Díky studenému jaru jsem měl konečně čas prohrabat truhlu na půdě naší chalupy. Našel jsem v ní písanku z roku 1912 a školní kresby žáků místní obecné školy. Zaujalo mě, jak kvalitní práce to jsou, jaký důraz byl kladen na schopnost umět nakreslit běžné, každodenní věci, jako je židle nebo mísa. Naučit se principy perspektivy patřilo mezi základní vzdělání, kladl se na ně obdobný důraz jako na výuku cizího jazyka či geometrie. Když si vybavím hodiny výtvarné výchovy na své základní škole, mám pocit, že důležitějším než „výchova“ k výtvarnému umění bylo splnění osnovou zadaných témat. Každoročně se opakující náměty – technika zpracování byla většinou „libovolná“ – vztah k umění dokonale zabíjely. Prostě jsme plnili úkoly. V dějinách umění jsme za osm let školní docházky (a později během dalších čtyř) do dvacátého století stěží nahlédli. Nebýt Picassových reprodukcí v učebnici hudební výchovy a deseti dílů Pijoana v domácí knihovně, byl bych pravděpodobně výtvarným uměním dodnes nedotčený.
Naše společnost se z pohledu na umění z dob minulého režimu pořád ještě nevzpamatovala. Rodiče nebo pedagogové jsou jen málokdy osobnostmi, které děti učí, jak umění vnímat, budují si k němu společně s nimi vztah a dávají ho do souvislostí s naším životem. Přestože se za posledních dvacet let v našich vzdělávacích institucích hodně změnilo, jsou výsledky jejich práce stále nedostatečné. Současní studenti umějí využívat pro svá díla nejrůznější technologie, běžnou součástí jejich tvorby jsou videa, upravené fotografie, počítačová grafika, vyhledávání informací na internetu. Jednotlivé předměty se vzájemně propojují a nově získané poznatky se stávají zdrojem pro samostatné výstupy. Svoji kreativitu tak může uplatnit daleko větší počet studentů, než tomu bylo dříve. Co se však nemění, je role pedagoga jako iniciátora, průvodce, který by měl být prvním konzultantem a tím, kdo dovede studentský záměr směrovat. A kdo novým technikám a způsobům uvažování rozumí a pracuje s nimi.
Takových pedagogů bohužel není v naší společnosti stále dostatek, nepomáhají jim ani školní osnovy, které výtvarnou výchovu dlouhodobě odsouvají do okrajových pozic. Nejčastějším projevem běžné školní skupiny v galerii je pak mlčení. Pokud se jako lektor těšíte na drzou konfrontaci názorů, vycházíte z ní téměř jako anarchista. Naši studenti základních a středních škol stále raději opakují názory nejrůznějších „autorit“, místo aby si utvořili vlastní názor. Jejich převzaté úvahy tak často připomínají spíš rozhovory se Zdeňkem Nejedlým, což mě u sedmnáctiletých studentů s profilem na Facebooku nepřestává udivovat. Odsouzení jakékoliv nepodbízivé výtvarné podoby (následující po období impresionismu) je ostatně naprosto běžnou společenskou konvencí, kterou se rádi pyšní i naši vrcholní politici nebo televizní hvězdy.
Nedávno skončený čtvrtý ročník soutěže pro studenty středních škol nazvané Máš umělecké střevo? objevuje studenty a pedagogy, kteří se nebojí seznamovat se současným výtvarným uměním. Na příkladech přihlášených škol je vidět to pozitivnější z práce některých pedagogů. Vítězné projekty tří posledních ročníků jsou díla, která v sobě kombinují jak současné technologie, tak aktuální společenská témata. Před dvěma lety vytvořili studenti mobilní galerii, s níž objížděli místní sídliště. Vycházeli z úvahy, že pokud lidé nechodí do galerie, může ona přijet za nimi. V dalším ročníku vytvořily studentky z pražského gymnázia společné webové stránky, na kterých prezentovaly své práce, letos vznikl dokonce komunitní projekt, který spojil žáky střední průmyslové školy a uprchlíky v utečeneckém táboře na Moravě. Mezi dalšími výstupy najdeme videa, performance, animace, klipy, fotografické série nebo třeba umělecký facebookový profil.
Studenti středních škol zcela běžně a logicky do své práce začleňují to, s čím přicházejí do nejbližšího kontaktu. Možná to stojí za úvahu: probírání historie umění v obráceném pořadí, od současnosti do minulosti, nabízí více možností, jak k výtvarnému umění přistupovat a jak se ho přestat bát. Nebo se alespoň přestat bát o něm mluvit. Výtvarná výchova je (pod různými názvy a v různých podobách) součástí společnosti již po staletí. Jde o „výchovu“ k umění, o vytvoření vztahu. Měli bychom chtít, aby tento vztah byl pozitivní.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.