Demokracii si rozvracet nedáme

Zakrývání sociálního konfliktu

Zakrývání sociálního konfliktu

Českem prý obchází strašidlo zemanismu. Miroslav Kalousek již varoval před nástupem „neototality“ a pasoval se do role obránce parlamentní demokracie. Mnoho českých novinářů souhlasně přikyvuje. Prý jde o střet obhájců svobody s autokratismem. Volba je podle nich jasná – demokracie nebo zemanokracie. 

Takzvaní obránci demokracie údajně hájí veřejné blaho. Některým z nich jde dokonce i o blaho levice se sociálnědemokratickým předsedou Bohuslavem Sobotkou v čele. Jako by jim záleželo na tom, zda bude levice „dostatečně moderní“. Jako by příznivcům Sobotky vzkazovali: Zeman a jeho nohsledi vás převálcovali, ale nebojte se, TOP 09 je tady a ve volbách vás pomstí. To je vskutku jedinečná nabídka přátelství. Jenže, jak už tomu tak bývá, takovéto kamarádství bývá v politice dost ošidné.

TOP 09 se přirozeně rozhodla zamést pod koberec důsledky svého vládnutí a přesunout pozornost jinam. Miloš Zeman jí při tom slouží jako vhodný prostředek. Všimněme si, jak snadno padají výroky o autoritářství nebo o „samoděržavném prezidentovi“, který nás táhne do Ruska, jak se vyjádřil Karel Schwarzenberg. Tato rétorika však jen zakrývá podstatu věci, jíž je boj proti ČSSD a – jinak řečeno – boj, který vede TOP 09 proti většině lidí v zemi. Ironií je, že pomyslnou ceduli s nápisem „do Ruska“ už řadu let drží zvláště Miroslav Kalousek. V jeho představách je totiž stát jen jakési nedobyté koloniální území, které plení soukromí hráči – právě tak jako třeba v Rusku v devadesátých letech. Veřejná sféra je v jeho pojetí především zdrojem zisku a sociální stát artiklem, který lze rozprodat. Právě „bojem za demokracii“ se však tuto cestu vedoucí k hospodářské krizi, nezaměstnanosti a sociálnímu konfliktu daří maskovat.

Pravicová publicistika nás mezitím zaplavuje zprávami o Zemanově aroganci a sklonech k autokracii, často doplněnými o narážky na jeho zjev či alkoholismus. Zarážející jsou zde přinejmenším dvě věci. Na jedné straně jde o estetizaci a rovněž psychologizaci politiky, což je nechvalně známý projev každého fašizujícího se režimu. Na straně druhé o poněkud nešťastné propadání levicového tábora stejnému neduhu. Zeman se pak jeví jako překážka, která ničí veškeré pokusy o modernizaci české levice. Prořídlými řadami „slušných“ voličů levice, jak se sami označují, se line defétismus.

 

Kdo je skutečný aligátor?

Za tento stav si ovšem může levicová politická reprezentace v užším smyslu a česká politická reprezentace ve smyslu širším sama. Kdo z jejich zástupců vyslovil cokoli proti přímé prezidentské volbě? Právě ta totiž poměrně zásadně změnila rozložení politického spektra, a to nehledě na vcelku malé prezidentovy pravomoci. Prezident s kvalitativně stejnou legitimitou jako parlament se prostě stává silnějším hráčem. Připočteme-li k tomu českou tradici silných prezidentů, je na budoucí konflikty mezi oběma institucemi zaděláno. Zeman danou situaci pouze využil k tomu, k čemu de facto – nikoliv však de iure – dostal mandát a k čemu se rovněž ve svých prohlášeních zavázal. A tím nebylo nic jiného než odstavení Nečasovy, v Zemanově slovníku Kalouskovy, vlády a následné vypsání předčasných voleb. Pokud nebyla Rusnokova vláda ničím jiným než nástrojem k tomuto cíli, pak tuto svou funkci plní dokonale a Zeman se zde ukázal jako důvěryhodný politik, který plní sliby dané svým voličům.

Pokud se údajným obráncům ústavy a parlamentní demokracie nelíbí způsob, jakým Zeman svou politiku provádí, měli by vzít v potaz činnost Nečasovy vlády přinejmenším v posledních dvou letech. Kde byli, když Nečas či jeho podřízení nabízeli trafiky vlastním poslancům, když po rozpadu Věcí veřejných postavil svou vládu na politickém paskvilu značky LIDEM, když se prosazovaly církevní restituce spolu s balíkem dalších zákonů, které zde nikdo nechtěl? Kdo se choval jak aligátor, požírající ony velebené zvyklosti parlamentní demokracie? I když si můžeme o Michalu Haškovi myslet leccos, má pravdu, když se pozastavuje nad odvahou Kalouska a Schwarzenberga kázat o demokracii, když oni byli mezi těmi, kteří „vyhlašovali stavy legislativní nouze, dávali roubíky do úst opozici, válcovali opozici nočními schůzemi, zkracovali příspěvky, omezovali počet vystoupení“.

 

Podniknout protitah

Sobotkovsko-dienstbierovská část sociální demokracie nyní hořekuje nad Zemanem a jeho údajným exponentem Haškem, ale plakat by měla především sama nad sebou. Opravdu neměla žádnou příležitost k svržení Nečasovy vlády? Místo toho iniciovala jen pár bezzubých hlasování o nedůvěře. Zemanovi stačila příležitost jedna. Hašek se v této chvíli projevil jako obratnější politik než Sobotka a jednoduše Zemana využil pro posílení vlastního postavení. Sobotkovi nakonec nezbývalo nic jiného než se přizpůsobit. V tomto ohledu patrně není většího nesmyslu než se domnívat, jak činí někteří levicoví komentátoři, že poslední hlasování o důvěře Rusnokovy vlády bylo prohrou Zemana a vítězstvím Sobotky. Předseda sociální demokracie totiž nevyhrál nic, jediné, co se mu povedlo, bylo nespáchat politickou sebevraždu. To je ovšem trochu málo na někoho, kdo aspiruje na budoucího premiéra.

Jistě bychom se mohli uchýlit k odsudku Kalouskových prohlášení o „zemanovské neototalitě“ jako záměrnému komolení historické skutečnosti, tím bychom však jen opakovali bezmocné moralizující gesto. Jediným skutečným protitahem je neustále opakovat pravou povahu kalouskovsko-schwarzenbergovské „obrany“ parlamentní demokracie. Jde jen o rétoriku, která zakrývá stále se zostřující sociální konflikt mezi nepatrnou menšinou těch, které kalouskovské reformy vynesou do výšin, a většinou, již nadobro přitlučou k zemi.

Autoři působí na FF UK.