Reklama na demokracii

Nový snímek Pabla Larraína No bývá označován za završení volné trilogie režisérových filmů reflektujících Pinochetovu diktaturu v Chile. Spojení Larraínovy novinky s jeho předchozími dvěma díly Tony Manero (2008) a Post Mortem (2010, recenze v A2 č. 14/2011) je v mnoha ohledech přínosné, přesto No stojí zásadním způsobem stranou obou dřívějších snímků. Zatímco Tony Manero a Post Mortem byly subtilní portréty patologických outsiderů natočené v duchu současného festivalového minimalismu, No poprvé sleduje události bezprostředně ovlivňující politické dění a má strukturu klasického dramatu „podle skutečných událostí“.

Atraktivní marketingový produkt

Snímek natočený podle nepublikované divadelní hry Antonia Skármety se věnuje televizní kampani z roku 1988 spojené s rozhodnutím vlády posvětit plánovaných dalších osm let Pinochetova prezidentování všeobecným referendem, kde občané hlasovali pouze pro pokračování jeho funkce či proti němu. Celý snímek je přitom inspirován výmluvným detailem, že televizní spoty vítězného tábora Pinochetových odpůrců měli na starosti specialisté z komerční reklamy, kteří prezentovali demokracii jako jedndoduše sdělný a atraktivní marketingový produkt. Proti zkostnatělé propagandě staré diktatury patřící minulosti tak stála nová a pružnější propaganda kapitalistického trhu.

Rafinovanost snímku spočívá v tom, že je kompletně natočený na typ staré videokamery, jaký v osmdesátých letech používala chilská televize. Sám Larraín rozhodnutí využít tento formát vysvětluje tím, že nechtěl vytvářet ostré kontrasty mezi nově natočenými záběry a použitými archivními materiály. Dobové záznamy přitom podle režiséra zabírají celých třicet procent stopáže filmu. Přestože Larraín zdůvodňuje tuto snahu esteticky, lze plynulé prolínání autentických a inscenovaných pasáží v jeho filmu chápat i jako rafinovaný komentář k věrohodnosti audiovizuálních prezentací jako takových.

Známé tváře

Velmi pozoruhodně se toto napětí ukazuje ve způsobu zobrazování konkrétních figur. Pinochet je ve filmu přítomný výhradně prostřednictvím archivních materiálů, což režisér komentuje v jednom rozhovoru slovy: „Nikdo dosud neměl odvahu natočit film o Pinochetovi.“ Diktátor tedy ve filmu zůstává v doslovném smyslu slova „sám sebou“, resp. svým dokumentárním obrazem. Televizní moderátor Patricio Bañados tu zase vystupuje přímo v archivních záznamech, ale zároveň v záběrech natočených Larraínovým štábem, kde „hraje sám sebe“. V některých scénách je tedy Bañados o čtvrt století starší než v jiných, což je nicméně rozdíl, který bez předchozího upozornění není snadno postřehnutelný.

Naproti tomu hlavní hrdina filmu René Saaverda je fiktivní postava, volně inspirovaná skutečným autorem protipinochetovské kampaně Eugeniem Garcíou. Saaverda má přitom neméně známou tvář než Pinochet, totiž obličej herecké hvězdy Gaela Garcíi Bernala. Protipólem mu je ve filmu jeho kolega z reklamní agentury Lucho Guzmán, který naopak vede televizní kampaň na podporu Pinocheta. Toho představuje Alfredo Castro, který hrál hlavní role v Tonym Manerovi a Post Mortem, a je tedy spolu s Pinochetem nejsilnějším jednotícím prvkem Larraínovy trilogie. Castrovo obsazení přitom rozehrává v souvislosti s předchozími režisérovými filmy zvláštní návaznost. Ve všech případech Castro hraje postavy, které jsou charakterizovány zásadně zvnějšku, skrze situace, v nichž se ocitají. Hrdinové Tonyho Manera a Post Mortem se tak stávají jakýmisi patologickými reprezentanty své doby – jsou příkladem toho, jaké jedince a činy společnost vytváří. Lucho Guzmán se jim podobá v tom, že je ochoten využívat a zneužívat dobové poměry, byť tentokrát ne pro realizaci svých osobních vybájených cílů. Přesto i zde jako by Castrova postava ztělesňovala celou společnost Pinochetovy diktatury v jejím oportunismu a připravenosti zneužít vlastní případnou moc. Naproti tomu Bernalova tvář hvězdy z filmových plakátů odpovídá univerzálně srozumitelnému konceptu mládí, úspěchu a štěstí, pro který Saaverda pod jménem demokracie hledá cílovou skupinu.

Dlouhé nečitelné pohledy

No navazuje na předchozí dva Larraínovy filmy také v důrazu na motiv představení či spektáklu. Hrdina Tonyho Manera se živí, jak sám říká, showbyznysem, jako imitátor hlavní postavy filmu Horečka sobotní noci (Saturday Night Fever, 1977), která dala Larraínovu dílu také jeho název. V Post Mortem figuruje jako vedlejší motiv kabaret, ale ústředním „představením“ filmu je pitva zastřeleného prezidenta Salvadora Allendeho probíhající před nastoupeným sborem vojáků a jako pravděpodobná příčina smrti je konstatována sebevražda (o tom, zda byl Allende zabit či spáchal sebevraždu, se přitom dlouho vedly spory a jeho tělo bylo před dvěma lety za účelem přezkoumání skutečné příčiny smrti dokonce exhumováno). Minimalistický pozorovatelský styl prvních dvou filmů a stejně tak i asketický herecký projev Alfreda Castra ale naopak spektáklu vší silou vzdorují. Castrova postava Maria Corneja z Post Mortem ostatně ve své roli zapisovače lékařské zprávy z Allendeho pitvy selhává, stejně jako Raúl Peralta z Tonyho Manera ve finální imitátorské soutěži.

Snímek No je sice natočený zastaralou technologií, ale jeho smysl spočívá naopak v setření rozdílu mezi show samotnou a těmi, kdo ji vytvářejí. Závěr Larraínovy trilogie totiž není kronikou zmaru, ale úspěchu, což souvisí i s jeho časovým zařazením do roku 1988 (Post Mortem se odehrává v době Pinochetova převratu roku 1973 a Tony Manero v období ustavené diktatury v roce 1978). Kontrast stylu posledního dílu Larraínova volného cyklu s jeho předchozími částmi tak nakonec nejsilněji odráží schopnost postav sžít se s jejich touhami a očekáváními. Larraín v jednom rozhovoru zdůrazňuje, že ve filmu se příliš nedozvídáme o Saaverdových vnitřních pohnutkách, což ještě výrazněji odpovídá Castrovým postavám z předchozích dílů trilogie. Bernal tu opravdu v řadě scén vrhá podobné neurčité a nečitelné dlouhé pohledy jako Castro v dřívějších filmech. Díky příslibu štěstí, který vytváří jeho kampaň, máme ale tendenci chápat jeho zírání jako pohledy do budoucnosti plné naděje, a to tendenci mnohem silnější než u Castrových hrdinů obklopených ubíjející šedí, byť vyvedenou kvalitnějším filmovým obrazem.