Pravdivost Godardova slavného tvrzení charakterizujícího kinematografii jako přehlídku žen a zbraní spočívá pochopitelně v množství jeho různorodých aplikací. Příznačné pro nás bude už tím, že nerámuje filmové médium do celku, ale do dvojice detailů. S módou samozřejmě nějak souvisí oba prvky, ovšem zatímco žena zůstává konstantou, kolem které se přelévají módní vlny, zbraně se nezřídka přímo stávají módními doplňky, které charakterizují postavy a umožňují divákům se s nimi identifikovat.
Obvykle přitom nejde o střelné, ale o chladné zbraně. I v nejikoničtějších případech srůstu muže a jeho pistole, mezi něž patří Drsný Harry a 44 Magnum nebo Terminátor a AMT Hardballer 45 s laserovým zaměřovačem, totiž výsledný obraz působí jen jako jednoduchý výraz síly a naplnění dvojznačně znějící rovnice, že tvrdý chlap má velký kanón (v případě Terminátora velký kanón, který svítí). V několika případech čestnou výjimku představují pušky. V mayovkách zejména stříbrné hřeby na Vinnetouově černé dvouhlavňovce vystupují jako manýra potřebná k tomu, aby zbraň přestala být čistě užitečným nástrojem a stala se atributem svého nositele, zde osudově evokující hřeby do rakve, jež zároveň září ušlechtilou bělostí. Dalšími podstatnými výjimkami jsou brokovnice a kulomety, u kterých estetický rozměr přímo souvisí s funkčností – malé exploze vycházející z hlavně při výstřelech a především masivní a spektakulární destrukce, kterou způsobují ať už předmětům či lidským tělům, slouží jako symptom bezohledné hrubiánskosti těch, kdo je užívají.
Ovšem snad nejvyostřenějším příkladem vítězství chladných zbraní nad střelnými jsou Hvězdné války, jejichž ústřední zbraní příznačně není žádná z elegantních laserových pistolí, nýbrž světelný meč, neonový dědic katany jakožto zbraně nadané takřka spirituální silou. K největší dokonalosti přitom dovádí úlohu chladné zbraně jako identifikačního atributu seriál Želvy Ninja, kde jedinými vnějšími znaky odlišujícími od sebe jednotlivé členy želvího týmu jsou vedle rozdílně barevných pásek právě jejich exotické bojové nástroje. Stojí přitom za pozornost, že Michelangelovi, nejfrackovštějšímu, a tudíž nejsympatičtějšímu z želváků, jsou přisouzeny nunčaky, tedy zbraň, kterou jako svůj emblém proslavil Bruce Lee. Už v Leeho filmech nunčaky rozhodně nepůsobí jen jako efektní zbraň, ale jsou výrazem hercova bojového stylu. Snímek Cesta draka (Meng long guo jiang, 1972) definuje Leeho techniku pomocí metafory střídavě číhající a prudce útočící kočky. Ve slavném souboji s tlupou rabiátů v zadní uličce Lee nejen mňouká, ale zároveň používá dvoje nunčaky, které tu neslouží jen coby protagonistovy prodloužené pěsti, ale můžeme je chápat jako další metaforu hercova ideálu kombinace extrémního klidu a extrémního pohybu v podobě dvou spojených špalků dřeva, z nichž jeden spočívá takřka nehybně v bojovníkově ruce a druhý provádí sotva postřehnutelné prudké a ničivé pohyby.
Zatímco hongkongská akční kinematografie je školou elegance, americká varianta tohoto žánru klade důraz na hrubou sílu. Proto také pohled na proslulý „rambo nůž“ nevybízí k tak volným metaforám jako Leeho nástroj. Naopak, jeho design po lopatě odhaluje vše, co si máme o jeho nositeli myslet. Estetickým prvkem, který mu dodává módní osobitost, je pilovité ostří na zadní části čepele. To není jen znamením potřeby nenechat žádnou část zbraně nevyužitou (správný americký akční hrdina si musí sáhnout na dno svých možností, vyčerpat veškerý svůj potenciál), ale také příznakem, že jeho nositel má „krytá záda“, respektive že z jedné strany krájí, z druhé řeže, či ještě lépe řečeno, že je zároveň ostrý a má zuby. Podobně jako jeho nositel John Rambo má také nůž osvědčit své kvality jako víceúčelový nástroj pro přežití v extrémních podmínkách. Právě díky své přímočaré čitelnosti a obecné srozumitelnosti se rambo nůž stal reálným módním doplňkem, na rozdíl od jiného „ozvláštněného“ nože ze Stalloneho filmu Cobra (1986). Jeho překombinovaný a nepříliš praktický design naopak vyznívá jako parodie Rambova nože, podobně jako celá Cobra dnes obstojí nanejvýš jako nezamýšlená karikatura.
Druhým žánrem, v němž se chladné zbraně stávají výmluvnými módními doplňky svých nositelů, jsou horory. Tento žánr navíc maximálně naplňuje Godardovu definici, protože zbraně se tu dostávají do nejtěsnější blízkosti žen, konkrétně pronikají přímo do jejich těl. Kuchyňský nůž v dlani schizofrenního zabijáka Normana Batese uvedl do hororu mocnou tradici chladných zbraní, která v osmdesátých a devadesátých letech s módou teenagerských vyvražďovaček dosáhla téhož významu, jaký jsme vypozorovali u Želv Ninja. Jednotliví zabijáci jsou od sebe vizuálně odlišitelní primárně na základě svých masek a zbraní: jsou zde kuchyňský nůž a halloweenová maska enigmatického strašáka Michaela Myerse, mačeta a maska hokejového brankáře kryjící rurálního žence Jasona Voorheese nebo zahnutý nůž spolu s maskou inspirovanou Munchovým Výkřikem v popkulturním Vřískotu (Scream, 1996). A to necháváme stranou tak křiklavé módní zásnuby masek a zbraní, jakými jsou popálená tvář a rukavice s noži Freddyho Kruegera nebo Leatherfaceova maska z lidské kůže a motorová pila v Texaském masakru (Texas Chainsaw Massacre, 1974). Teprve u této dvojice se naplno rozvíjí fotogeničnost zabíjení a smrt se stává ukazatelem módních trendů.