Beate Grimsrudová
Blázen svobodný
Přeložila Daniela S. Zounková
Doplněk 2012, 411 s.
Norská spisovatelka Beate Grimsrudová, držitelka mnoha literárních ocenění, věnovala svůj poslední román cestě do vnitřního světa psychicky nemocné hrdinky Eli. Sledujeme přiznaně autobiografický příběh s hlubokým ponorem. Eli jako veselé a společenské dítě, nadané tvořivými schopnostmi. Eli jako punkerka, nekompromisní a obdivovaná. Eli jako začínající básnířka a spisovatelka. Od malička přitom slyší hlasy chlapců: malého kluka Emila, dospívajícího Espena, prince Eugena její dospělosti. Křehkost dívčiny duše nápadně kontrastuje s její silou, odhodláním a uměleckou touhou – a nejsou-li tyto vlastnosti aspoň v minimální harmonii, jak psychiatři vědí, nastane problém. Diagnóza mladé ženy je jasná, jde o schizofrenii a hrdinku je třeba hospitalizovat. Eli nás vtáhne do svého světa, v němž, jak se autorka kdesi vyjádřila, neplatí Freudova věta, že máme být ve vlastním životě jezdcem, nikoli koněm. Skandinávie má v posledních desetiletích pověst příkladného zastánce sociálně slabých a handicapovaných. Umí se o ně postarat. Stejně jako jinde však dochází ke střetu s autoritami – například se soudním verdiktem o nucené hospitalizaci. A autorka nás svých existenciálních zážitků neušetří: nesoucitný personál a další zkušenosti čekají pacienta všude. Eli sice prožívá situaci bolestně, podává ji však s jemnou poetičností, takže její líčení, jakkoli se to může zdát absurdní, naplňuje čtenáře zvláštním klidem.
Jaroslava Vrbová
Jonas T. Bengtsson
Pohádka
Přeložila Jana Pavlisová
Odeon 2013, 379 s.
Mladý dánský prozaik se českým čtenářům představuje svým třetím románem, který sice začíná vraždou, nerozvíjí se však jako detektivní příběh. I tak je ovšem plný napětí a neklidu, pramenícího především z řady nezodpovězených i nevyřčených otázek a z neustálého pohybu, který nesměřuje k cíli, pouze k další zastávce. Tato cesta je útěkem, pronásledováním i hledáním. Na začátku je protagonistovi šest let a jeho svět tvoří milovaný otec, střídající se skromné příbytky, levná strava a všechno to neznámé, co chce objevovat – jen minulost zůstává tabu, a to i v dospělém věku. Román je pohádkou o králi a princi, o tátovi a chlapci, který by se klidně mohl jmenovat Petr. Již od prvního slova promítá příběh sérii obrazů světa sledovaného bezprostředním pohledem široce otevřených dětských očí. Jsou to překvapivě nenaivní, nepřikrášlené, ale prosvětlené výjevy ze světa, v němž není jisté, jestli dobro a pravda zvítězí. Není totiž lehké poznat, co je dobro a kdo má pravdu. Přesto se každodenní boj se skutečností prožívanou po tátově boku zdá stejný jako otcovo alegorické vyprávění – jako pohádka, v níž je důležité vidět to, co ostatní nevidí. Tedy vidět věci takové, jaké skutečně jsou. Chlapec, mladík a muž svět pozoruje, vidí a maluje. Hledá, nachází a ztrácí jméno, domov, rodinu, vztahy, lidi, věci. Zůstávají mu obrazy světa, v němž „dobře to dopadlo“ a „žili šťastně“ zdaleka neznamená pro všechny totéž. Pohádka na dobrou noc, která vám nedá spát.
Lucie Korecká
Benjamin Black
Elegie za April
Přeložila Martina Knápková
MOBA 2012, 271 s.
Irskému spisovateli Johnu Banvillovi pod pseudonymem Benjamin Black takřka pravidelně jednou za rok vychází kriminální příběh. Elegie za April je zatím třetím přeloženým románem z řady, v níž je hlavním hrdinou patolog Quirke, ve skutečnosti je však románem čtvrtým, třetí knihu, Lemura, nakladatelství přeskočilo. Děj se rozjíždí trochu těžkopádně, spáchaný zločin je totiž pouze teoretický, oběť se vypařila – zmizela jedna z kamarádek Quirkeovy dcery Phoebe. Stejně jako v předchozích dílech se vražda stane přímo v patologově okolí, čímž se trochu omezuje potenciál série. Black postupuje podobně jako třeba severští detektivkáři, případně tvůrci televizního seriálu Zločin a pořádek – útvar pro zvláštní oběti. Vedle samotného vyšetřování je totiž důležitá i dějová linka sledující soukromé životy vyšetřovatelů. Tato metoda má své výrazné klady, jimiž jsou především lepší identifikace čtenáře s postavou, hraničící občas až se závislostí na fikčním světě, případně možnost lepší psychologické charakteristiky hrdinů. Má ovšem i zápory. Jedním z nich je v tomto případě neustálé rekapitulování dosavadních událostí, které má umožnit proniknout do osudů hlavních postav i čtenáři, který předchozí knihy nečetl. Jak už bylo řečeno, do děje se hůře proniká zejména proto, že od počátku, stejně jako postavy, netušíme, zda se vůbec nějaký zločin stal. Přesto má závěrečné rozuzlení, ve vztahu k zločinu nijak jednoznačné a vycházející z motivů v současnosti nadužívaných médii, svou sílu.
Jiří G. Růžička
Lawrence M. Krauss
Richard Feynman a kvantový svět
Přeložil Jan Klíma
Universum 2012, 328 s.
Richard Feynman, jehož kreativita spolu s intelektuální poctivostí vedla k největšímu pokroku moderní fyziky ve 20. století a převrátila naruby dosavadní představy o fungování nejzákladnějších sil přírody, byl pro celou generaci fyziků legendou daleko dříve, než se stal všeobecně známou osobností. Jeho popularita přirozeně neplynula jen z toho, že mu byla udělena Nobelova cena za fyziku a proslavil se teorií kvantových počítačů. Zasloužila se o ni především řada knížek, ve kterých nejen názorně vykládal nejrůznější fyzikální problémy, ale také sugestivně a kreativně vyprávěl příběhy z vlastního života, rozbíjející stereotypní obraz vědce. Skutečnou vědeckou celebritou se ovšem stal až v roce 1986 díky televiznímu přenosu ze zasedání senátní komise vyšetřující havárii startujícího raketoplánu Challenger, během něhož předvedl slavný experiment ukazující až banální příčinu tragické exploze, která ale demonstrovala problémy kosmického výzkumu NASA. Zde také pronesl svůj slavný výrok: „Fakta jsou důležitější než vztahy s veřejností, protože příroda se oklamat nedá.“ Při četbě poutavě napsané Feynmanovy vědecké biografie z pera o generaci mladšího významného kosmologa Lawrence M. Krausse může čtenář aspoň část intelektuálního dobrodružství, které zažívá vědec zkoumající kvantový svět, tak vzdálený lidské přirozenosti, a pochopit cosi zásadního o moderní fyzice a vědě vůbec.
Michal Kotík
Vedlejší účinky
Side Effects
Režie Steven Soderbergh, USA, 2013, 106 min.
Premiéra v ČR 4. 4. 2013
Vedlejší účinky Stevena Soderbergha rozkládají žánr thrilleru zevnitř v rafinované hře, která v mnohém rozvíjí odkaz Alfreda Hitchcocka. Ovšem pokud byl pro Hitchcocka film jako řez dortem, zde musíme myslet spíše na skalpel. Soderbergh spolu se scenáristou Scottem Z. Burnsem pracují jak s hitchcockovským hrdinou, tak se zápletkou paranoidních thrillerů a přesouvají pozornost z postavy na postavu, z jedné žánrové polohy na jinou. Výsledný tvar naprosto koresponduje s tím, že ústřední zápletka se točí kolem antidepresiv a jejich vedlejších účinků. Zatímco většina současných krimi thrillerů několikrát změní způsob vyprávění, sofistikovaně dávkuje informace a kalkuluje s několikanásobnými zvraty, Soderbergh kromě toho ještě vícekrát vystřídá charakteristiku každé z hlavních postav. Originalita filmu nespočívá jen v eleganci, s níž se z paranoidního thrilleru na chvíli stane psychologické drama, které přechází zpět na thrillerové území, tentokrát s krimi prvky, ani ve vypravěčských finesách, s nimiž se v každé fázi děje mění hlavní postava. Nejsilnější je právě to, co se při těchto žánrových a narativních hrátkách děje s protagonisty. Složitý komplot, v němž všichni stojí proti všem, dělá z hrdinů padouchy, z obětí mstitele a z jednoznačných soudů složité etické hádanky. A celý film je možné číst i jako metaforu říkající, že tento systém v posledku zamete úplně se všemi.
Tomáš Stejskal
William Shakespeare / Ťi Ťün-siang
Romeo a Julie
Divadlo Disk, Praha, psáno z reprízy 10. 4. 2013
Jak může vypadat Shakespearova tragédie Romeo a Julie, když se srazí s principy východní kultury, ukazuje režisérka Pavlína Vimmrová v absolventské inscenaci na scéně Divadla Disk. Málokdy se stává, že už sama dramaturgie naznačuje, kolik času a příprav bylo do divadelního díla vloženo. Vimmrová společně s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou vytvořila spletitou a na první pohled matoucí strukturu, v níž Romea a Julii nepředstavuje jen jeden pár, ale párů pět a některé motivace a části zkrátka chybějí. Zmnožení postav poukazuje na archetypální potenciál Shakespearova díla, od nepaměti se opakující křivdu a nespravedlnost páchanou mechanismy moci a nevědění, avšak to vše je vpleteno do žánrově a stylisticky pestrého tvaru, který se na úrovni koncepce a režijního vedení ukázal nejen jako funkční, ale také primárně zábavný. Inscenace se nevyhýbá frašce ani vyčvachtané diskotéce nebo třeba parodisticky pojatému zobrazení čínského mnicha, který se svým asketismem a koncentrací na vnitřní život krouží kolem onoho v podstatě banálního či banalizovaného dramatu ústředních dvojic. I to se totiž ukáže jako popová šablona. Vimmrová pracuje s formálními možnostmi variací a opakování, žongluje s neustálými digresemi, v čemž jí ještě pomáhá hudba projektu Mutanti hledají východisko. Ne všechno se sice podařilo přesvědčivě uchopit v hereckém projevu, ale to bohužel nebývá u absolventských inscenací výjimečným jevem.
Lukáš Jiřička
Lars Kepler
Svědkyně ohně
CD, ADK-Prague 2012
Téměř paralelně s knižním vydáním třetí detektivky švédské manželské dvojice, která píše pod pseudonymem Lars Kepler, vyšla i její audioverze. Rozsáhlý román, trvající přes patnáct hodin, načetl svým podmanivým hlasem Pavel Rímský. Kapler byl prvním severským detektivkářem přeloženým do češtiny a nakladatelství Host se jím pokusilo marketingově navázat na úspěch trilogie Milénium Stiga Larssona. Má proto u nás slušnou čtenářskou základnu. Na Larssona navazuje především rozsáhlostí románů, hůř už se ale vypořádává s jejich zaplněním. Ve Svědkyni ohně sledujeme vlastně dvě dějové linky: brutální vraždu v jakémsi švédském ústavu pro mládež a únos asi čtyřletého chlapečka jednou z chovankyň, která je z vraždy podezřelá. Hned od začátku se ukazuje, jakým způsobem nechávají autoři detektivní román nabobtnat: především opakováním. Podobně jako se někdy ve filmu díky střihu události nahlížejí z několika úhlů, i zde se z různých stran rozebírají osudy jednotlivých postav, včetně těch nejméně důležitých. Kupodivu se občas změní i vypravěč. Bohužel tyto momenty většinou fungují právě jen jako výplň. První část je ale opravdu napínavá, zatímco druhá se pokouší být spíše akční. Nechybí ani moment zvratu, když se z nejméně podezřelého stává viník. Na konci CD nabízí ještě malý přílepek pro čtenáře předchozích dílů – posluchač se může jen domýšlet, že nové postavy odkazují k předchozím případům. Svou hodnotu audiokniha čerpá právě ze svého provedení, díky vhodně vybranému Rímskému, méně už z knižní předlohy.
Jiří G. Růžička
Asian Women on the Telephone
IVAN (Euro Edition)
Self-released 2013
Některé skupiny si dají tak pěkný název, že se jich novináři ptají, jak na to přišly. „Jedna kapela, která se jmenovala Sun City Girrrrls, měla v roce 1983 hit Asian Women on the Telephone,“ odpovídají členové ruské experimentální skupiny. Zbytek příběhu se odehrál v moskevském undergroundu. Produkce tria je inspirována ruským futurismem, krautrockem, noisem, volnou improvizací, taneční hudbou. Na novém albu, které vychází u příležitosti evropského turné, se výsledný těžký, hypnotický, a přitom nervní zvuk dostává až k jakési klasické, zvráceně operní poloze. S touto tendencí ostatně korespondují i masky a převleky, které si skupina sestavuje pro svá vystoupení. Dramatičnost však leží přímo v povaze hudební hmoty, jejíž převalování není o nic méně impozantní než název desky. Pomalé tempo této rituální, a přitom nihilistické hudby, která jako by nepřítomně klesala do polohy nejnižších výrazových rejstříků těla, snadno vyvolá představu zpomaleného břišního tanečníka potěžkávajícího ve tmě – jako nějakého pololidského hybrida – své obří chlupaté břicho. Doprovodný text přibližuje nahrávku takto: „Plu-plu, čvachtá rozmražené podpaží. Plop-plop, bouří se zadky mezi sebou. Bzz-bzz, prochází se vítr okny našeho domu.“ Skupina má v sobě leccos z hédonismu záměrného neumění, ale ještě více z promyšlené umělecké konfrontace, jejímž společenským vyzněním je sarkasmus: „Člověk je jako kámen, který tě praští do hlavy.“ Uvidíme 12. května na pražském koncertu.
Billy Shake jr.