Jednou z nejoriginálnějších osobností současného frankofonního indie komiksu je spoluzakladatel vydavatelství L’Association Patrice Killoffer. Své sebestředné experimentální publikace přirovnává mimo jiné k výkalům.
I poměrně nehomogenní a odlišnými přístupy překypující prostředí nezávislého komiksu se dá trochu zjednodušujícím způsobem rozdělit na tzv. normální autory, jejichž tvorba svým grafickým ztvárněním ani obsahovou náplní příliš nevybočuje z „klasického“ formátu (auto)biografických komiksů, a na „zvláštní případy“, které nabourávají hranice devátého umění a lidské psýché rovnou z několika směrů. V americkém komiksu platí za uznávaného pokušitele formy a především obsahu panoptikální vypravěč Charles Burns a poměrně úspěšně mu se svými podivnými předměstskými příběhy sekunduje Daniel Clowes; v japonských komiksech manga platí za jednoho z nejzvrácenějších a zároveň nejinovativnějších tvůrců Šintaró Kago a jedním z nejznámějších vývozních artiklů Skandinávie – alespoň ve světě komiksu – jsou kafkovské vize Maxe Anderssona.
Nezdravý bohém s manýry hvězdy
Francouzským zástupcem v této „lize výjimečných“ a snad největším současným exotem světa „bande dessinée“ pak nemůže být nikdo jiný než Patrice Killoffer, vystupující většinou pouze pod svým příjmením. Jeden ze zakladatelů nakladatelství L’Association, jehož ilustrátorský otisk už zdobí mimo jiné i nové vydání Komunistického manifestu a jedné série známek švýcarské pošty (je vůbec první jejich zahraniční autor), bývá někdy označován jako „Tarantino komiksu“, ačkoliv by dle vlastních slov byl radši Lynchem nebo Cronenbergem, kteří prý působí „nezdravěji“. Mezi svými kolegy z branže – Lewisem Trondheimem, Davidem B., Joannem Sfarem, Jeanem-Christophem Menuem a dalšími – vyčnívá Killoffer jako bohém s manýry rockové hvězdy. Ostatně jeden z jeho novějších komiksů Le Rock et si je ne m‘abuse le Roll (Rock a jestli se nepletu Roll, 2006) jej přesně v této roli, se zástupy fanoušků v patách, představuje. Killoffer se dokonce stal hlavní postavou komiksu od jiného autora – ve své kreslené parodii Mon Killoffer de poche (Můj kapesní Killofer, 2006) si François Ayroles z nejlépe oblékaného člena L’Association utahuje formou krátkých gagů, jejichž pointou bývá povětšinou Killoffer zuřivě vykřikující své jméno.
Killofferova extravagantní sebestřednost, jak je zachycena i v komiksech jeho kreslířských souputníků (často se objevuje coby vedlejší postava v deníkových črtách Lewise Trondheima v jeho sérii Les petits riens, Drobné nicotnosti, a také vystupuje v příznačně žoviální roli v jeho pseudoautobiografii Approximate Continuum Comics, Komiks aproximativního kontinua, 1993–1996), je však – vedle snadné parodovatelnosti – také tím, co činí z jeho komiksů nadmíru ujetou a zároveň poněkud katarzní „četbu“. Killoffer ve svých polofiktivních „superbiografiích“ často vystupuje coby hlavní hrdina – a ve svém doposud nejznámějším komiksu dokonce v počtu 676 inkarnací.
Nejdivočejší pánská jízda
676 Apparitions de Killoffer (676 výskytů Killoffera, 2002) je autorovým nejradikálnějším i nejzábavnějším dílem – a také zatím jediným, které bylo přeloženo do angličtiny. O text zde však rozhodně nejde. Komiks se celý obejde bez klasických bublin, pouze na počátečních stranách je uvozen krátkým esejem vtěleným do kresby. Ta je rozhodně tím hlavním, nad čím se člověk při prohlížení velkoformátového sešitu okamžitě pozastaví. Zprvu lapidární příběh o Killofferově návštěvě Montrealu a výčitkách nad neumytým nádobím ponechaným v jeho pařížském bytě se záhy promění v noční můru o válce s neustále rostoucím počtem autorových vlastních klonů, které nejprve zdemolují jeho apartmán, nato začnou vyvolávat potyčky a pokoušejí se znásilňovat místní ženy i samotného „originálního“ Killoffera v šílené orgii uprostřed zničeného bytu. Killofferovi se podaří z té nejdivočejší „pánské jízdy“, jakou si lze jen představit, utéct až poté, co jednomu ze svých „výskytů“ (v notně fyzické podobě) ukousne penis. A následně se rozhodne svá nevydařená alter ega sprovodit ze světa za pomoci jedu na krysy ve formě ranního vyprošťováku.
To, co dělá z 676 Apparitions de Killoffer opravdu výjimečné dílo, však není vyšinutý děj, ale způsob jeho grafického zpracování. Vyjma první a poslední dvoustrany, které jsou koncipovány do klasických panelů, je celý komiks pojatý coby vzájemně se prolínající kresba, ve které je občas i dle úzu čtení euroamerického komiksu obtížné přesně zachytit dějovou linii. Poměrně detailní kresba ve stylu čisté linky neboli „ligne claire“ holandského kreslíře Joosta Swarta kontrastuje s často velmi abstraktně podanými lokacemi a expresivně rozmáchlými karikaturami okrajových postav. Killofferovo kompoziční využití místa na stránce je vskutku bravurní a troufám si tvrdit, že minimálně v rámci moderního evropského komiksu ve své spletitosti nemá konkurenci.
První věc, kterou člověk vyprodukuje
Zároveň jde i o velmi otevřenou sondu do vlastní duše, extrémní psychoanalýzu, ve které se prostřednictvím Killofferových klonů otevírají jeho vlastní nejtajnější tužby, všechny stránky jeho „horších“ já, jejichž kolize musí nutně skončit katastrofou. V jednom z rozhovorů u příležitosti anglického vydání komiksu Killoffer na otázku po nebývalé explicitnosti svého příběhu odvětil: „První věcí, kterou člověk v životě vyprodukuje, je hovno. Autobiografie je tak trochu jako volání ,Podívejte, jak jsou moje hovna krásná‘. Všechny ty exkrementy v mé knize jsou tak výrazem nenávisti k sobě samému. Když se poserete, tak se zároveň očistíte. Ve světě komiksu je něco podobného onen systém panelů; jde také o druh zadržování a vylučování. Komiksy mají rovněž dost co do činění s dětstvím. ,Hovna‘ mě zajímají, protože jako dítě jsem se často posrával. Bylo to kvůli tomu, že jsem si odmítal dojít na záchod. Všechno jsem to držel v sobě. Psychologové říkají, že to děti dělají, aby svým rodičům sdělily, že jsou v prdeli.“
Určitá forma autorské subverze a zároveň až nebývalé otevřenosti ve vztahu k choulostivým, (nejen) osobním tématům je cítit jak z citované skatologické odpovědi, tak i z veškeré Killofferovy dosavadní komiksové i ilustrátorské tvorby – ať už jde o zvrácený opus o souboji s vlastním(i) já, narcistické vtělení do rockové hvězdy nebo zmíněnou sérii švýcarských známek s kubisticky deformovanými kresbami krav na ponuře zelených pastvinách. Killoffer si rozhodně nebere servítky a svoji pověst nejkontroverznější postavy skupiny kolem nakladatelství L’Association si bezesporu zaslouží. Pokud se někdy někdo z tuzemských komiksových vydavatelů odváží některé z jeho děl vydat, budou se o tom moci přesvědčit i domácí milovníci devátého umění.
Autor je hudební publicista.