Andrzej Stasiuk patří k polským autorům, kteří si našli své místo i v české kultuře. Vycházejí zde jeho prózy, publikuje v časopisu Respekt a jeho divadelní hry se alespoň formou scénického čtení dostávají na česká jeviště. Tři z nich navíc právě vyšly knižně.
O Polsku se u nás mluví především v souvislosti s nekvalitními potravinami. Přesto snad nikdo nepochybuje o tom, že nám nabízí i o něco lepší věci. Ostatně nemáme si vzájemně co vyčítat. Polsko i Československo si zkrátka vždycky dokázaly vyrobit náhražku všeho, čeho se jim ze světa nedostávalo. Je to známka jisté soběstačnosti, ale také zběsilé touhy vyrovnat se ostatním. Boj mezi Východem a Západem si v dnešním globalizovaném světě už možná ani neuvědomujeme a české umění si ho pohříchu málo všímá. Naši severní sousedé ovšem mají o dost silnější základnu umělců, kteří dokážou jasně popsat, kde nás tlačí bota.
Jedním z nich je i Andrzej Stasiuk, který až bolestně přesně a s humorem zachycuje polskou duši především ve svých dramatických textech. Právě letos se na pulty dostal český překlad tří z nich, nepříliš vynalézavě nazvaný Tři hry. Ačkoli v originále vyšly každá samostatně, ve skutečnosti mají dramata Noc, Temný les a Čekání na Turka mnoho společného, takže zahrnout je do jedné knihy vůbec není od věci. Všechny jsou absurdní a nemilosrdně odkrývají traumata východního národa. Přesto ale každá z nich vypovídá o polské nátuře jiným způsobem.
Polák, Germán, Turek
Hra Noc, kterou Stasiuk opatřil podtitulem Slovansko-germánská lékařská tragická fraška, je až na několik postav vlastně „jen“ souvislým proudem řeči. Právě jazyk je podstatným rysem celého díla a přebíjí i poněkud ohrané téma, zda při transplantaci cizího srdce přejme nový majitel i city a smýšlení toho původního. V rozhovoru duše s tělem i ve slovech chóru poznáváme typického Poláka, zlodějíčka aut, který krade nejspíš proto, že se to tak zkrátka dělá. Do protikladu k němu je postaven bohatý tučný Germán čekající na nové srdce. Dva muži z jiných světů, které nakonec spojí jedno velké slovanské srdce.
Také v Temném lese jsou Poláci vykresleni jako národ, který je k službám Západu, reprezentovanému opět Německem. Karty ale nejsou rozdané tak jednoznačně: znudění nájemci levné pracovní síly z Východu postupně degenerují nedostatkem vlastní aktivity a pracanti, kteří tvrdě rubou v lesích, zase snadno vklouzávají do rolí novodobých otrokářů, poohlížejících se po pracovní síle opět na Východě – tentokrát v Číně. Kromě vyjádření nesnadných vztahů jednotlivých kultur tak Stasiuk přesvědčivě ukazuje i charakter člověka jako takového.
Možná poněkud plošší se zdá být hra Čekání na Turka. Děj se odehrává na polsko-slovenské hranici, která vstupem do schengenského prostoru vlastně zanikla, a několik místních zaměstnanců tak přišlo o práci. Brzy se ovšem roznese, že celé okolí skoupil bohatý Turek a není jasné, jak s ním naloží. Slováci i Poláci tu vedle sebe stojí jako bratři, mezi nimiž není rozdílu. Jsou to groteskní figurky, neschopné hnout se z místa (obrazně i doslova). Touží po velkém světě, ale stejně nakonec přespávají na své hranici. Když se pak Turek, z něhož se nakonec vyklube Turkyně, rozhodne vybudovat jakýsi skanzen se všemi praktikami hraničního přechodu minulého režimu, místní se zmohou jen na rezignovaný odchod. Slabí tedy zůstávají v područí a mocní nad nimi dál mají moc. Další roviny, které by trochu zrelativizovaly poněkud schematický přístup, text nenabízí.
Věčná touha po hamburgeru
Ať už Stasiuk staví své krajany do jakékoli pozice, nelze mu upřít, že skrze dramatické texty zároveň umně popisuje základní charakteristiky celé vyspělé civilizace. Velké i drobnější slovanské státy – Česko nevyjímaje – se stále cítí být v područí těch ještě větších a nejspíš západních, cítí křivdu za všechna příkoří, jimiž musely v historii projít, a za tuto údajnou křivdu schovávají všechny své nezdary. Zároveň nás ale Západ přitahuje, toužíme chodit na hamburgery, pít kolu a poroučet jiným – tak jako Stasiukovi hrdinové touží jet do Londýna nebo zaměstnávat Číňany.
Ačkoli se může zdát, že Stasiukovy texty hovoří o Polsku jako o zakomplexovaném národu drobných šmelinářů, který je soustavně vykořisťován bohatými západními zeměmi s plným břichem, autor nikdy nemluví tak jednoznačně. Skrze absurdní díla plná komických postaviček a ironických vstupů chóru palčivě otevírá problém, s nímž se potýká dnešní civilizace. A i když se uchýlí k syžetu, který je čtenáři mírně povědomý, nebo třeba nepřijde kýžené rozmytí jasných kontur, přesto přese všechno nutí k přemýšlení. Hned totiž cítíme, kde nás tlačí bota.
Autorka je divadelní kritička.
Andrzej Stasiuk: Tři hry. Přeložila Irena Lexová. Divadelní ústav, Praha 2013, 151 stran.