého záběru plačícího chlapce-oběti války, který říká, že by raději nežil, se nelze zbavit naléhavého pocitu, že jeho utrpení bylo zpředmětněno, že bylo uneseno humanitární organizací, aby se stalo zbraní války o soucit. Tato válka se vede na dvou frontách: bílí v ní figurují jako zachránci a spasitelé, kteří mají tak trochu roli poručníků, problémy světa jsou naopak způsobeny zaostalostí či padouchy třetího světa.
Zkrátka, Kony, vítej, potřebovali jsme tě! Od dob zabití Usámy (s ním a s Hitlerem portrétují Konyho Invisible Children v jednom svém oficiálním vizuálu) marně hledáme tak přesvědčivou negaci sebe sama, kterou přitom tolik potřebujeme k potvrzení svých pozic.
Autor je politolog.