Šelest na hliněných základech. Na tomto
břehu myšlení stromy nerostou. Mít
za to, že uvnitř země je ještě jedna,
s utopickým nebem, vystavěná
nad prázdnem. Dvacet tisíc mil pod mořem
ryby nedokážou vysvětlit, kam plují, zaraženě
vybuchují výzkumníkům do rukou, když
ze sebe vyrážejí odpovědi.
Tedy jsme tam, kde jsme.
Zrcadla táhle a na dlouhé naléhání
signalizují o sasankách rozvětvených mezi
kmenem a prouděním. V biotopu
vnitřních sekrecí ztrácejí samy sebe,
nalézají se pohlceny stavbou ulit. Cosi
by si chtěly sdělit ve vzácných chvílích,
kdy se pozorují z palubní obrazovky.
Na pozadí zatím dobíhá zrnění,
kolesa uhlíku se protáčejí, nechávají
za sebou úniky, stížnosti. Čas pracuje
na bázi přetahované mezi příděly událostí,
léčí nemoci nemocemi, čerpá
z vyčerpání, životy zemního plynu
rozklepané jak pontony. Měsíc
dohlížel na cestu pohledem traktoru,
dopluli jsme okolo paneláků,
které se válejí v úžlabinách, sklepali
hroudy z kýlu. Keře si šeptaly o snech
s příchutí jílu, v mdlobách visících
nad obzorem – kolik jich tudy
šlo, po nich já a po mně ony –
a přece, navzdory úlitbám, si
svět zachovává víc rozumu než my,
všeléky vytrvale nezabírají.
Báseň vybral Jaromír Typlt