Grant Morrison je úspěšný komiksový scenárista, který se svezl na vlně „britské invaze“, během níž v osmdesátých letech v americkém prostředí mainstreamového komiksu prorazili Alan Moore, Neil Gaiman či Jamie Delano. I v češtině je dostupná řada jeho grafických románů, především z batmanovské superhrdinské linie, například Arkham: Pochmurný dům v pochmurném světě či Batman R.I.P. Možná časem dojde i na Morrisonovu sérii The Invisibles, pozoruhodnou směsici anarchismu, mesianismu a bizarnosti, která superhrdiny vpouští do snad až příliš reálného světa.
Morrison se kromě komiksů věnuje také psaní her, herectví či praktikování magie. Dbá ostatně o to, aby magicky vypadal na všech fotkách. Navíc ale – a kvůli tomu o něm píšu – vydal knihu Supergods: Our World in the Age of the Superhero (Superbohové. Náš svět ve věku superhrdiny, 2011). Klade si v ní očekávatelnou, ale podstatnou otázku: Čím to, že superhrdinové se v našem věku nejenže nevyčerpali a nezevšedněli, ale naopak získávají stále větší popularitu? Zjevně nejde jen o znovuoživování zašlých komiksových typů za pomoci filmu a triků, které umožnil počítačový věk. Morrison na tuto otázku hledá odpověď kombinací analýz jednotlivých superhrdinských typů a reflexe stavu světa.
Uvědomuje si, že superhrdinové dodávají našemu čtení a snění jisté koření a zábavnost. „Ale pod povrchem našeho hladu po groteskních gestech bizarně oděných protagonistů, kteří svět nenechají na holičkách, se toho skrývá víc. Stačí odhlédnout od knižní stránky či obrazovky a bude vám odpuštěno, jestliže jste si mysleli, že tito superhrdinové pronikli do kolektivního vědomí nejspíš proto, že mají schopnost proniknout kamkoli. Důvodem je spíše zoufalé S.O.S. přicházející ze světa, který se ocitl v krizi. Už jsme si zvykli na to, že většina našich politiků se dříve či později projeví jako úchylní lháři či debilové, stejně jako se nádherné supermodelky vyjeví jako bulimické neurotické příšery. Milovaní herci se časem promění v depresivní opilecké trosky se sebevražednými sklony. Dětem musíme časem přiznat, že se ocitly v pasti jako nějaká krysa – budou žít na planetě, kde civilizace směřuje k zániku, přírodní zdroje docházejí a o všem rozhodují gangsteři, a čekat mohou jen na zvyšující se hladinu oceánu a nevyhnutelný zánik různých forem života. A ještě jsme naštvaní, když na to zareagují tím, že se začnou oblékat jen do černých věcí, řezat si do kůže žiletkami, hladovět, přejídat se a pak v gangu vraždit. Traumatizují nás televizní reportáže z válek i přímé přenosy z míst, kde se stalo neštěstí. Na každém kroku nás špehují pouliční kamery. Cítíme se ohroženi exotickými padouchy, kteří cosi kují ve svých jeskyních a podzemních doupatech s vírou, že byli osloveni temnými a monumentálními bohy strachu. A v takovém rozpoložení nás vtahuje do svého světa komiks, v němž na záchranu civilizace obvykle ještě pár vteřin zbývá. Vytáhlí kostnatí Andělé smrti, tak podobní těm z titulních stránek starých sešitů, které si v éře nukleární rodiny kupoval otec, jako by opět vrhli stín na plochu naší kolektivní imaginace. Neobrátila se kultura, které tak zoufale chybějí optimistické vize vlastní budoucnosti, zpět k primárnímu zdroji, v němž hledá utopické vzory a řešení? Nemůže se superhrdina v kápi a v oděvu nalepeném na tělo stát nejlepší dostupnou reprezentací toho, po čem toužíme, když občas potlačíme destruktivní impulsy, jež ohrožují projekt lidské civilizace?“
Morrison nepíše akademicky, ale esejisticky, živě a se zjevnou náruživostí. Nepíše jako celebrita, narcistně vrhající na papír vše, co ji zrovna napadá, aby ukázala svoji jedinečnost. Naopak, poctivě interpretuje a vykládá chronologický vývoj komiksu od „zlatého věku“ konce třicátých let, který přinesl Supermana a Batmana, až do současnosti. Jako scenárista má smysl pro jedinečný styl výrazných autorů a kreslířů, kteří vytvářeli své komiksy jako autonomní díla, rozvíjející tradici a zároveň měnící podobu celého komiksového média. Ale nejvíce ho zajímá komiks jako dobově senzitivní médium, jako jakási houba nasávající vše, co je právě ve vzduchu, čeho se společnost v dané éře bojí či po čem touží.
Takto vybalancovanou rovnováhu textů a kontextů se Morrisonovi daří udržet v celém poměrně objemném díle. Jde rozhodně o jednu z nejpodnětnějších knih o komiksu, které se mi dostaly do ruky. Na polici si ji stavím hned vedle Comic Book Nation Bradforda W. Wrighta. Těžko říct, kolik českých komiksových fanoušků by chtělo číst čtyři sta stránek textu „jen“ o superhrdinském komiksu, za překlad by ale tato publikace rozhodně stála.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.