Chris Cleave
Včelička
Přeložila Hana Zahradníková
Plus 2012, 302 s.
Velká chvála ze strany britských Timesů. Bestseller. Zklamání. Chris Cleave vystudoval experimentální psychologii, byl lecčím – i námořníkem – a Včelička je jeho druhou knihou. Tentokrát se zabývá bolestivou problematikou imigrační politiky. Povedlo se mu ukázat, v jakých podmínkách žijí lidé zadržení v detenčních centrech pro imigranty, jak na ně nahlíží stát a jak je pro ně těžké se akulturovat, pokud se vůbec kdy do kontaktu se společností dostanou. V originále je taktéž dobře zvládnutá nigerijská a jamajská angličtina, žel bohu jí je zde poskrovnu. Kniha je psaná pro širokou veřejnost, proto má zlozvyk zdůrazňovat a opakovat proklamované myšlenky a vést čtenáře jako slepce. Situace jsou manipulovány zvnějšku, úradky autora jsou v ní až příliš patrné. Občas také jako by Cleave jen vyplňoval místo, než se dostane k pointě. V dialozích je málokdy cítit osobitost; jsou spíše nositeli informací a dodávají příběhu spád: „Já nevím. Miluju tě, Lawrenci, opravdu tě miluju. Jenomže toho musím tolik zařídit.“ Chvílemi to působí, jako když se psycholog snaží psát beletrii a mít na zřeteli antropologické teorie. Překlad je nepříliš povedený, doslovný: „Opřela jsem si čelo o sklo, což je něco, co dělávám, když se snažím přemýšlet.“ Chybí mu fantazie, koheze je často narušena: „Když jsem se za několik minut vrátila, někdo už tam byl a uklidil ji“, a čtenář pozná, že jde o překlad právě z angličtiny, což pro překladatelku není moc lichotivé. Přes to všechno však věřím, že má smysl tuto knihu číst; pro to téma a chvílemi, vážně spíše zřídka, pro zážitek z krásné literatury.
Barbora Urmaničová
Ed Bruebaker, Steve Epting
Captain America, kniha 3: Smrt
Přeložil Richard Klíčník
BB art 2012, 454 s.
Ve třetím a závěrečném Bruebakerově dobrodružství Stevea Rogerse neboli Kapitána Ameriky hlavní hrdina zemře. A to hned v úvodu komiksu. Tím, že ho nechává zemřít, si scenárista uvolňuje místo pro další postavy, zejména Buckyho, známého pod jeho sovětskou identitou Zimní voják. Hodně prostoru tu dostává i Red Skull, který zmutoval s oligarchou Lukinem, a také jeho dcera Sin nebo Rogersova milenka Sharon. Třetí amerikovský omnibus je cílem, k němuž autor v předchozích dílech směřoval, přesto je to svazek asi nejméně zábavný, paradoxně plný akčních scén, jež spíše vyčerpávají a nudí. A pak je tu další problém: Rogersova smrt sem prostě nezapadá, je příliš scenáristicky vykalkulovaná. Další Bruebakerovou berličkou je doktor Faustus. Ten totiž dokáže manipulovat s lidskou psychikou, takže jednotlivé postavy přestávají být odpovědné za své činy. Asi nejzábavnější tak je Red Skullovo přebírání moci v Americe. Nejprve skrze Lukinovu firmu Kronas zdraží pohonné hmoty, pak začne lidem prostřednictvím bank, které má v držení, vypovídat hypotéky. Dosáhne tak téměř socialistické revoluce. Ještě že se objeví následovník Kapitána Ameriky, který dokáže zvrátit nepříznivý vývoj a zaručí Američanům jejich bezstarostný život na úvěr a levný benzín. Omnibusy s příběhy Kapitána Ameriky ze superhrdinských schémat příliš nevybočují. Daleko více dokázal Ed Bruebaker svůj scenáristický um rozvinout v sérii Criminal.
Jiří G. Růžička
Václav Havel
Hovory v Lánech 1990
Knihovna Václava Havla 2013, 368 s.
Knihovna Václava Havla po dvouletém úsilí vydala v knižní podobě rozhlasové rozhovory Václava Havla z devadesátého roku minulého století. Ač se již v minulosti mnohokrát diskutovalo o možnosti převedení Havlových rozhovorů s Otou Nutzem a později s Jiřím Vejvodou do psané podoby, bývalý prezident se k tomuto záměru stavěl s nedůvěrou. „Myslím si, že tiskem – jako knížka nebo nějaká brožura – by to vyjít nemělo,“ říkal již v roce, kdy Hovory probíhaly. Obával se složité a náročné redakční práce, možnosti zkreslení svých slov při převodu mluvené řeči do psaného textu. Přesto se Tereza Hubáčková, Martin Vidlák a Jan Zelenka do tohoto úkolu pustili. Jednotlivé rozhovory historici Jan Socha a Jiří Suk opatřili poznámkami, které odkazují k diskutovaným historickým událostem, případně představují méně známé aktéry tehdejších dnů. Jako červená nit se takřka všemi rozhovory táhne žargon postkomunistické transformace („Naše společnost není zralá na skutečnou demokracii. Musíme se ještě hodně učit.“), který podle Borise Budena „ukazuje na největší skandál nedávné historie: lidé, kteří během demokratických revolucí osvědčili svou politickou zralost, se přes noc stali dětmi!“. V této infantilizaci společnosti je možné hledat klíč k pochopení suverénního vítězství konceptu demokratické kapitalistické společnosti v Československu. Nejen z těchto důvodů se proto jedná o hodnotný nakladatelský počin, který jistě poslouží historikům zkoumajícím období demokratické transformace, ale i dalším badatelům se zájmem o soudobé dějiny.
Jan Gruber
Václav Vaněk a kol.
Výživa zahradních rostlin
Academia 2012, 568 s.
Obsáhlá publikace kolektivu autorů vedeného Václavem Vaňkem se zabývá, v opozici k zaměření tohoto čísla A2, hlavně tím, jak z vlastní (spíš větší) zahrady získat maximální výnosy. Ústředním tématem knihy se proto stává vliv různých chemických prvků na růst rostlin. Dozvíme se, kolik čeho má v půdě být, aby to nebylo málo, ale zároveň ani příliš. Oba extrémy škodí, první zejména rostlinám, druhý pak konzumentům. Autoři se vyhraňují vůči „biopohledu“ na pěstování rostlin, naopak doporučují maximálně využívat nejrůznější minerální hnojiva (jak ostatně dokládají i reklamy na konci knihy). Názory o škodlivosti minerálních hnojiv prý spadají do sféry náboženských bludů a šíří je populisté. V lecčems mají autoři pravdu, rostliny opravdu pro svůj růst potřebují jisté spektrum prvků, které jim často musíme dodat, ale třeba přidávání umělých hnojiv do kompostu nutné určitě není. Kniha je nicméně dobrým referenčním materiálem, v němž můžeme najít odpovědi například na to, co dělat s tím kterým typem půdy, abychom na ní mohli zdárně pěstovat. Případně můžeme podle ní zkusit zjistit, co našim rostlinkám schází, a poté jim to – pokud možno jinak než umělými hnojivy – dodat. Publikace obsahuje množství vzorců a reakcí, a je tedy určena spíše jedincům orientujícím se v chemii. Najdeme tu také kapitolu o hydroponii, tj. pěstování rostlin v živných roztocích, jež obsahuje odpověď na otázku, odkud se berou vodnatá rajčata bez chuti, která v zimě zaplavují naše supermarkety.
Jiří G. Růžička
Minimální trvanlivost
Galerie Emila Filly / Armaturka, Ústí nad Labem, 25. 4. – 22. 5. 2013
Soubornou výstavu v ústecké galerii Armaturka připravil tým jedenácti studentek kurátorských studií na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Ačkoli jde o výstavu studentskou, katedra, galerie i kurátorky se postaraly o dostatek finančních prostředků. To se odráží v instalaci i úpravě tiskových materiálů pro diváky. Prosvětlený tovární prostor hostí nejrůznější umělecké projevy, které kurátorky rozdělily do „angažované sekce“ a „osobní sekce“. Výslovné dělení uměleckých děl působí bohužel formálně, diváka vede k zařazení tvorby, ne už k jejímu hlubšímu pochopení. Škatulek je totiž bezpočet a umělci jsou vůči nim z podstaty vždy nepřizpůsobiví. Richard Nikl zde zalil své nerealizované skici do bloku ultralehkého betonu. Ukazuje svou fascinaci sítěmi, materiálností sociálních vazeb i strukturovaným vnímáním času. Sylva Francová a Silvie Vondřejcová zobrazily ženy při stereotypních činnostech (úklid, vaření), jak hloubají o tíži problémů světa. Komiksově laděné plakáty jsou k vidění i v ulicích města. Místa v bublině jsou však vyplněna jen QR kódy, které odhalují, na co ženy myslí. Mezi vystavujícími nechybí ani Milena Dopitová, Zbyněk Baladrán, Jan Nálevka, Darina Alster či Tamara Moyzes. Umělci budou představeni také v rámci Pecha Kucha Night na stejném místě 21. května.
Filip Jakš
Xavier Le Roy
Low Pieces
Mousonturm, Frankfurt nad Mohanem, premiéra 7. 10. 2010, psáno z reprízy 24. 4. 2013
Francouzský choreograf Xavier Le Roy se v jedné ze svých posledních choreografií soustředil, jak u něho bývá zvykem, na relativně prostou divadelní formu bez scénických efektů a pohybově náročných exhibicí. Skládá se jen z několika výstupů, které se drží doslova při zemi. Tanečníci sedí, leží, plazí se či lezou po čtyřech, vzájemně se proplétají, nikdy však nevstanou. Ačkoliv jsou během celé taneční části inscenace nazí, pohyb na úrovni země, jímž vytvářejí mimetické konstelace odkazující k pohybu větví stromů či šelem v klecích, nebo shluk ležících těl se vztyčenými končetinami vzbuzuje dojem cudnosti a intimity. Těla jsou viděna z jiné perspektivy, pohlaví jsou celou dobu skryta a tanečníci nabízejí jiné pohybové možnosti než při klasické vertikální pozici. Le Roy nabízí tvar bez přepjaté exprese a s velmi pomalou dynamikou, soustředí se na mikropohyby a synchronizaci bez očního kontaktu. Hlavně však buduje organické skrumáže těl, které dávají vzniknout až surreálným organismům či předmětům (kameny). Forma Low Pieces však překvapuje na samotném začátku, když soubor diskutuje s publikem. Tento kontrast verbální komunikace a fyzické pasivity s pozdějším pohybem je završen na konci, kdy opět přijde na řadu statická debata o inscenaci, tentokrát v úplné tmě. Tma a ticho přerušované slovy aktivují vizuální paměť a imaginaci publika, stejně jako jej pobízejí k participaci, snaze zaplnit prostor sebou samým.
Lukáš Jiřička
Jonas Kaufmann
Richard Wagner
Decca Music 2013
Uplynulo dvě stě let od narození Richarda Wagnera. Letošní kulaté výročí jistě připomenou mnohá světová vydavatelství, už teď je ale jisté, že jedna nahrávka bude patřit k těm nepřehlédnutelným – totiž wagnerovský recitál německé tenorové hvězdy Jonase Kaufmanna. Vynikající představitel hlavních rolí v mnoha operách má v repertoáru i role wagnerovské, například Siegmunda ve Valkýře, Walthera v Mistrech pěvcích nebo titulního Lohengrina. A jistě budou následovat i další, neboť právě ve wagnerovských rolích je tento pohledný tenorista jako ve své kůži. Jeho hlas je temný, hutný, velkého rozsahu, až s barytonovým zabarvením. Je to hlas nádherný, jistý, sametový, znělý, schopný i lyričtějších poloh, vlastní mu je však dramatičnost, vášeň, patos. Nahrávka, na níž Kaufmanna výtečně doprovází dirigent Donald Runnicles s Orchestrem německé opery v Berlíně, začíná pěvcovým parádním číslem, monologem Siegmunda z Valkýry s dvojitým výkřikem: „Wälse! Wälse!“ Mrazí v zádech, s jakou silou a délkou tónu jej Kaufmann pronese. Následuje monolog Siegfrieda z třetí části tetralogie Prsten Nibelungův, vroucí modlitba Rienziho a další bravurně provedená čísla. A na závěr překvapení, jímž je citlivé podání krásných Písní na slova Mathildy Wesendonckové ve zřídka slýchané verzi pro tenor. V Kaufmannově interpretaci jsou tyto intimní písně skvost, byť nezvyklý. Toto album musí každý milovník Wagnera i opery ocenit jako po všech stránkách vydařené, o ctitelích Kaufmannových ani nemluvě.
Milan Valden
Iron Man 3
Režie Shane Black, USA, 2013, 129 min.
Premiéra v ČR 2. 5. 2013
V třetím Iron Manovi se po kreativně vyčerpaném druhém dílu a totálně diletantských Kovbojích a vetřelcích Jon Favreau stáhl z pozice režiséra a vystačil si coby producent a herec ve vedlejší roli. Divácký úspěch a slušná kvalita snímku Avengers, ve kterém postava Tonyho Starka alias Iron Mana rovněž vystupuje, nedovolily studiu riskovat. A tak režii i scénář svěřili Shane Blackovi, jenž se do historie hollywoodských akčních oddychovek vepsal především scénáři k Poslednímu skautovi či Poslednímu akčnímu hrdinovi. Kromě toho ve svém sedm let starém režijním debutu Kiss Kiss Bang Bang spolupracoval právě s představitelem Iron Mana, Robertem Downeym Jr. Ze začátku se zdá, že Black vykročil špatnou nohou – humor je křečovitý a míjí se s ostatními vrstvami scénáře. Ten má totiž přibližně v první třetině potenciál poctivého paranoidního thrilleru, kroužícího kolem tématu terorismu. V tomto směru by se jistě našly paralely s loňským třetím dílem Batmana. Ovšem později snímek sklouzne do frašky – v dobrém slova smyslu. Falešné zdání hlubšího sdělení zmizí, břitké hlášky začínají fungovat a z filmu se stává nadprůměrná komiksová zábava. Pokud jde o trojrozměrné provedení, kterému se Favreau v druhém dílu především z rozpočtových důvodů bránil, nedá se říct, že by trojce přineslo zásadnější nadstavbu; naopak, místy způsobuje jisté zmatení perspektivy a prostoru.
Jakub Pech