Důležitost právě probíhajícího prezidentského souboje i samotná existence hlavy státu se hodně přeceňují. Dosavadní vývoj přímé volby však přece jen několik podstatných skutečností vyjevuje.
Antikomunismus stále vládne – to je zpráva číslo jedna, kterou nám volby zprostředkovaly. Po více než dvaceti letech je stále těžké najít jakékoli jiné téma, kolem nějž by se podařilo seskupit velkou část české inteligence, umělce, mladé lidi a nakonec i velké mediální hráče. Takové zapálení tu již dlouho nebylo a debakl Jana Fischera stejně jako úspěch Karla Schwarzenberga jsou – mimo jiné – dokladem skutečnosti, že i dnes antikomunismus prostě zabírá. Nutno dodat, že bohužel i tam, kde by jej málokdo čekal. Jen pojem se nějak převlékl, v souvislosti s kampaní za zvolení Schwarzenberga se totiž mluví hlavně o „návratu havlismu“.
No future
Je už u nás takovým posametovým zvykem, že nejkonformnější volbě podléhají zcela vědomě ti, kteří se cítí jako alternativní umělci nebo dokonce kritičtí intelektuálové. Chybět zpravidla nemohou ani čeští studenti. Pokud se vám v posledních dvaceti letech zdálo, že kulturní fronta v Česku nic nezmůže, pak jste se mýlili. Možná nedokáže bojovat za kulturu, zato svede významně přispět k boji o Hrad, a vzkřísit tak mýtus hluboké minulosti. Režimní výtvarník David Černý přimaluje aristokratovi číro (čímž odhalí ledacos o vlastním vnímání bohémství a rebelantství) a úspěšné přerámování jedné jasně profilované politické osobnosti začíná. Nezávislá média se hromadně přiznávají k léta špatně tajené závislosti a pyšní se tím, že volí, a tudíž i myslí jednohlasně. Vše spěje až k tomu, že je Schwarzenberg považován za alternativu k obecně prohnilému politickému systému a dokonce i k neoliberální Nečasově vládě, jejímž je prvním místopředsedou. Je alternativou dokonce i vůči sobě samému a straně, kterou zakládal. Nic už není nemožné. Umělci rázem zapomenou, že právě jeho spolustraníci v pozicích ministrů kultury devastují poslední roky živé umění, studenti zase, že se vláda, v níž Schwarzenberg sedí, snaží privatizovat české vysoké školství, a leckterý rebel přijme za své tvrzení, že symbolické číro dělá pankáče i z šlechtice. „No future!“ chtělo by se hořce dodat.
Nejbizarnější a nejvychýlenější afirmaci Schwarzenberga ale zažíváme až poslední dny a říká nám mnohé především o české intelektuální levici, která volila v prvním kole Jiřího Dienstbiera mladšího a v kole druhém, až na výjimky, avizuje volbu předsedy TOP 09. Prohlášením o dvou pravicových kandidátech vše spustil Dienstbier, následován byl Vladimírem Špidlou a během několika málo dnů se přidala řada levicově smýšlejících publicistů i publicistek. Uvnitř sociální demokracie mají tito lidé blízko k takzvanému progresivnímu či dokonce idealistickému křídlu, jež by jednoho dne prý mohlo nejsilnější českou levicovou stranu vyvést z krize identity. Škoda, že sociální demokraty má konečně zbavit nepochybného zemanovského utilitarismu jen jiná podoba téhož.
Strach ze Zemana
Strategický politický pragmatismus, jenž říká, že strana TOP 09 po odchodu Schwarzenberga na Hrad významně oslabí a třeba se nedostane ani do sněmovny, jde totiž ruku v ruce s faktickým pohřbíváním právě těch levicových ideálů, které u Miloše Zemana jeho kritici buď postrádají, nebo mu je zkrátka nevěří. Zeman je přes nepochybné sklony k fašizaci vším možným, ale rozhodně není českým Le Penem. Veskrze ahistorická, konzervativní volba levicových intelektuálů, kteří se pomalu, ale jistě přidávají ke kampani, jíž se ještě před týdnem vysmívali, je nereflektovaným pomatením, které zdařile vytěsňuje všechny, na něž dopadají asociální reformy současné vlády.
Těžko si v případě levicově smýšlejícího občana a v době „úsporných opatření“ představit absurdnější postoj, než je volba Schwarzenberga. Levičáci se tu dobrovolně stávají knížecími nevolníky a strachem ze Zemana navíc upozorňují na své pošramocené sebevědomí. Zeman by prý neustále oslaboval sociální demokracii a mohl by ji dokonce rozbít. Obava z jednotlivce, jež vede až k myšlenkovému sebepopření, diagnostikuje nejen názorovou kolísavost, ale především smutný fakt, že důchodce z Vysočiny je i progresivnější skupinou sociálně demokratických voličů prostě přeceňován, což zákonitě ústí v narcistní sebepotvrzení jeho vlastní jedinečnosti. O stejném strachu v opačné podobě nakonec vypovídá i takřka okamžitá podpora vedení sociální demokracie Zemanovi v druhém kole prezidentských voleb. Nikdo nevyjednává, nikdo od něj nechce žádné záruky, všichni se ho prostě jen bojí. Bázeň je tu pouze jinou formou uctívání.
Pokud se doposud tradovalo, že nemodernost a viditelnou absenci vize v sociální demokracii způsobuje jen přežívající Zemanův vliv ve straně, nyní zjišťujeme, že ani antizemanovští idealisté na tom nejsou jinak. Zřejmě nejlépe to krátce definoval Martin Hekrdla, když napsal: „Ostatně soudím, že odteď nikoliv primárně Zeman, nýbrž zleva přicházející výzvy – přímé i nepřímé – k volbě Schwarzenberga pohřbívají sociální demokracii. Nebo přesněji: poslední zbytek iluzí s ní spojených.“ To vše se děje uvnitř a kolem strany, která si může být takřka jistá výhrou v dalších parlamentních volbách, za což vděčí především vládní koalici, která dělá vše pro to, aby levice skutečně drtivě zvítězila. Přesto sociální demokracii chybí potřebná názorová sebejistota a té části, v niž mnozí vkládali naděje, nyní schází dokonce i vědomí toho, proti čemu to vlastně posledních dva a půl roku bojovala. Vláda tedy bude dost možná brzy i na Hradě a vynesou ji tam i hlasy těch, kdo proti ní dosud aktivně vystupovali. A ti, kterým se zajídají obě podoby sociálně demokratického pragmatismu? Po letech přehrabování v menších zlech právě vcelku sympaticky zjišťují, že už prostě nevědí, jak dál, a k volbám radši vůbec nejdou. I jejich hlasy ale připadnou Schwarzenbergovi.