Původní seriálová tvorba České televize čím dál víc sází na vyprávění, která se vracejí do moderních českých dějin „v rodinném stylu“. Nejnovější projekty veřejnoprávní stanice České století a První republika jsou v rozporu: první z nich stávající trend potvrzuje, druhý se mu vzpírá.
„Seriál První republika provede diváka českou historií v rodinném stylu,“ oznamuje titulek na webu České televize uvádějící novou původní sérii, která se začne vysílat v lednu 2014. Diváci, kteří měli to štěstí vidět alespoň jednu epizodu cyklu Vyprávěj (od roku 2009), tuší, co ČT souslovím „rodinný styl“ slibuje. Právě úspěch Vyprávěj přiměl televizi investovat do výroby ještě výpravnějšího retroseriálu, který bude režírovat týž režisér Biser A. Arichtev. Podle producenta obou seriálů Filipa Bobiňského půjde o zábavný program pro celou rodinu.
Pohodlné ignorantství
Oddechové rodinné seriály na obrazovku České televize nepochybně patří. A Vyprávěj se rozhodně snaží být zábavné, ve scénách je humor často zdůrazněný i rozverným hudebním podkresem. Historické cykly jsou navíc mimořádně populární, anglické Panství Downton (Downton Abbey, od roku 2010), jehož třetí řadu právě ČT vysílá na dvojce, přitahuje k obrazovkám nadprůměrný počet diváků a větší zájem než několikrát uváděná Sága rodu Forsytů (The Forsyte Saga, 2002) snad může vyvolat jen původní český seriál. V dějinách země navíc pravděpodobně neexistuje oblíbenější a obdivovanější období, než je první republika.
Seriál se tak podobně jako Vyprávěj nejspíš sveze na okouzlení dobovou módou, designem a atmosférou, které vyvolávají pobavený úsměv, pocit roztomilosti a u pamětníků dojetí. Vyprávěj většinou zůstávalo v pozici pohodlného ignorantství a do každodennosti minulého režimu nahlíželo podobně hluboko jako facebooková stránka Vzpomínky na socialismus, ukazující fotky starých telefonů nebo obalů od margotek.
Často seriál stavěl zápletky epizod na problémech typických pro tehdejší dobu (podstrkování drobných úplatků nebo potíže se sháněním dnes běžného zboží), které však nevyznívají jen smířlivě, ale často přímo nemorálně. Roman Vojtek v roli Karla celou jednu epizodu vzdorovitě opakuje, že má svoji hrdost, ale nakonec ještě rád přinese úředníkovi kubánský rum. Trucující nastávající manželce („Maminka se ptala, jestli je to ten pravý, a já si teď nejsem jistá, jak si můžu vzít člověka, který se o mě nedokáže postarat?“) se omluví s tím, že byl „strašnej blbec“, když si myslel, že na úřad může bez flašky.
První republika není v běžném mediálním diskursu zatížená žádnými konflikty. Televize většinou prostřednictvím seriálů, jako byla Smyczkova uvolněná adaptace Bylo nás pět (1995) nebo schematické Četnické humoresky (1997, 2000, 2007), živí představu, že ve dvacátých a třicátých letech u nás byli všichni roztomile upjatí, ale noblesní, až dokonalí – stejně jako tehdejší státní zřízení. V novém seriálu se asi sotva vyskytne postava, která spáchá sebevraždu na základě štvavé hradní kampaně v tisku, legionář deprimovaný událostmi první světové války, který se upije, nebo cikán či příslušník jiné menšiny (tvůrci slibují „mnoho podobných lidských příběhů jako v současnosti“), ke kterým bylo vznešené prostředí nově vzniklého státu nepokrytě nepřátelské.
Roztomilé dějinné skanzeny
Je velmi pravděpodobné, že se Česká televize, která se nebrání zlehčování vlivu normalizačního bezčasí na lidské povahy, nechystá demytizovat ani milovanou první republiku. Naznačuje to i detektivní zápletka seriálu. Příběhu podnikatelské rodiny Valentových má totiž předcházet zapomenutá vražda. Místo analyzování prvorepublikové každodennosti a dobově podmíněných problémů tvůrci zvolili univerzálně použitelný motiv násilné smrti. Česká televize se tak opět rozhodla potěšit diváka, který po práci nestojí o žádné zneklidňování, a připravuje další seriál pod heslem „Pojďme si to udělat pěkné“.
Možná se tak publikum opět dočká variací na některé oblíbené typy zápletek, postav a situací, jako jsou patálie s nepříjemnou tchyní, legračními antikomunistickými babičkami či nechápavými „mužskými“. Maminka bude hodná, nekonfliktní pečovatelka jako maminky ve starších českých filmech či seriálech (Libuše Šafránková v Obecné škole, 1991, Vrchní, prchni!, 1980, Simona Stašová v Pelíškách, 1999, nebo Dagmar Havlová v Bylo nás pět), tatínek zase trochu směšně nepraktický kverulant či buran. Podobně jako ve Vyprávěj, kde bodrý slovenský tchán musí bledého Pražáka zákonitě opít do bezvědomí a v seriálu se dokonce objeví postava srdečného afrického spolužáka z vysoké.
Tendence divákům ukazovat staré, známé, „osvědčené“ situace a z různých historických období dělat jakési roztomilé dějinné skanzeny ústí v přesně opačný postup, než jaký sledují tvůrci současných veleúspěšných kvalitních seriálů, jako jsou například Mad Men (od roku 2007, recenze v A2 č. 13/2012) nebo Perníkový táta (Breaking Bad, 2008–2013). Právě retroseriál Mad Men z prostředí reklamní agentury v šedesátých letech je příkladem, jak se svézt na vlně fascinace historickým obdobím, a přitom ostře připomínat tehdejší společenské problémy, které v současnosti pokračují.
Intelektuální cvičení
Právě veřejnoprávní televize si může dovolit podobnou strategii, jako zvolily americké kabelové společnosti HBO nebo AMC: investovat vedle několika nenáročných show, které zajistí sledovanost, do jednoho kvalitního seriálu. Stanice si tvorbou takových seriálů vybudovaly dobré jméno a dnes jich současně vyrábějí víc. Vzhledem k tomu, kolik lidí „quality TV“ sleduje, se nedá argumentovat tím, že by u diváků propadly. ČT navíc poslední dobou zařazuje do vysílání řadu zahraničních ambiciózních sérií: v září měla na ČT2 premiéru například Hra o trůny (Game of Thrones, od roku 2011), Ve jménu vlasti (Homeland, od roku 2011) nebo Pán času (Doctor Who, od roku 2005). Rozdíl mezi původní tvorbou ČT a novými zahraničními seriály, které jsou mimo jiné realističtější a bližší filmovému médiu, tak vynikne o to víc.
Nejambicióznějším novým cyklem ČT je České století Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka, který začal 27. září. Seriál o klíčových momentech dějin od populárního historika a neméně uznávaného režiséra nicméně může u diváků neuspět kvůli tomu, že je postavený na dlouhých dialozích, předpokládá skutečný zájem o českou historii, navíc si část publika může znepřátelit interpretací dějinných okamžiků. Přestože Sedláček mluvil o snaze natočit seriál jako intelektuální cvičení, které divákům zprostředkovává vždy argumenty pro obě strany (otázka obrany státu v září 1938 nebo odsun sudetských Němců), názor tvůrců seriálu je v epizodách snadno rozpoznatelný. Přesto doufejme, že Sedláčkovy a Kosatíkovy epizody z historie, které jdou svou podstatou (seriál žádné období neidealizuje, nemá kladné ani záporné postavy a je v něm patrný sklon tvůrců bourat mýty, které si o dějinách zpětně vytváříme) proti mainstreamovému stylu České televize, přitáhnou pozornost širšího publika.
Vznik takto kvalitního historického seriálu v období mezi Vyprávěj a První republikou jako by ilustroval přesvědčení ČT, že vysílá pro dvě velmi rozdílné cílové skupiny. Produkty pro tato dvě myšlená publika si totiž v zásadních otázkách protiřečí. Službou veřejnosti by bylo rozdíl mezi nimi zmenšit – přestat méně náročného diváka podceňovat.
Autorka je filmová publicistka.