Tenká linie nevědomí

Zinscenovat román Brama Stokera Dracula, který byl již mnohokrát divadelně zpracován (například režiséry Davidem Jařabem či Grzegorzem Jarzynou), vyžaduje patřičnou dávku sebezapření a odstupu, ale hlavně nalezení nového klíče ke zdánlivě exploatované předloze. Režisérka Barbara Herz a dramaturg Martin Sládeček z JAMU se pokusili rozehrát Draculu z trochu jiné perspektivy. Základním motivem se pro ně stala otázka štěstí, která je jen sporadicky orámovaná krvelačnými bestiemi se špičatými zuby.

Vampýři z Kostelce

Zářivě bílý klavír, bledá tvář vyděšené Míny, smutný pohled doktora Sewarda, několik plechovek s párky s nezapomenutelným obalem Kosteleckých uzenin. Teskná a drastická hudba usazuje publikum v hledišti, zatímco v šeru jeviště se zvolna rýsuje sehnuté groteskní dívčí tělo. Scéna Divadelního studia Marta, v níž se inscenace Dracula odehrává, je co možná nejskromnější. Jedinou reálnou proprietou je zde klavír, jehož zvuk společně s „tajuplně“ nasvícenými postavami dokresluje lehce hororovou atmosféru.

S trochou obtíží je v průběhu představení možné identifikovat dvě dějové roviny, na nichž je inscenace postavena. Nejdříve je obecenstvo provedeno Míniným podvědomím. Snová poloha hercům sluší, neboť jim umožňuje využít vlastní invenci a přetvořit si slavné postavy ke svému obrazu. Zvláště Lucie Končoková v roli nezbedné Lucy tento prostor využívá beze zbytku. Působí jako zvláště přítulné, naivně bezbranné zvířátko v rukou pomyslného Draculy, které je svým pronikavým hlasem schopné způsobit bolehlav nejednomu z diváků. Navíc je její herecký výkon výsostně zralý a přesvědčivý.

Stoker viděný Freudem

Druhou rovinu inscenace, tentokrát v reálném čase i prostoru, autoři vystavěli na dialogu Míny s doktorem Sewardem. Mína, zničená manželstvím s Jonatánem, se skrze freudovskou analýzu noří do snů, aby pochopila zlomové okamžiky svého života a zjistila, v čem spočívá příčina jejího neštěstí. Psychoanalytik Seward jí nabízí vysvětlení, která však oddaná manželka nemůže přijmout. Musí udržet krok s Jonatánem a nesmí podlehnout svodům doktora, jenž se do ní zamiloval. Hledá ve svých snech, ovšem čím více zabředává do nekontrolovatelných míst nevědomí, tím vzdálenější se zdá být klíč ke štěstí. Mína tak stojí nad propastí, do které se vrhá vlastní vinou. Není si totiž schopna přiznat, že štěstí není spojeno s věcmi, nýbrž se stavem mysli.

Mína je úhelným kamenem studentské inscenace. Samotný hrabě Dracula se paradoxně na scéně neobjeví ani jednou. I v textu se mihne pouze letmo. Dostává se tak na úroveň titulní vábničky, která si pohrává s horizontem očekávání, že inscenace bude srozumitelná. Zároveň je ale styčným bodem, který všechny postavy inscenace spojuje v jeden celek. Ospravedlňuje jejich místo ve hře. Představuje neviditelný symbol zla, jež je původcem všeho neštěstí a bolesti nejen Míniny a Sewardovy.

Režisérka se publiku snaží pomoci při hledání pohyblivé a tragické hranice snu a reality prostřednictvím světel a zgroteskněním snových poloh. Jednoznačná linie zde však neexistuje. I když se inscenace jako celek jeví nejednotně, neurovnaně až zběsile, její dynamika je imponující, ačkoliv právě ona znesnadňuje porozumění. Někdy až příliš polyfonní podívaná nevychází publiku vstříc. Spíše se od něj každou další větou, každým pohybem vzdaluje. Pravdou však zůstává, že divadlo v podání dua Herz – Sládeček vždy nabízí heterogenní divadelní tvar, vzpírající se jednoduchým závěrům.

Dracula trpí poměrně častým syndromem studentského divadla: snaží se sdělit více, než dokáže artikulovat. Noří se do nitra člověka tak hluboko a porušuje zaběhnutý status quo natolik silně, že rozmělňuje své téma. Vzniká tak dojem, že herci snad něco podstatného a vysvětlujícího zapomněli, nebo že scénář možná v půlce příprav shořel.

Autor je publicista.