Po britské perzekuci free parties v polovině devadesátých let se Česko stalo útočištěm několika věhlasných soundsystemů z Velké Británie. Se třemi účastníky raveové scény, kteří zde zůstali natrvalo, jsme hovořili o je0jich vnímání tehdejší situace. V souladu s původním kolektivním duchem subkultury si žádný z nich nepřál zcela vystoupit z anonymity.
Jak jste se vlastně dostali k raveu a následně do střední Evropy?
Martin: Součástí raveové scény jsem se stal vlastně náhodou. Někdy kolem roku 1989 jsem byl na několika parties v Goe, bylo to šílené. Pak jsem z Indie přijel zpátky do Británie a začal navštěvovat tamní raveové akce. Do Česka jsem přišel v roce 1993 a tehdy tu nic takového nebylo. Začali jsme tedy s přáteli pořádat akce pod hlavičkou Technical Support. Pak sem přišli lidi ze Spiral Tribe, kteří byli tou dobou v Berlíně a chtěli to tady rozjet. Hledali místo pro letní festival, a tak jsme to udělali spolu s nimi.
Kevin: Soundsystem Quadrant jsme přivezli do Česka z Nottinghamu, odkud pocházím, v roce 1997 na pozvání anglického systemu DIY, který participoval i na festivalu Castlemorton v Británii a byl jediným houseovým soundsystemem své doby, protože Spiral Tribe hráli spíš techno. Postupně jsme se stali součástí zdejší scény free parties.
Alex: V osmdesátých letech jsem spolupracoval s anarchopunkovou kapelou Radical Dance Faction, která byla hodně politická a protisystémová. K raveové scéně jsem měl blízko. Byl jsem součástí té generace, co byla proti Margaret Thatcherové, byl jsem militantní, ale trochu mě to už unavovalo. Pak jsem přišel sem a bavil se a užíval si hudbu.
Proč jste zakotvili právě v Česku?
M.: Měli jsme štěstí. Našli jsme místo blízko hranic se Západem a navíc tu panovala uvolněná atmosféra, jakou jsem ani já, ani ostatní cizinci, kteří sem jezdili, neviděl nikde jinde. Neexistovala žádná pravidla ani zákony. Prvních pár let policie nevěděla, co má vlastně dělat. Mám fotky z prvních Hostomic, kde policajti sedí ve svém favoritu a bojí se vyjít z auta. Neměli ani ponětí, co se děje. Předpokládali byste, že když už potřetí přicházejí na stejné místo, stihli zjistit, o co vlastně jde, ale zdálo se, že jim to nevadí. Direktivy přišly až později a seshora, ne od lokální policie. Česko bylo bezpečné a příjemné místo, kde bylo možné v klidu strávit léto. Projeli jste půlku Evropy a pak jste na pár týdnů zakotvili tady. Bylo to moc příjemné.
A.: Bylo to tu tehdy jako na Divokém západě. Každý experimentoval a posouval hranice do extrémů. Pracoval jsem v Bunkru a poznal jsem celou českou hudební scénu. Lidi tehdy byli zvyklí tancovat na Nirvanu a Suicidal Tendencies. Taneční hudba tady neexistovala. Ale to se poměrně rychle změnilo a v roce 1994 už byly technoakce všude. House přišel až později.
Měly ty akce politický, antisystémový smysl jako v Británii?
A.: Lidé si neuvědomovali, jak radikální tehdy Spiral Tribe byli. Když sem poprvé přijeli hrát někdy kolem roku 1993 a pořádali akce na Rohanském ostrově, nikdo si tu politiku za tím neuvědomoval. Bylo to takové zamlžené období, nikdo nevěděl, co se děje. Šlo především o zábavu. Až po tom památném CzechTeku v roce 2005, když policie rozmlátila soundsystemy, a tak dále, se ta scéna i tady zpolitizovala.
K.: Možná se soundsystemům, které přijížděly, líbilo právě to, že jste mohli udělat akci a nemuselo to být a priori politické. V Británii panoval étos „fuck the police, fuck the authority“. Ale když jste přijeli sem, žádná politika v tom nebyla.
Ale s nějakým dopadem na společnost jste tehdy počítali…
M.: Ano, určitě. Chtěli jsme to dělat pro všechny, pro lidi, kterým bylo patnáct nebo šestnáct a přemýšleli, jak naložit se svými životy. Chtěli jsme poskytnout alternativu. Protože tehdy panovala všude euforie a lidi nevnímali, co se kolem nich děje a jak se tady postupně etablují západní vlivy. Začátkem devadesátých let v Praze jsem byl proto přesvědčen, že je důležité posouvat hranice toho, co je normální, protože jednou to všechno skončí – přátelé budou unavení a začnou se usazovat, policie a vláda budou lépe organizované a budou mít víc respektu. Chtěl jsem vytvořit prostor, v němž bych mohl existovat, takovou bublinu. Tehdy bylo všechno možné, ale nemohlo to trvat donekonečna. Na ulicích byly zbraně, mafie. Pokud by to tehdy neskončilo, asi by tady bylo mnohem víc násilí.
Měli jste nějaký program nebo nějaká jasně stanovená pravidla?
M.: Měli jsme takový manifest. Šlo spíš o kvalitu těch akcí samotných. Nikdy jsme neměli bannery ani sponzory. Pokud jsme hráli v místnosti, kde ty reklamy byly, tak jsme je sundali. Byla to i reakce na sponzoring akcí cigaretovými společnostmi, což se tady v devadesátých letech praktikovalo.
Jaký byl vztah scény k penězům?
M.: Ty peníze tam byly vždycky. Stačí se podívat na staré fotky – sedm nebo osm kamionů plných ozvučení. Když jsem se tehdy vrátil z cest, v Británii právě probíhaly acidhouseové akce. Já jsem byl na podpoře, která činila 37 liber týdně. Lístek na akci stál deset až dvacet liber. Deset nebo patnáct liber stála extáze a lidi si dávali tak čtyři nebo pět za večer. Voda stála libru nebo dvě… Takže jste klidně mohli utratit tak sto, dvě stě liber za noc. A byly tam tři nebo čtyři tisíce lidí. Existovaly velké rozdíly mezi těmi, kteří pracovali, a těmi, kteří ne. Byla to ta thatcherovská éra.
Je pro dnešní mládež raveová scéna stále ještě zajímavá?
M.: Asi ano, ale mám o ty mladé lidi strach, protože je nic nového nenapadlo. Vlastně participují na něčem, co už je dvacet pět let staré a co se moc nezměnilo. Myslím, že kdyby mi teď bylo dvacet, tak to už pro mě asi tak zajímavé nebude. Tehdy to bylo radikální a jiné, šílené a vzrušující. Potkali jste na těch akcích tolik různých lidí, všechna ta děcka, co jste ve škole nesnášeli a spoustu let jste je pak neviděli. Chodili tam hippies, rockeři, punkeři, lidi, kteří poslouchali disko, a všichni sdíleli stejný zážitek. Dnes je to na free parties poměrně homogenní. Asi je to i tím, že ty pozdější generace přicházely k něčemu, co už existovalo – byly vlastně konzumenty, a to je jiný vztah. Pravidla už jsou daná. Čím pozdější generace, tím větší odstup od těch, kdo stáli na začátku. Je to jako Woodstock a hippies. Pořád existují, ale už není ta éra šedesátých let.
Chybějí dnešní generaci ideály?
M.: Jako o dost starší osobě se mi zdá, že těch ideálů je míň. Ale když jste mladí, je samozřejmé, že se zabýváte vším možným a všechno má nějaký ideologický obsah. Takže nevěřím, že je to pryč, jenom nevidím moc důkazů toho, že to pryč není. Ale ty opravdové změny se dějí uvnitř.
Je rave v Česku pořád živý?
K.: Vloni jsem byl na akci, která se jmenovala Space Picnic. Bylo to skvělé! Místo akce bylo na hranici, na parkovištích, kde stávaly kamiony, teď byly soundsystemy, travelleři a raveři. O CzechTeku nakonec už věděla i vaše máma. Teď se ta scéna vrátila ke svým kořenům, zpátky do undergroundu.