Jan Strnad, Richard Corben
Ragemoor
Přeložil Jan Kantůrek
Comics Centrum 2013, 112 s.
Od kreslíře Richarda Corbena česky vyšlo jen jedno album série Hellblazer a několik povídek, nicméně ve světě se jedná o významnou figuru brakového komiksu. Známý je hlavně díky heroické fantasy sérii Den, ovšem v posledních zhruba deseti letech věnuje svůj lehce karikaturní „robustní“ styl, srovnatelný s Frankem Frazettou i Robertem Crumbem, především hororu. Corben pro komiks adaptoval několik povídek H. P. Lovecrafta a E. A. Poea i klasický román Williama Hope Hodgsona Dům na rozhraní. Jeho nový komiks Ragemoor, nakreslený podle scénáře Jana Strnada, spojuje vlivy lovecraftovské „kosmické hrůzy“, která stojí v základech moderního hororu, s ještě starší tradicí gotického románu. Příběh se odehrává na starém strašidelném zámku někdy v osmnáctém století a gotickou tradici evokuje i archaická stylizace mluvy a chování postav. Pro lovecraftovský styl jsou zase typické různé fyzické mutace a mytologie hrozivých prastarých božstev zasahujících do našeho světa. Sympaticky staromilská atmosféra je podpořena i černobílým „barvením“, byť zjevně vytvořeným na počítači. Kresebně Ragemoor naneštěstí nepatří ke Corbenovým vrcholným dílům a některé panely působí v porovnání s jinými odbytě až nehotově. Přesto se v těch lepších z nich podařilo vytvořit groteskní náladu, ať už pomocí nelidských šklebů postav nebo ve výjevech monstrózních krajin či bytostí.
Antonín Tesař
Stieg Larsson, Denise Mina, Leonardo Manco, Andrea Mutti
Muži, kteří nenávidí ženy, kniha 1
Přeložil Luděk Janda
Host 2013, 152 s.
Po knize, audioknize a minimálně dvou filmech tu máme komiksovou adaptaci trilogie Milénium. A přestože původně vyšla ve vkusně vedené řadě Vertigo nakladatelství DC, nestojí tahle verze za moc. Jedná se o první knihu ze šesti, do nichž má být Larssonova trilogie rozdělena. Na podzim má vyjít druhá a vše bude završeno koncem roku 2015. To asi mnozí prvočtenáři nevydrží a raději sáhnou po původní knize či zhlédnou film. Další nevýhodou je, že ač se adaptace příliš neodklání od originálu (jejím smyslem je z fanoušků vyždímat další peníze), čtenář se v ději bez znalosti předlohy příliš neorientuje. Kupodivu ani po výtvarné stránce, kterou měli na starosti Leonardo Manco a Andrea Mutti, se kniha nevyvedla (nejlépe vypadá obálka, kterou však dělal Lee Barmejo). Každý z autorů používá trochu jiný typ kresby a ty se pak v knize střídají. Kombinace obou stylů bohužel příliš nefunguje. Stránky, jejichž autorem je Leonardo Manco, mají vypadat neuhlazeně, ale zrnitost obrázků trochu připomíná komiksy, které vznikají tak, že se fotografie nechají v počítači projet nějakým filtrem. I Lisbeth Salanderové by slušela jiná podoba než klasická vizáž punkerky prošpikované náušnicemi. Komiks je určen především těm, které tahle trilogie uhranula natolik, že se rozhodli sbírat vše, co se jí nějak týká. Ti zbylí spíš (po salanderovsku) zaloví na netu a pustí si některý z filmů.
Jiří G. Růžička
John D. Barrow
Kniha vesmírů
Přeložil Jiří Langer
Paseka 2013, 336 s.
„Koperník učil, že naše planeta není centrem vesmíru. Dnes budeme možná muset připustit, že ani náš vesmír není centrem Všehomíra,“ říká v závěru svého fascinujícího „výkladového slovníku“ vesmírů významný kosmolog a popularizátor vědy John D. Barrow. Otázka podoby vesmíru provází lidstvo již od úsvitu dějin. Hledání odpovědí přineslo celou řadu spíše exotických, ale i seriózních, na dobovém vědeckém základu založených představ. Až geniální Einsteinovy úvahy o obecné relativitě naznačily, jak lze hledat takové, které se neprotiví fyzikálním zákonům. Barrowova kniha podává ohromující obraz vesmírů umožňujících cesty časem, rotujících jako vlček, roztahujících či smršťujících se, ba dokonce i oscilujících a poskakujících, a ukazuje, jaké brilantní úvahy fyziků a matematiků k nim vedly. Vysvětluje také nejnovější ideje a objevy, které stojí v pozadí revolučního konceptu „multiverza“ jako vesmíru všech vesmírů. I když idea paralelní koexistence různých světů je již dlouho tématem sci-fi literatury, koncept multiverza nás vědeckou argumentací konfrontuje s možností, že náš svět je jen malým, byť zcela soběstačným regionem. Ač je kniha výborně napsaná (včetně zajímavých a často i humorných citací), není – především kvůli svému tématu – zrovna nejlehčím čtením. Znovu však potvrzuje jeden důležitý poznatek: vědecké poznání nepřichází náhlým osvícením, úderem blesku, ale procesuálně, trpělivým zkoumáním různých, byť zpočátku fantaskně vyhlížejících možností. A tento proces není nikdy zcela u konce.
Michal Kotík
Marie Bahenská, Libuše Heczková, Dana Musilová
Iluze spásy
Veduta 2013, 288 s.
Začátkem letošního roku přivítala feministická obec hned na první ohmatání solidní příspěvek k dějinám hnutí za práva žen v českých zemích. Široké rozkročení mezi obory umožnilo autorkám, dvěma historičkám a literární teoretičce, lépe popsat komplexitu problematiky nejen myšlenkového směru, který vyrůstal na území tří v podstatě rovnocenně důležitých etnik – českého, německého a židovského živlu – a zároveň se musel vtěsnat na místo, které mu vykolíkovala tehdy daleko závažnější hnutí národního uvědomění a hnutí sociální. Přestože se gró knihy točí kolem přelomu 19. a 20. století, s postavami Františky Plamínkové či Milady Horákové se posléze ocitneme až v době ne tak dávno minulé. Pikantní „špeky“, nad nimiž čtenářovo srdce zaplesá (například zvolání Otto Weiningera z roku 1903: „Muž vlastní penis, ale vagina vlastní ženu“ bychom dnes čekali na titulce Cosmopolitanu v trochu jiné verzi), činí text i přes rozsáhlý poznámkový aparát, stohy analyzovaných dobových pramenů i pozdějších vědeckých reflexí skutečně čtivým. A díky tomu, že se autorky nezabývají tématem ženského hnutí coby ostrůvkem ve vzduchoprázdnu, ale dodávají i moře dějinných, sociologických či literárněvědných analýz kontextu, může se kniha stát nikoli dalším prachem zapadávajícím pomníčkem dodnes marginalizovaného přístupu ke společenským vztahům, ale svébytným svědectvím ve stylu populárních „dějin vědění“. Iluze spásy s přimhouřením oka zaujme i ty, kdo o sobě říkají: „Nejsem feminist(k)a, ale…“
Marta Svobodová
Anish Kapoor
Martin-Gropius-Bau, Berlín, 18. 5. – 24. 11. 2013
Britský tvůrce indického původu Anish Kapoor, který je jedním z nejoceňovanějších sochařů současnosti, má v berlínské galerii Martin-Gropius-Bau profilovou výstavu, zabírající celé spodní patro galerie o rozloze tři tisíce metrů čtverečních. Přesto není výstava zahlcena stovkami děl, ale uměřeným počtem soch a objektů, jejichž proporce leckdy šokují monumentalitou (celá dvorana galerie je vyplněna masou rudého vosku a několika jeřáby s pásy, které z útrob budovy transportují velké voskové kvádry) nebo brutalitou (dělo na voskové kapsle, jež jsou každou hodinu vystřelovány do rohu místnosti). Kapoor se však neomezuje na postupné zaplňování galerie voskem, ale pracuje i s důkladně vyleštěnými a pokroucenými zrcadly z oceli, hororovými a velmi organickými objekty z pryskyřice, leštěným kamenem, sklem či karbonovými kruhy, které pohlcují světlo a jeho odraz. Cíleně narušuje divácké očekávání a díky své preciznosti a technologiím je schopen znejistit i samu povahu materiálu. Anish Kapoor nemá žádné zábrany: jednou se řídí přísným řádem, jindy vytváří chaotické struktury, někdy podléhá moderním výrobním postupům a novým sloučeninám, v jiném případě zase pracuje s přírodními materiály. Expozice působí na první pohled velmi heterogenním dojmem, avšak sochařova posedlost několika tématy (chaos, utopie, smrt, apokalypsa) a principy práce s divákem ji sjednocují. Bezesporu se jedná o významnou výstavní událost, navíc relativně blízko českých hranic.
Lukáš Jiřička
Pozice dítěte
Poziţia copilului
Režie Călin Peter Netzer, Rumunsko, 2013
Premiéra v ČR 12. 9. 2013
Rumunský snímek Pozice dítěte ukazuje, že „druhé nálevy“ lze dělat nejen z žánrových filmů, ale i z vyhraněných festivalových artovek. Vítěz letošního filmového festivalu v Berlíně totiž očividně kopíruje postupy typické pro nový rumunský film, reprezentovaný tvůrci jako Cristian Mungiu, Corneliu Porumboiu nebo Cristi Puiu. Chybí mu ale jak nosná výchozí situace, tak odvaha dovést zvolené stylové prostředky do extrému. Zůstává jen základní „recept“ opsaný od úspěšných rumunských snímků posledních let: je třeba vytvořit konfliktní situaci, ve které se kříží osobní vazby s mocí uplatňovanou různými institucemi, ukázat, jak výrazně se vlivem mocenského tlaku mění lidské chování a jaké tragické důsledky to má, a nesmí chybět realistický styl, který nerespektuje žánrové konvence. V příběhu o panovačné matce, která se všemi prostředky snaží vyvléct svého syna z odpovědnosti za smrt dítěte způsobenou při dopravní nehodě, sice všechny typické motivy i postupy nových rumunských filmů najdeme, ale v naprosto neinspirativním, polopatickém podání. Samotné vyprávění nepředkládá nic víc než prostý portrét dominantní matky, která bezohlednou snahou mít vše pod kontrolou svému okolí víc ubližuje, než pomáhá. Záměrně roztřesená či nemotivovaně se pohybující kamera navíc působí spíš jako samoúčelný efekt, a nikoli coby subtilní spolutvůrce napětí, jako třeba v dílech Cristiana Mungia.
Antonín Tesař
Dracula Lewis
Use Your Illusions
Hundebiss records 2013
Jestli měl letošní ročník hudebního festivalu Creepy Teepee tajnou hvězdu, která zastínila slavnější jména, byl to dlouhovlasý chlápek v černých brýlích a kšiltovce – Simone Trabucchi, který si jinak říká Dracula Lewis. Během hodinu trvajícího vystoupení představil v plné kráse své debutové album Use Your Illusions. To vyšlo na Trabucchiho vlastním labelu Hundebiss, na němž se už dříve objevily takové položky jako vinyl Hair Police, kazeta Aarona Dillowaye, ale také VHS kazeta videoartu Jamese Ferrara. Nové album možná nepřímo vzdává hold stejnojmenné desce Guns’n’Roses, ale po hudební stránce se jedná spíše o taneční hudbu budoucnosti než o nostalgické vzpomínání na hard rock devadesátých let. Intro k albu obsahuje citát z dílu Jose Chung’s From Outer Space ze seriálu Akta X. Následuje psychotická koláž. Hudebně se totiž album pohybuje v širokém žánrovém rozmezí mezi synth punkem, popem, industrialem a dronem. Trabucchiho zefektovaný hlas proplouvá syntezátorovým vlněním, noiseovými šumy, klávesovými melodiemi a naléhavými beaty jako jed tělem. Zasvěcený hudební fanoušek si nejspíš vzpomene na podobně zdeformovaný vokál Genesise P-Orridge v Throbbing Gristle. Jindy jako bychom slyšeli temnější verzi Pictureplanea. Především v momentech, kdy se z hutného bassového podkladu dere na povrch klávesový rytmus ve světlém odstínu, který posluchače vrhá do ambivaletní emocionální situace paralýzy a osvobození.
Ondřej Bělíček
Henrik Ibsen
Heda Gablerová
CD, Radioservis 2013
Ibsen patří k nejhranějším autorům na našich jevištích. Jeho dramata ale přesto nejsou tak notoricky známá jako díla Shakespearova či Čechovova. Snad proto, že nepřinášejí dostatečnou lehkost, ale naopak zpochybňují lidské kvality a schopnost žít bez kompromisů. Obliba jeho her vychází především od divadelních dramaturgů, protože Ibsenovy postavy mají silný dramatický potenciál, vyvíjejí se a umožňují tak hercům podávat patřičné výkony. Mezi charaktery, které se zapsaly do literárního kánonu, patří i Heda Gablerová, žena s velkým charismatem, ale s minimálním morálním kreditem. Pověstná kráska, pro mnohé femme fatale, i když trochu za zenitem, která je pro svůj společenský vzestup schopna téměř čehokoliv. A kolem ní smečka mužů, kteří ji milovali, milují nebo prostě jen chtějí. Její manžel Jørgen je přitom dobrosrdečný, leč naivní, pohodlný a čím dál méně perspektivní. Všechny postavy mají své cíle, žádná z nich ale není s to je uskutečnit. Proto je hra plná frustrace, pokusů domoci se alespoň malého štěstí na úkor ostatních a je korunována hned dvěma sebevraždami. V hlavní roli uslyšíte Vilmu Cibulkovou, která dobře imituje faleš v Hedině hlase, jako cílevědomý, ničím nespoutaný doktor Brack vystupuje úlisně znějící Viktor Preiss. Ivan Trojan hraje sebevědomého Eilerta Løvborga, Lukáš Hlavica zase trochu natvrdlého Jørgena. Hra v režii Hany Kofránkové vznikla v roce 2000, má celkem 110 minut a je v sedmi scénách rozdělena na dva kompaktní disky.
Jiří G. Růžička