Miguel de Unamuno
Ábel Sanchez
Přeložila Jana Zuluetová Cahová
Plus 2012, 155 s.
Zlo nikdy nejsou ti druzí. Je v nás a oběti ze sebe děláme jen my sami. To je poselství útlé nadčasové novelky z roku 1917, jež se vší naléhavostí a vášní k životu, lásce i smrti oživuje biblický motiv bratrovraždy. Kain, Joaquín, přožívá celý svůj život mimo dění a zájem ostatních, ve stínu svého nejlepšího přítele Ábela. Pocit opomenutosti, nedůležitosti a promarnění vlastního života po boku úspěšného přítele se mu zažírá pod kůži, až přeroste v chorobnou posedlost Ábela překonat. Dráždí
ho klid ostatních, kteří nevidí Ábelovu přetvářku. Zarputile manipuluje lidmi kolem sebe ve snaze přinutit je prohlédnout. Obviňuje své nejbližší z pokrytectví, zkouší jejich lásku a tím trýzní sám
sebe. Ábel Sanchez je tragický příběh o muži, jenž
i svou zpověď pojmenuje po svém nenáviděném
(ne)příteli a učiní ho tak věčným. Postupně odhalovaná tragika připomíná kompozici antického dramatu. Rozervaný Joaquín dovede svou věc až do konce. Prokreslení jeho postavy je navýsost umné. Vnitřní monology přetékající jeho léta pěstovanou nenávistí se dynamicky střídají s krátkými, topornými replikami, jež si Joaquín vyměňuje se členy své rodiny. Těmi k nám prosvítá sterilita jejich vztahu, záměrně pěstovaná hlavním hrdinou. Joaquín již není schopen žít ve světě mimo sebe. Otázkou zůstává, zda někdy žil. Sedíme v hledišti jeho života a celou dobu čekáme tragické vyústění. Po dočtení knihy však zjistíme, že nejdůležitější byla cesta k němu.
Tereza Šnellerová
Janusz Rudnicki
Pojďte, jdeme!
Přeložila Věra Vytřísalová
Dauphin 2012, 184 s.
Novel a románů o vyrovnávání se s temnotou druhé světové války bylo napsáno již mnoho, a to z nejrůznějších úhlů pohledu. Násilí na menšinách i celých národech, vzpomínky přeživších, dobrých i zlých. V těch dobách se odehrálo mnoho špatného, a přesto se najdou i tací, jejichž příběhy můžeme číst s úsměvem na rtech, protože v událostech nacházejí i trochu světla. Novela polského autora Janusze Rudnického je příběhem o neštěstí, zklamání a naději. Příběhem o koloběhu života a také o soudržnosti lidí i národa. Hlavní hrdina, muž beze jména a později i bez hlasu, se vrací z emigrace zpět do Polska. V rodném panelovém domě se setkává se starými „přáteli“ – sousedy – a pokouší se o zapojení do starého života. Bohužel tento plán zhatí výbuch jeho domu, čímž je doslova vržen do světa. Společně s přeživšími a oběťmi nucených prací se vydává na dlouhou cestu za spravedlností, doprovázenou neustálými komplikacemi a zpěvem deprimované Madame Butterfly. Pojďte, jdeme!, příběh o nekončícím neštěstí malé skupiny, je naplněn neustálou nadějí a nutkáním jít stále dál a nevzdat se za žádnou cenu. Hrdinové se neohlížejí, protože doufají v lepší budoucnost, a právě to je táhne kupředu. Autor si zde znamenitě pohrává s pocity čtenářů – minimalizuje popisná sdělení i emocionální projevy. Jeho cit pro ty nejmenší detaily pak dodává příběhu živou obraznost a čtenáři nadzvedává koutky úst.
Petra Škrbelová
Radka Denemarková
Spací vady
Akropolis 2012, 216 s.
Stejně jako kniha a film Hodiny si i tato divadelní hra pohrála s myšlenkou zpracovat drama s postavou Virginie Woolfové a dvou dalších žen. Místo Laury Brownové a moderní paní Dallowayové si autorka analogicky vybrala Sylvii Plathovou a milionářku madam T., inspirovanou Ivanou Trumpovou. Tyto tři ženy spojuje touha po ukončení vlastního života. Kvůli tomu přežívají v jakémsi očistci a nemohou se dostat zpět k živým ani do nebe. Čekají na moment, kdy někdo, kdo je opravdu miloval, vykřikne jejich jméno. Přes to, jak málo náznaků lásky v díle je, je patrné, jak význačnou roli hraje. Tyto manželky a matky (Woolfová dle svých slov „rodila“ své postavy) spolu musí nějak vyjít – obdobně jako u Sartra, přestože se jejich světy pozoruhodně míjejí. Každá se vyrovnává se svou minulou existencí a přemítá o svých textech. Navzájem si přehrávají klíčové momenty života, díky nimž postupně odhalují i své vnitřní, „spící vady“. Ve zvláštní konfrontaci se zde setkává také akademičnost, umění a bulvár/prodejnost. Virginia je zastánkyní světa vědy a umělců, naopak děsuplnou vyprázdněnost a mělkost zpodobňuje madam T. Drama, které ve zkrácené verzi hrálo Divadlo Na zábradlí, naráží na všechny životní situace v údělu ženy spisovatelky: mateřství, lásku i sebelásku hraničící až se sobectvím, citovou rozjitřenost a hledání svobody ve vlastním psaní. „Psaní přece není chlad, to je energie zevnitř, která se vyřine a poleptá realitu kolem.“
Andrea Raušerová
Amir Gutfreund
Jídlo se nevyhazuje
Přeložila Magdalena Křížková
Garamond 2012, 440 s.
Jídlo se nevyhazuje, zní jedna z pouček v rodinném románu Amira Gutfreunda. K tomu mohu pouze dodat: kdo dojídá, toho na vojně nezabijou. Gutfreundův román je skutečně milý a čtivý. Uvádí čtenáře do dění v takové normální rodince v Izraeli se spoustou babiček a dědečků, strýčků a tet a s dětmi, které zkoumají svět dospělých a začínají žít své vlastní životy. Tahle knížka je trochu jako rodinné stříbro, získá si vaše sympatie a ke čtení před usnutím je jak dělaná. Krom jistého úsměvného sentimentu podává autor i obranné protilátky v podobě občasných zmínek o holocaustu, aby se čtenář příliš nezkrušil, když se mu v životě zas tak moc neděje. Můžete být bez obav, dá se tomu s trochou introspekce porozumět. Říci, že jsem už pěkných pár let nečetl tak dobrou knihu, nebudu daleko k pravdě. Koho cesta nevede do Izraele, alespoň získá ponětí, jak to v Izraeli někdy chodí a oč kráčí – někdy je to stejné a někdy podobné. Po tom všem příběh Jídlo se nevyhazuje působí tak trochu jako replika z anekdoty: horší už to nebude a ještě je to dobrý. Mnoho se o autorovi Amiru Gutfreundovi dozvědět z dostupných pramenů nelze, ale mám dojem, že je dobře si to jméno zapamatovat: ještě o něm uslyšíme. A troufám si odhadnout, že míří k nejvyšší metě.
Vít Kremlička
Salman Rushdie
Děti půlnoci
Přeložil Pavel Dominik
Paseka 2012, 506 s.
„Začínalo jej to vzrušovat. Našel místo, kde se soukromé protínalo s veřejným, a svou knihu se chystal vyprávět na této křižovatce. Politické a osobní už nebylo možné oddělovat. (…) Nebylo již rovněž možné psát uhlazenou angličtinou E. M. Forstera. Indie nebyla uhlazená. Byla drsná. Byla drsná, přelidněná, vulgární a hlučná a vyžadovala jazyk, který by tomu odpovídal, a on byl odhodlán se pokusit takový jazyk nalézt.“ Takto charakterizuje ve svých memoárech Joseph Anton Salman Rushdie svůj nejúspěšnější román Děti půlnoci (v češtině vychází již potřetí). Nutno říct, že pregnantnější vyjádření by člověk těžko hledal.
Příběh tisíce a jednoho dítěte, jež se zrodí naráz úderem půlnoci ze 14. na 15. srpna 1947 společně s vyhlášením indické nezávislosti, se skrze osobu vypravěče Salíma Sináího proplétá s historií Indie a jejích sousedů Kašmíru i Pákistánu (Pákistán je však spíše předmětem navazujícího románu Hanba) a logicky umírá s rozpolcením Indie o šedesát let později. Vyprávění neustále uhýbá k popisu nových osudů, na světlo skrze tyto praskliny jako na palimpsestu vyvstávají nové souvislosti a básnické obrazy. Lidské historie se nevědomky zrcadlí, opakují a pronikají do sebe a čtenář se propadá do světa, jenž postrádá linearitu a chronologii. Pokles do hlubin románu, bloudění v nekonečných souvětích s množstvím asyndetických spojení a pomlček se podobá kutání ve vrstvách delikátního sladkokyselého čatní, které Salím dokáže připravit jako nikdo na světě. Do protagonistova života však zasahuje život jeho rodné země a brzy se na jeho těle začínají objevovat praskliny, jež nelze vyléčit.
Děti půlnoci však nejsou jen historickou ságou zaměřenou na vývoj jediné země. Rushdie se zde zároveň zabývá vztahem Východu a Západu, specifičností východní mentality i vztahem k samotnému vyprávění příběhů. Těžko říct, co je v Dětech půlnoci fikce a co realita. A nakolik na tom vlastně záleží? „‚Řekl jsem vám pravdu,‘ opakuji, ‚paměť je pravda, protože paměť má zvláštní ustrojení. Vybírá si, vyřazuje, mění, přehání, zlehčuje, velebí i znevažuje; ale nakonec si vytváří svoji vlastní skutečnost, svoji nestejnorodou, avšak obvykle logickou verzi událostí; a nikdo, kdo má zdravý rozum, nikdy nevěří cizí verzi víc než své vlastní‘“ Věřte si, čemu chcete, jako by stále znělo fikční krajinou tohoto románu z roku 1981. A není těžké ztratit se vprostřed davu na horkem sálajících bombajských tržištích, mezi krutými oddíly Šivy, jednoho z půlnočních dětí, obrazy čarodějek a mužů se sloní hlavou. A jeden ze zázraků tohoto širokospektrálního románu je, že spolu nakonec zcela logicky tyto nesourodé motivy a obrazy souvisejí. Potěšení, které z této nepředvídatelné jízdy časem, prostorem a emocemi plyne, nelze měřit. Je nutné je prožít. Pročíst.
Anna Vondřichová
Ed Brubaker
Captain America 2
Přeložil Richard Klíčník
BB art 2012, 360 s.
V druhé knize novodobých dobrodružství Captaina Ameriky, jejichž autorem je Ed Brubaker, se vedle tohoto superhrdiny vrací i jeho největší protivník Red Skull. Kromě toho v USA vypukne občanská válka, která postaví Captaina Ameriku proti jeho kolegům z Avengers. Tím nejlepším v knize je ale speciál k pětašedesátému výročí, který je pojat jako stylizovaná vzpomínka na staré dobré válečné časy: počítačovými efekty zdokonalená, realistická kresba je nahrazena karikaturou komiksů předválečných a místo jednolitých ocelových barev jsou použity výrazně pastelové. Příběh pak trochu připomene Golema nebo nověji Hellboye, když do děje uvádí pět set let starého robota. Nechybí tu ani klasická milostná zápletka, jež ještě umocňuje pěkně udělané retro. Robota pak Brubaker zrecykluje ještě v příběhu Blietzkrieg ve 21. století. Dnes populární morální rozháranost superhrdiny přichází s příběhem Občanská válka. V ní se většina superhrdinů podrobí registraci u vládních úřadů, aby nikdo z nich nemohl ohrožovat bezpečnost amerického lidu. Captain America, dosud poslušně vykonávající příkazy vlády (poslušnost je jednou z jeho superschopností), se vzepře novým fízlovským praktikám a raději se postaví proti všem, protože mu připadá, že tady už všechny svobody končí. Jen škoda, že situace je posléze překlopena do dalšího z ďábelských plánů Red Skulla, protože ten díky tomuto opatření získá normalizačně klausovský „klid na práci“. Komunisto fašisté tak stále stojí za každým zlem, které se v sérii objeví.
Jiří G. Růžička
Carl Frode Tiller
Kroužení
Přeložila Pavla Maxová
Dauphin 2012, 381 s.
V románu Carla Frodeho Tillera Kroužení tři osoby rekonstruují život Davida, jenž ztratil paměť. Nejprve se setkáváme s jeho bývalým a poněkud úzkostlivým kamarádem Jonem, v další části nám Davidovo bouřlivé a intelektuální dospívání přibližuje jeho nevlastní otec Arvid a jako poslední se k Davidovi vyslovuje jeho bývalá přítelkyně Silje. Tyto tři postavy píší Davidovi dopisy, ve kterých vzpomínají na společné chvíle v rodném Namsosu, a postupně se ukazuje, že spíše než o Davidovi bude Kroužení vypovídat o nich samých. Kniha, která se na první pohled tváří jako popis života jednoho muže, se tak stává širokou analýzou rodinných vztahů, manželského svazku, samoty a umírání. Vedle korespondence se zde objevuje také linka sledující osudy a citová rozpoložení jednotlivých aktérů. Před čtenářem se například rozprostírá obraz Siljina stereotypního manželství. Silje je už natolik znuděna, že nepohrdne ani těmi nejmalichernější způsoby revolty – svému muži třeba tvrdí, že k večeři budou vafle, přestože má již hotové jídlo v troubě, neboť ví, že ho tím popudí. Čtenář pořád očekává určité propojení nebo naopak vybočení, jež by dalo Kroužení další dějový rozměr, kniha však zůstává u popisné linky a tato jednorozměrnost začíná brzy unavovat. Určitou dynamiku zajišťuje tajemství okolo Davidova otce, nicméně autor tento motiv plně nevyužije a čtenář se může na konci knihy cítit poněkud ochuzen.
Klára Elšíková
Miroslav Balaštík
Postgenerace. Zátiší a bojiště poezie 90. let 20. století
Host 2012, 167 s.
Balaštíkova kniha se nevěnuje poezii jako takové, ale její reflexi. Vrací se do roku 1990, „roku nula“, kdy se mění funkce i dosažnost literatury a kdy se tři dosavadní proudy, samizdatová, exilová a oficiální, propojují. Jiří Kratochvil dokonce soudí, že poprvé od národního obrození má literatura jen jednu funkci: uměleckou. Nastupuje jiné dělení: poezie mladá a stará. Sami básníci pojem generace zpočátku odmítají, především kvůli tomu, že mluvit o „generaci“ – a zvláště o „mladé“ – je zavádějící, jsou li debutanti příslušníky různých generací; debutují totiž i autoři staří, za komunismu nepublikující. Zásadní problém, tedy mnohost poetik devadesátých let, která vedla k názorovým střetům (manifesty Martina C. Putny a Petra Borkovce hlásají neoklasicistní upření do středu, k tradici, manifest Jaromíra F. Typlta volá po neoavantgardní odstředivosti a manifest Štolbův pléduje pro empirismus), se podle Balaštíka jeví spíše jako vyjádření bezradnosti. Balaštík souhlasí se Štolbou v přijetí empirického typu básnictví jakožto osvobozujícího a deziluzivního gesta, přináší ale vlastní typologii básnictví (typ magický, reflexivní, spirituální, empirický); konstatuje nicméně vyprchávání potřeby dělit poezii generačně, poeticky atd., protože reálná dělicí čára dnes vede jinudy: odděluje oblast poezie od společnosti.
Pavel Šidák
Miloš Zeman
Zpověď informovaného optimisty. Rozhovor s Petrem Žantovským
Nakladatelství ČAS 2012, 220 s.
Petr Žantovský v doslovu ke své druhé knize rozhovorů s Milošem Zemanem píše, že „publikace (…) bude nepochybně zajímavým nahlédnutím do myšlení, života i cílů člověka, který bude možná příštích pět let naším prezidentem“. Titul jistě stojí za přečtení všem, které zajímá, jak by se v čele státu dotyčný projevoval. Přestože se Zeman snaží prezentovat prezidentskou volební porážku v roce 2003 jako příležitost odebrat se na zasloužený odpočinek („Tehdy jsem – i když to bude znít jako póza, a jsem si toho vědom – necítil hořkost.“), čiší z jeho odpovědí především hněv a ukřivděnost. Několikrát se tvrdě vymezí vůči Vladimíru Špidlovi – považuje ho za slabocha a zrádce –, stejně tak se vypořádává s dalšími čelnými představiteli současné ČSSD (Sobotka, Zaorálek apod.). Proto není obtížné si představit Zemana jako prezidenta hněvem sžíraného, který maximálně využívá svých pravomocí, vyřizuje si účty se zrádci, zve si na kobereček ministry, a to vše proto, aby se Hrad stal prostorem pro „dialog“ („Když se dva perou, třetí se směje a prosazuje svou.“). Na druhé straně, jistě by tak byl minimálně stejně aktivním prezidentem jako Václav Klaus. V odpovědích obhajuje opoziční smlouvu jako ideální systém vládnutí, prezentuje svůj pohled na EU – hlásí se k eurofederalismu – a srší bonmoty. Do přímých konfrontací se nepouští vždy sám od sebe, Žantovský mu umně podsouvá názory, které následně tázaný jen vtipně glosuje – a tím alespoň částečně maskuje obraz sebe sama jako nesmiřitelného pomstychtivce.
Jan Gruber
Brian Kunath
Pivní bible
Přeložil Petr Kotouš
Mladá fronta 2012, 224 s.
Berme tuto příručku jako první vlaštovku mezi knihami o domácím vaření piva na našem knižním trhu. Pivní bible je určena především úplným začátečníkům, kteří si vystačí se sladinovým extraktem: rozmíchat, trochu dochutit chmelem a dát kvasit. Dozvíte se i vše podstatné o procesu vaření: jak fungují enzymy u štěpení složitých cukrů na jednoduché, jak správně přidávat chmel nebo jak zařídit, aby se kvasnice pořádně rozkvasily. A hlavně: že tím nejdůležitějším při vaření piva je čistota a důkladná sanitace. Problém však je, že většinu pomůcek a především uvedených extraktů u nás neseženete. Zatímco autor knihy – Američan – radí zaběhnout přes ulici do speciálního obchodu s pivovarnickými potřebami, u nás se pod názvem domácí pivovar prodává jen kvasná nádoba. Český domovarník je totiž především kutilem, který si jednotlivé části pivovaru musí vymyslet a často i vyrobit sám. U většiny chmelů i sladů by se také jistě dala najít česká obdoba, protože pochybuji, že by si začátečník pořizoval drahé slady z USA jen proto, aby uvařil pivo přesně podle receptu. V tom se nejvíce projevují slabiny odborného dohledu, který měl obstarat Ivan Verner. Pokud se ale chcete do vaření piva pustit a stačí vám pro začátek to z extraktu, a zároveň o něm chcete vědět víc, než vám nabízí přiložený návod k použití, Pivní bible se bude hodit – u většiny receptů vám zmiňovaná kvasná nádoba totiž vystačí. A z domácího piva má člověk větší radost než z koupeného. I když se občas nějaká ta várka nepovede.
Jiří G. Růžička
Kateřina Nedbálková
Matky kuráže
Sociologické nakladatelství (SLON), Masarykova univerzita 2011, 119 s.
Odbornice na veřejné záchodky a lesbismus ve vězení přichází s tématem pro veřejnost možná o něco méně třeskutým, zato společensky závažnějším – jaké to je, být v současném Česku lesbickou matkou. Nezůstává u klasického obhajování toho, že homosexuální pár dítěti dokáže poskytnout lepší zázemí než státní instituce, jak už dávno víme díky prozření Kelly z Beverly Hills. Zkušenost, která se zdá být většinovému heterosexuálovi poněkud okrajová, zasazuje do kontextu standardního „dělání rodiny“ a ukazuje, jak se lesby vypořádávají se společenskými překážkami, které jejich rodinný model přináší. Vytknout lze knize snad příliš pozvolný úvod – kapitola Sociologické konceptualizace rodiny by například asi nemusela začínat tisíckrát omletým shrnutím Freuda, byť autorka teoretickou konceptualizaci problému považuje za důležitou část své práce. Po úvodních poznámkách, kde se dozvídáme pro běžného čtenáře nesamozřejmé pecky typu, že registrované partnerství v podstatě ukončuje právo být rodičem, které neregistrovaný jedinec jakékoli sexuální orientace automaticky má, jimi totiž kniha trochu ztratí dech. Navíc k analýzám vlastních rozhovorů s lesbami, které jsou pochopitelně nejzajímavějším čtením, se kvůli rozvleklé teorii dostaneme až za polovinou útlé knihy. Samotný přístup Nedbálkové však i přes podobné výtky musíme ocenit. Autorčiny publikace vždy ukazují nebývalou míru výzkumnické kuráže.
Marta Svobodová