minirecenze

Rudolf Sloboda

Rozum

Přeložil Ondřej Mrázek

Paseka 2013, 302 s.

I kdyby čtenář nevěděl, že kultovní slovenský prozaik, dramatik a scenárista Rudolf Sloboda si sáhl na život, dřív nebo později by jej to nad jeho románem napadlo. Tak civilní psaní, tak autentický popis jednoho přízemního plahočení v sobě často mívá spodní tragickou notu, a přesto zde vedle jakési ublížené hrdosti vyplouvá na povrch také velikost života a komedie lidského údělu. Pokud máte pocit, že je ve vás víc talentu a schopností, než si vaše okolí myslí, pokud se trápíte každodenní rutinou, zaměstnání a rodina vás zdržují od podstatnějších věcí, pokud vám zdraví příliš neslouží a není proč se těšit na další den, tato kniha vás může uklidnit. Vřed ve dvanáctníku? Neuspokojivý sexuální život? Problémy s alkoholem? Nejste v tom sami. Slobodovo psaní není osvobozující v nacházení východisek, nýbrž v zachycení všední bezvýchodnosti stylem, který nijak neoslňuje, ale drží až básnický rytmus a rozhodně nenudí. Nemusíte se přitom s vypravěčem nijak zvlášť ztotožnit – i když nakonec vám to nedá. Ani vaše malicherná a nesnášenlivá povaha přece neznamená, že nemáte co říci nebo že jste toho málo přečetli. I vás se někdo bojí pro břitkost úsudku, jiní uznávají vaši otevřenost. Máte kamarády i nepřátele, i efemérní láska se může přihodit. Jen aby se vše nakonec nezvrhlo ve frašku, ve scénář jako z pohádky, neboť vězme, že náš hrdina je nepříliš úspěšný scenárista. Ze Slobodovy poměrně rozsáhlé tvorby vyšly česky ještě dva romány, Láska a Rubato. Autor ale v podstatě píše stále jednu knihu, jak se velkým spisovatelům stává.

Ladislav Šerý

 

Adam Krupička

Maria Goretti

Tomáš Suk 2012, 91 s.

Hned od úvodu prozaické prvotiny Adama Krupičky, která vypráví o životě první světice 20. století, jsme vedeni k nelineárnímu čtení. To díky upozornění, že i vysvětlivky na konci knihy, jež jako protipól k beletristickému textu obsahují faktografické údaje, jsou součástí celku díla. Přinášejí nejen zajímavé biografické údaje, citace z pramenů a odkazy na jiná beletristická díla sledující stejné téma, ale jejich zásluhou dochází i ke konfrontaci s autorskou intencí prozaického textu. Poznámkový aparát tak poskytuje výklad intertextových aluzí (včetně těch, které nemají pro hlavní linii knihy bezprostřední význam), osvětluje sémantický potenciál symbolů i autorskou strategii komunikace se čtenářem. Napětí mezi faktičností a fabulací je tedy tematizováno jakožto samotná esence tvorby fikčního světa, který si za svou oporu bere biografické, respektive hagiografické prameny. Tato hra autora se čtenářem funguje v knize bezchybně a nabádá k opakovanému čtení i zajímavému zpochybnění tradičního žánru legendy. Samotný příběh je potom kvůli výraznému členění a střídání vypravěčských perspektiv roztříštěný, ale díky tomu, že autorský subjekt v podstatě vstupuje také do poznámkového aparátu, působí celek konzistentně. Prózu tak nelze zařadit mezi samoúčelné experimenty – hlásí se totiž přímo k tradici postmoderní literatury a je svébytným dílem, které může oslovit širší čtenářskou obec.

Vít E. Daliba

 

Jan Holec, Antonín Bielich, Miroslav Beran

Přehled hub střední Evropy

Academia 2012, 622 s.

S atlasy hub se před hlavní sezonou vždy roztrhne pytel, často jde však jen o neaktualizované reedice, případně překlady. Přehled hub střední Evropy už svou tloušťkou, která zrovna nenabádá k nošení po lese, napovídá, že jde o ambicióznější projekt. Atlas počtem popsaných hub převyšuje dokonce i tlustospis Tomáše Papouška Velký fotoatlas hub jižních Čech. Najdete tu celkem 1 179 druhů a další stovky variet. Oproti zmíněnému atlasu má tento výhodu v tom, že nevyužívá fotografie, které jen obtížně dokážou vystihnout hlavní znaky houby, ale vychází z kreseb Antonína Bielicha, jež často nabízejí hned několik pohledů. Samotnému obrazovému přehledu pak předchází sedmdesát stran věnovaných jednotlivým druhům, jejich znakům a rozdělení a navazuje na něj třicet stran rejstříků českých a latinských názvů. V tak obsáhlé publikaci je na první pohled zřejmé, jak malé místo mezi houbami zaujímají ty, které sbírá většina houbařů, tedy s rourkami pod kloboukem. Zde mají vyčleněno místo až na konci a nezaberou víc než třicet stran. Svůj prostor tu oproti konvenčním atlasům mají i halucinogenní houby. Pro praktické využití je do knihy vložena záložka, která pomáhá rozšifrovat symboly, jimiž autoři v knize ušetřili prostor. Podobně obsáhlé atlasy u nás rozhodně nevycházejí častěji než jednou za deset dvacet let, takže s koupí rozhodně neotálejte.

Jiří G. Růžička

 

Jiří Dienstbier

Rozhlasový zpravodaj 1958–1969

Radioservis 2013, 239 s.

Vydat s odstupem desítek let sebrané rozhlasové komentáře novináře, disidenta a politika Jiřího Dienstbiera s sebou přináší několik potenciálních těžkostí. Mohou reportáže převážně z let šedesátých stále něco vypovídat? Nebudou v nich vyjevované názory zastaralé, nepochopitelné? Není vydání jen vyjádřením úcty či obdivu? Přestože podobné pochyby vyslovuje i pořadatelka diskutované knihy Jiřina Dienstbierová, rozhodla se pro publikování textů: „Čím více jsem jich přečetla, tím větší bylo mé nadšení. Byly živé, psané krásným jazykem a dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí.“ Má určitě pravdu. Dienstbierovy komentáře, připravované z pozice zahraničního zpravodaje Československého rozhlasu, si dodnes uchovávají svou vypovídací hodnotu a pro tehdejší dobu typické „dorozumívání mezi řádky“ se objevuje zřídkakdy. Jeho komentáře de Gaullovy politiky, války ve Vietnamu či šedesátých let v Americe rozhodně nejsou dojmovou publicistikou, ale poctivou analýzou, která ani v současnosti neztrácí na čtivosti. Do výboru se dostaly i tři texty sepsané po návratu ze Spojených států a vyhazovu z Rozhlasu. Především první z nich, Měkké přistání na letišti Apartheid, poskytuje zajímavý vhled do postupně se „normalizující“ společnosti a může sloužit jako pramen pro zkoumání obrazů naší nedávné minulosti.

Jan Gruber

 

Heart of Noise

Innsbruck, 20.–22. 6. 2013

Chuť navštěvovat hudební festivaly se s přibývajícím věkem snižuje. Proto si pečlivě vybírám – nejen podle účinkujících, ale také podle prostředí a dramaturgického konceptu. Letos jsem si vyhlédl třídenní festival Heart of Noise v malebném rakouském Innsbrucku. Třetí ročník v tichosti a bez větší propagace přivítal špičku noiseové, drone-ambietní i taneční scény. K mému překvapení do Rakouska nezavítalo ani tolik návštěvníků, kolik odpovídalo mé nejpesimističtější představě: stěží několik stovek lidí! Za organizací Heart of Noise stojí dva sympatičtí čtyřicátnici Chris Koubek a Stefan Meister, kteří akci vtiskli až rodinnou povahu. Hlavní program tvořila jména jako Thomas Köner, Shackleton, Andy Stott, Oren Ambarchi nebo například legenda techna Jeff Mills. Festival, byť se tváří jako noiseový, je tedy spíše trendový. Což není na škodu, jen je to trochu zavádějící. Všem mým představám o indoorovém festivalu se pak vymklo vystoupení skupiny Voices from the Lake, jejíž koncert se odehrál na střeše místního hotelu Pema. Vystoupení na terase, odkud byl výhled na celé město a okolí, působilo velmi étericky. Podobně silný hudební zážitek, ovšem zcela opačného rázu, nabídl italský hlukař Luca Sigurta. Podstatnější než samotná hudba však byla celková atmosféra, takže člověk byl ochoten odpustit i zbytečný koncert Electro Guzzi či nepovedenou premiéru projektu Shampoo Boy, za kterým stojí Peter Rehberg. Ani neúčast Terrence Dixona nemohla zkalit vydařený hudebně­-poznávací výlet.

Martin Šenkypl

 

Ed McBain

Brokovnice

CD, Radioservis 2013

Další detektivku, kterou Český rozhlas vytáhl ze svého archivu a vydal, tentokrát nenapsal žádný seveřan, a dokonce ani Georges Simenon, Agatha Christie nebo Arthur Conan Doyle, jejichž dílu se, pokud jde o audioknihy, dostalo značné pozornosti. Americký spisovatel Evan Hunter, známý především jako Ed McBain, patří k těm spisovatelům, kteří na českých knihkupeckých pultech letěli především v devadesátých letech – každá jeho kniha se stávala bestsellerem. Děj jeho děl se točí kolem postavy detektiva Stevea Carelly a 87. revíru ve fiktivním městě Isola. Hra Brokovnice – podle stejnojmenného románu, který vyšel už v roce 1969 a v českém překladu o čtyři roky později – vznikla na samém počátku deváté dekády. Sledujeme vyšetřování vraždy, jež se zpočátku tváří spíše jako sebevražda. Svou roli tu samozřejmě hraje brokovnice. Carella, schopný všimnout si přehlédnutelných detailů, se ale nenechá jen tak nachytat, zamotanou historku rozplete a vraha dopadne. Režisér Miroslav Buriánek vychází z překladu Jana Zábrany, který výrazně zkrátil a zdramatizoval Jan Strejček; hlavní postavu ztvárnil Pavel Soukup. Původní román o 176 stranách se v dramatizaci smrskl na pouhých 54 minut a možná i proto působí propojení vyšetřování případu zastřelené manželské dvojice s osudem jistého výtečníka, který se v baru chlubí jinou vraždou, trochu roubovaně. Jako poslech na jeden unavený večer na letní rekreaci ale Brokovnice poslouží docela dobře.

Jiří G. Růžička

 

Muž z oceli

Man of Steel

Režie Zack Snyder, USA, 2013, 143 min.

Premiéra v ČR 20. 6. 2013

O novém zpracování Supermana se psalo jako o „seriózním“ či dokonce „artovém“ filmu, který oproti ironickým a odlehčeným filmům studia Marvel (v čele se skvělým Iron Manem 3 od Shanea Blacka) vnese do superhrdinského žánru tragické tóny a nejednoznačné hrdiny. Ve výsledku se to projevuje především tak, že v Muži z oceli je minimum humoru a množství přepjatého patosu. Spíše než s novými Batmany Christophera Nolana, který je též producentem Muže z oceli, snímek svádí ke srovnání s předchozími díly režiséra Zacka Snydera 300 nebo Sucker Punch, jež proslula opulentním stylem, zahlceným postprodukčními efekty. Ve svých akčních scénách, vrcholících extrémně dlouhou sekvencí finální bitvy, je Muž z oceli vrcholným Snyderovým filmem. Akce založená na rozdílné rychlosti jednotlivých účastníků je působivou přehlídkou megalomanské destrukce. Nepříliš přesvědčivé jsou ale intimnější pasáže, včetně příběhu o Supermanově zrození, jenž je znovu a znovu zpracováván v různých filmových verzích. I nejskromnější scény rozhovorů Clarka Kenta s jeho „adoptivním“, pozemským otcem sledujeme v úsečných krátkých záběrech s efektním protisvětlem. Nehledě k tomu, že některé scény, zejména střetnutí Supermanova otce s tornádem, lze těžko vnímat jinak než jako nechtěně komické. Přesto může být zajímavé sledovat, zda se ze Supermana v ohlášeném Muži z oceli 2 stane něco víc než pohledná figurína poletující mezi řítícími se mrakodrapy.

Antonín Tesař

 

Eleonora Herder

site of fiction

Theater Marburg, premiéra 21. 6. 2013

Německá divadla se na malých městech od českých maloměstských scén výrazně odlišují, a to nejen mírou finanční podpory, ale i kvalitou. Lze vidět markantní rozdíl v otevřenosti některých menších městských scén současné dramatice či novému jazyku, což potvrdilo divadlo v Marburgu uvedením projektu site of fiction, který je inspirován tvorbou E. T. A. Hoffmanna. Mladá režisérka Eleonora Herderová je nejen jeho autorkou, ale také se ho účastní jakožto performerka a animátorka. Projekt site of fiction důmyslně narušuje divácké očekávání a formu jeho účasti tím, že každý z diváků se na deset minut stává aktérem projektu: vstoupí do boxu, který je zařízen jako pokoj kohosi, kdo zemřel, nachází rodinná alba, prohlíží si desky, oblečení, obrazy, předměty, prošlý kalendář, může se posadit, napít, číst si, a to až do momentu, kdy začne být čtveřicí performerek za pomocí telefonu, záznamníku, hudby v přehrávači, televize, chatu v počítači či ruchem za oknem podněcován k různým činnostem. Po deseti minutách je nucen pokoj opustit, aby byl usazen mezi další „diváky“ a zjistil, že zrcadlo nad postelí v pokoji zemřelého je vyplněno benátským sklem a jeho rám ohraničuje scénu. Za zrcadlem sedí čtveřice dívek obklopená technikou a animuje dění v boxu pro dalšího příchozího. Vše se odehrává naživo. Každý tak může sledovat další návštěvníky opuštěného pokoje s nyní již viditelnými performerkami. Ty se ve světě za zrcadlem proměňují v duchy ukryté v různá média, naplňující cyklickou strukturu dalších šesti krátkých příběhů.

Lukáš Jiřička