Už zanedlouho bude v Íránu do prezidentské funkce uveden Hasan Rouhání. Bez ohledu na často záměrně nadsazené očekávání či naopak skepsi je nepochybné, že se ve vztazích mezi Íránem a Západem otevírá nový prostor pro nalezení kompromisu v letitých šarvátkách.
Překvapivé zvolení usměvavého klerika Hasana Rouháního, navíc už v prvním kole přímé volby, provázely na Západě dva základní komentáře. Podle prvního, opatrně formulujícího tábora nový prezident představuje „naději na změnu“. Podle druhého se naopak „stejně nic nezmění, protože íránskou politickou realitu neurčuje prezident, nýbrž „nejvyšší vůdce ájatolláh Chámeneí“.
Co lze tedy čekat od člověka, který po dekády patří k nejbližším bezpečnostně-diplomatickým rádcům vůdce, dlouho vedl Nejvyšší radu národní bezpečnosti a před lety osobně jednal se západními politiky o íránském jaderném programu?
Zamítnutá nabídka
Pohled do historie odhaluje překvapivé souvislosti. Málo se například ví, že před deseti lety byl právě Rouhání jedním ze strůjců možného průlomu v íránsko-amerických vztazích. Na jaře 2003, krátce po americké invazi do Iráku a svržení Saddáma Husajna, se nejspíš íránské vedení obávalo, že válečné plány amerického prezidenta George W. Bushe nemusejí skončit dobytím Bagdádu. Spojené státy tehdy dostaly diplomatickými kanály vzkaz z Teheránu, podle kterého byli Íránci připraveni k dalekosáhlým ústupkům: zastavili by prý podporu protiizraelských skupin, jako je palestinský Hamás nebo libanonský Hizballáh, pomohli by stabilizovat poválečný Irák a zprůhlednili by svůj nukleární program. Za to Íránci očekávali zastavení americké činnosti namířené proti teheránskému režimu, včetně ukončení podpory opoziční organizace Lidoví modžáhedové, která má dodnes rozsáhlé sítě na získávání peněz a řadu politických přátel v západních státech.
Íránci poslali nepodepsaný dopis s tímto návrhem přes švýcarskou ambasádu v Teheránu do Washingtonu, kde ho jak Bílý dům, tak ministerstvo zahraničí označily za autentické poselství z okruhu samotného vůdce Chámeneího. Pro Bushe byl ale Írán součástí čerstvě vyhlášené „osy zla“, a tak jeho viceprezident Dick Cheney prosadil odmítnutí íránského návrhu. „Se silami zla nevyjednáváme,“ zaznělo zpátky přes Atlantik východním směrem.
Při znalosti těchto okolností, popsaných v několika seriózních západních publikacích (například David Patrikarakos: Nuclear Iran. The Birth of Atomic State, 2012), může překvapit verva, s níž mnozí západní komentátoři bagatelizují Rouháního jako pouhou loutku režimu. Deset let staré události totiž ukazují jeho konstruktivní roli.
Pragmatici v turbanech
Rouhání tak tehdy postupoval z toho důvodu, že to momentálně vyhovovalo íránským zájmům. A právě to je klíč k pochopení všech kroků íránského establishmentu. Jakýmsi zkratkovitým uvažováním na Západě vznikla představa, že íránský politik si zaslouží kladné hodnocení pouze tehdy, když bude podnikat kroky vyhovující zájmům Západu nebo Izraele. Tento přístup ale zcela pomíjí až banální fakt, že íránští politici jsou voleni nebo dosazováni do svých funkcí především proto, aby hájili zájmy své země a jejího režimu, a nikoli jeho nepřátel.
Opakování ideologických klišé tak někdy znemožňuje pochopení, o co vlastně Íráncům jde. O zničení Izraele? O vyvolání nukleárního Armageddonu? O náboženské porobení Západu? To všechno se občas objevuje v některých emotivních komentářích, avšak věcná hodnocení z pera odborníků (třeba i izraelských) podobné motivy Íráncům nepřisuzují prakticky nikdy. Popisují situaci jinak: íránský režim postupuje navzdory plamenné rétorice některých politiků velmi střízlivě. Poučil se tím, jak Západ převálcoval Saddáma Husajna, který přitom žádné zbraně hromadného ničení neměl, a později i Muammara Kaddáfího, jenž se jich v roce 2003 pod dojmem Saddámova konce dobrovolně zřekl. Panickou hrůzu na Západě nyní vyvolává především nukleární Severní Korea.
Jaderná pojistka
Pro Teherán tak jaderný program a možnost, že ho může bryskně přetvořit v program zbrojní, představuje odstrašující nástroj – pojistku před svržením za situace, kdy si USA na Blízkém východě a ve Střední Asii udržují celý řetězec spřátelených režimů, omezujících regionální ambice Islámské republiky. Chladně a tiše postupující režim je přitom pro Západ vážnější protivník než rozvášněné davy pálící v ulicích Teheránu americké vlajky.
Kritika nového íránského prezidenta Rouháního je tedy postavená na polemice s účelově vytvořenou konstrukcí, že by mohl pokorně sednout k jednacímu stolu a podepsat zastavení jaderného odvětví. To Rouhání jistě neudělá, a neudělal by to ani žádný ze skutečných vůdců íránské opozice, kteří kandidovat v prezidentských volbách vůbec nesměli. I oni se totiž hlásí k jadernému programu své země a sdílejí s Rouháním a dalšími činiteli režimu (Ahmadínežádem, Rafsandžáním, Chátamím, Chámeneím atd.) silný nacionalistický étos a vědomí relativně velkého vlivu, který má Írán na celý region. Vykasávat kalhoty zbytečně daleko před brodem a odhazovat předčasně trumfy by i pro Rouháního znamenalo politickou sebevraždu.
Rouhání však prokázal, že není ideolog, ale pragmatik. Má-li mezi Teheránem a Západem dojít k serióznímu a racionálnímu kompromisu (tj. geopolitickému obchodu), půjde to nyní rozhodně snáze než za křiklounů Mahmúda Ahmadínežáda a George Bushe.
Autor je redaktor Českého rozhlasu.