Novela Zázemí spisovatelky Jany Šrámkové je osobní zpovědí městské ženy, která se potýká s nejistotou svého současného života a vrací se ve vzpomínkách do dětství. Próza je zpočátku poněkud sentimentální, postupně však získává na síle především díky podmanivému vyprávění.
Po úspěšném debutu Hruškadóttir, odměněném Cenou Jiřího Ortena (viz A2 č. 9/2009), nyní vyšla Janě Šrámkové druhá kniha, nazvaná Zázemí. Frázi z přebalu knihy, v níž se píše o ženě, která se stále cítí být malou holčičkou, jsem ještě před přečtením románu slyšela nespočetněkrát. Místy se text zdá příliš sladký až sentimentální, místy působil jako další nicneříkající „postmoderní“ vyprávění z pohledu ženy. Přesto má autorčin styl v sobě něco těžko zachytitelného, co nedovolí odložit knihu nedočtenou. Začínám uvažovat, jestli je spojení „malá holčička v těle dospělé ženy“ vhodné, zda se z něj nestává prázdné klišé, které navíc okrádá knihu o jiné možnosti interpretace.
Bezúčelné pohyby křehkého světa
Příběh se zakládá na popisu života mladé ženy z města, která má obyčejné problémy, obavy a nejistoty. Navíc ji trápí nejen „intelektuální otázky“ (čtenář je konfrontován s mnoha intertextovými odkazy), ale i banální záležitosti, například mírná nadváha, s níž začala bojovat po porodu. Tímto kaleidoskopem místy nesouvislých událostí se vypravěčce daří vtáhnout čtenáře do svého křehkého světa. Příběh prosvítá pod vzpomínkami, myšlenkami, letmými postřehy, poznámkami vedoucí literárních seminářů a štamgastky Café Fra. Často nepojednávají o ničem podstatném, ale právě v nicotě, respektive v absenci hotových řešení je skryto kouzlo vyprávění.
I když chybí rámcový děj, skoro každá kapitola obsahuje vlastní menší pohyb, který je sice často bezúčelný, ale dokonale vyplňuje každodennost hlavní postavy. Nekonečné přesuny z místa na místo, touha po zázemí, rodinném teple, po něčem podobném, co bylo vlastní kuchyni babičky Noemi, jedinému místu, v němž se hrdinka cítila bezpečně. Obdobný klid překvapivě psaní získává také v okamžiku, kdy se hrdinka ocitá v kostele. Vysmívá se sice katolické církvi pro její zvyky, ale uvědomuje si, že ji zároveň přitahuje. Je možné, že jde o stejnou touhu po nalezení klidu, vlastního místa a významu v životě, které pro ni dřív byly spojené výhradně s domem milované babičky.
Ztracené zázemí
V knize je cítit okouzlení vyprávěním, příběhy ostatních lidí a jejich následná přeměna do fiktivní podoby, která se ovšem vymkla kontrole. Životní příběh babičky z Nového Mýta snad měl původně být hlavní zápletkou knihy, stal se ale pouze záminkou pro velice osobní sdělení, přiznání a hlavně analýzu vlastní osobnosti na více než stovce stránek. Nejistotu, kterou trpíme všichni, dokázala Šrámková popsat osobitým způsobem ženy, která se vůbec necítí jako malá holčička, ale naopak musí být zodpovědná za sebe, rodinu a blízké okolí. Vrací se do dětských vzpomínek, ale ty jsou pouhým zázemím, které navždy zmizelo.
Na konci se všechno vytrácí: vypravěčka, její děti a manžel, kamarádi a literární čtení, cestování vlakem, zmizí ruce i nohy. Dívčí svět se ztratí a zbude jen babička Noemi.
Možná jedním z nejcennějších kouzel této knihy je její podmanivost. Najednou jsem si přála zavolat své babičce do Moskvy a za něco se jí omluvit – hlavně za to, co jsem ještě neprovedla, za svou neschopnost se vyjádřit, za to, že jsem jí nikdy neřekla, jak ji mám ráda. Ale neudělala jsem to – a podobně by se pravděpodobně zachovala i hlavní postava Zázemí.
Autorka je komparatistka.
Jana Šrámková: Zázemí. Fra, Praha 2013, 138 stran.