Diskurs vegetariánských a veganských hnutí prošel v posledních letech výraznou proměnou. Vedle tradičních argumentů o právech zvířat a boji proti speciesismu se od začátku století stále více projevují názory poukazující na ekologickou neudržitelnost chovu zvířat určených ke zpracování masným průmyslem.
Hnutí proti speciesismu, do něhož lze plným právem zahrnout i vegetariánské a veganské aktivisty, přineslo do kritických teorií a projektů společenské emancipace jednu zásadní a výbušnou otázku: Kam až sahají hranice solidarity a rovnosti? V době vzniku tohoto hnutí, v druhé polovině sedmdesátých let, byl hlavním tématem politických bojů požadavek, aby byla solidarita a rovnost rozšířena na celé lidské pokolení nezávisle na genderu, víře, věku a společenské třídě. Současně antipsychiatrické hnutí bojovalo za to, aby ze společenství rovnosti a solidarity nebyli vyloučeni pacienti psychiatrických léčeben a v širší míře všichni ti, kteří jsou definováni jako „blázni“.
Zpochybnění antropocentrismu
První zásadní a masově známé práce inspirující hnutí antispeciesismu – např. od Petera Singera a Toma Reagana – vznikaly v době, kdy bylo zaručení práv, rovnosti a solidarity v expanzivní fázi, a je tudíž vcelku přirozené, že hnutí hledalo spojenectví a vzájemnou podporu u těch, kdo hájili práva vyloučených ze společnosti.
Zpochybněním antropocentrismu se otevírá problém vztahu člověka k zvířatům a životnímu prostředí a je nutné se ptát, jak daleko může lidské pokolení zajít ve svém úsilí o transformaci okolního prostředí a uspokojování svých potřeb. V antropocentrických emancipačních konceptech jsou faktickým limitem v uspokojování potřeb jen negativní důsledky způsobené lidskou aktivitou. Raná ekologická hnutí a antispeciesismus však požadovaly, aby byl vytvořen vnitřní limit v lidské aktivitě, ať už odkazem na svébytnost životního prostředí či v případě zvířat poukazem na jejich společné zájmy s lidmi a na jejich schopnost cítit utrpení.
V tomto kontextu jsou omezení vivisekce, zákaz testování kosmetických výrobků na zvířatech, protesty a bojkot výroby kožichů či přímé akce proti drůbežárnám politickým útokem na životní styly, které v hyperkonzumních společnostech tvoří ústřední část samotného chápání lidského štěstí a přirozenosti. Napadení paradigmatu masokombinátu, v rámci něhož je člověku k dispozici genetická výbava podmaněných zvířat a jejich reprodukce, život i smrt jsou vědecky plánovány, zpochybňuje masovou zemědělskou výrobu a distribuci potravin a obživy, bez nichž je přitom hospodářská organizace rozvinutého kapitalismu neudržitelná.
Vegetariánská ekonomie
Vnitřní limity požadované antispeciesismem tak vznikají jen na základě výsledků veřejné debaty či politického boje, a mají tudíž především etickou a politickou legitimaci. Nový typ diskursu o ekologické neudržitelnosti výroby a zpracování masa má převratnou roli, protože díky vědeckým výzkumům dovoluje objektivizaci zastávaných názorů. Požadovaný limit v lidském chování již nemá etickou povahu a není ani výsledkem politického boje, vytváření hegemonie, ale stává se vědeckou nutností pro ekologickou záchranu planety.
Diskuse se tak přesouvá z pole veřejné společenské debaty na čistě odbornou rovinu. Prověřuje se i spor o to, zda se Světová potravinová organizace (FAO) mýlila ve svém závěru z roku 2006, když tvrdila, že osmnáct procent emisí skleníkových plynů vzniká v souvislosti s masnou výrobou. Jde o údaj podhodnocený, či naopak přemrštěný? Jedná se tudíž o diskusi, do které se většina členů společnosti může zapojit jen v pozici fanoušků té či oné strany, aniž by se jí – bez vhodného nominálního vzdělání – mohla relevantně zúčastnit.
Diskursivní taktika objektivizace většinou bývá úspěšná a neexistuje důvod, proč by to nemělo platit i v případě vegetariánství a veganství. Podobná taktika se zakládá nejen na vědeckých podkladech, ale taktéž na skrytém a zcela politickém předpokladu, že jediným způsobem, jak se vyhnout ekologické apokalypse, je přijetí vegetariánské či veganské diety. Zároveň je lehce představitelné, že na vznesenou argumentaci lze naroubovat celou řadu dalších závěrů. Jeden z nich může spočívat v uvalení výrazné ekologické daně na maso, která by donutila nižší a střední vrstvy k alespoň částečnému vegetariánství. Další řešení v duchu technokracie může spočívat ve vývoji nízkoemisních chovů a skrze genetickou manipulaci třeba i zvířat se sníženou ekologickou stopou. Na své by si pravděpodobně přišli i neomalthusiánci, kteří mohou vidět v datech o ekologické náročnosti masové výroby potvrzení svých závěrů hovořících o nutnosti zastavit populační růst.
Budoucnost ještě ukáže, jak se vegetariánským a veganským hnutím podaří spojit politicko-etický diskurs s vědeckým. Obdobným procesem však prošla i příbuzná ekologická hnutí – vědecky podložené zkoumání globálních změn klimatu do určité míry nahradilo politicko-etický diskurs a současně přispělo k tomu, že ekologie začala být tematizována v řadě nových společenských a ekonomických oblastí. Současně je na příkladu ekologického hnutí patrné, že nositelé obou diskursů se mohou střetnout ve velice tvrdých společenských zápasech. Čas teprve ukáže, zda tato diskursivní změna podnítí vznik silné vegetariánsko-veganské ekonomie. Uvažování o ekologické neudržitelnosti masožravectví pro to vytváří příznivé ideové podmínky.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.