eskA2látor 1

Když se člověk žijící v Praze ocitne na pár dní v Berlíně, může Berlíňanům leccos závidět. Ten, kdo se rád protlouká životem s lahváčem v ruce, ať už jde o regulérního alkoholika, muzikanta na turné, obyčejného vagabunda či všechno dohromady, zřejmě nejvíce ocení k dokonalosti dovedenou kulturu kiosků, imbissů a krámků s pitím, otevřených do nočních, ba i brzkých ranních hodin. Před většinou z nich najdete aspoň jeden stolek s párem lavic, poskytující příjemné spočinutí při toulkách městem, a nikomu nevadí, ani když se posezení protáhne a vy si chodíte pro jednoho sternburgera za druhým. Místní obyvatele nijak nepobuřuje, že jim někdo popíjí pod okny do dvou do rána – s trochou hluku se ve velkoměstě zkrátka musí počítat. I bezdomovcům se v Berlíně daří mnohonásobně lépe než v tuzemsku, což je poznat už z toho, že prázdné láhve na ulici zpravidla nikdo nesbírá. Praha se naopak vydává cestou restrikcí a vylučování a snaží se předstírat, že sociální problémy se vyřeší odsunutím z dohledu. Město, v kterém si už pomalu není možné sednout na trávník nebo obrubník, žene své obyvatele do stále větší izolace. Těžko doufat, že se v lidech probudí tolerance a solidárnost, když je jim vštěpováno, že není možné vypít si své pivo jinde než v hospodě anebo v obýváku před bednou.