Zpráva o postnoiseové generaci

Fuck Buttons svým způsobem přejímají a symbolizují poznání, ke kterému došla v posledních letech hudební popkultura: nejlepší písničky již byly napsány a nahrány před lety; inovace nyní budou probíhat výlučně na hřišti zvukového designu. V duchu tohoto chytlavého motta pak nejvíce obdivujeme projekty, které fascinují zvukem, atmosférou a detaily využívaných ruchů, všemožných skřípanců a ambientních vln. Jedná se o podobný koncept zážitku z moderního umění jako u filmu, který pohltí diváka obrazem a atmosférou, nikoli však příběhem.

Fuck Buttons jsou nadžánrovým projektem – neexistuje jediný název nebo termín, který by jejich hudbu zařadil. Uslyšíte techno, drone, bubny, syntezátory a pak ještě mnoho zvuků, které bude těžké a možná dokonce nemožné pojmenovat. V zájmu zobecnění se pak jejich hudební vize zařadí mezi „nové podoby konceptuálního zobrazování světa v nekončícím hlukovém oparu“. Tím, co pro minulé generace mohla zastupovat americká extrémně hlučná skupina Swans, jsou pro tu dnešní právě Fuck Buttons.

Reklama na zvukovou radikalitu

Přestože jsou Andrew Hung a Benjamin John Power z Británie, zdá se, že s ostrovní scénou nemají nic společného. Naopak, mohou být pokládáni za její antitezi. Ve struktuře svých kompozic rozbíjejí tradiční představu o písni – v žádném případě ani jednou nezazpívají – a drží se daleko od naplňování jakéhokoli minulostí definovaného vzorce. Jejich zvuk sice možná není vysloveně radikální (ostatně co to dnes znamená?), rozhodně by se však dalo říct, že jejich hudba je dobrou reklamou nesmlouvavě radikálního projevu.

Svou uměleckou ideou a přesvědčením mají Fuck Buttons blízko spíše k losangeleské komunitě kolem klubu The Smell. Právě zde hledají experimentující hudebníci nejnovější hudební kánony. Jde o skupinu lidí, pro které jsou slova nostalgie a recyklace tou nejsilnější možnou nadávkou. Této scéně se často přezdívá „ráj noiseové progrese“. Právě tím, že nejsou spoutaní žádnou normou hudební popkultury, by Fuck Buttons do tohoto společenství skvěle zapadali. Oni sami se však k umělcům komuny The Smell nijak nehlásí, což nakonec můžeme chápat jako další potvrzení faktu, že jsou solitéry, kteří nikam nepatří.

Od agrese k systému

Fuck Buttons jsou příkladem umělecky konzistentního vývoje. Svůj styl nemění, jejich tvůrčí mysl nikde nepoletuje, je naopak příkladně stálá. Každé ze tří alb, která doposud vydali, je však jiné. Měnící se charakter jejich zvuku logicky odpovídá uměleckým a osobnostním fázím, ve kterých se zrovna nacházeli. Debut Street Horrrsing z roku 2008 je zrcadlem neklidu mladého člověka, jehož touhou je ukázat svému okolí, jak mají věci vypadat. Tehdy jako by Fuck Buttons hráli a tvořili ve znamení destrukce: tvrdě, agresivně, brutálně. Při intenzivním poslechu tohoto alba si posluchač může projít skutečným zvukovým očistcem. Emociálně podobným zážitkem se v podobné době staly nahrávky americké noiserockové skupiny Health.

Druhé album Tarot Sport je pouze o rok mladší a symbolizuje potřebu odpočinku. Jeho relaxovanost je však především projevem větší sofistikovanosti. Muzikanti už nezkoušejí, co jejich posluchač vydrží, a jsou k němu vlídnější. Naopak ho vedou k euforickým náladám a stavům zasněné blaženosti – pokud se hudbě konzument plně oddá, dostane se blízko světům, které dříve konstruovali například Sigur Ros, Mono či další postrockové skupiny konce devadesátých let. Jejich zvuk získal na vrstevnatosti, každá z vrstev je přitom snadno oddělitelná. V pozadí se rýsuje přesný řád, nic není nahodilé. Jednotlivé motivy se do sebe přelévají, jeden slouží druhému. Podobná systematičnost je v podobných „hledačských“ dílech poměrně vzácná. Experiment totiž málokdy funguje ve prospěch celku. Většinou okouzluje jako samostatně stojící prvek. Fuck Buttons v tom pomohly dlouhé stopáže jednotlivých kompozic. Díky tomu mohou jednotlivé prvky silně zapůsobit a zároveň zůstat nedílnou součástí komplexního tvaru.

Chaos je krásný

Na aktuální desce Slow Focus snaha o progresivitu pokračuje, získává ovšem jinou podobu. Každá z předchozích nahrávek byla vyrobena ze zcela odlišných surovin, nyní Fuck Buttons pracují se známými prvky. Nehledají už nové elementy, ale způsob, jak ty staré nově využívat. Do tvorby bristolských muzikantů tak vstupuje úplně nový motiv sebereflexe. Mají na paměti, jaká alba v minulosti vydali, a dobře vědí, co na kterém jejich postupu fungovalo a jakým způsobem. Nyní jako by efekt každého použitého prvku chtěli obrátit naruby. Například tvrdost najednou není nositelem destruktivního přístupu, ale určitého velkolepého gesta.

Desku lze vnímat jako jakýsi manifest současné generace hlukových umělců. Pečlivá strukturovanost a důsledná koncepčnost umístění každého zvuku demonstruje, že rámus, ze kterého zaléhá v uších, nemusí být pouze vyjádřením punkového postoje k tvorbě a okolí, ale také okázalou uměleckou freskou. Fuck Buttons se snaží popsat a definovat chaos. Zachovat jeho svůdnou krásu nezařaditelnosti a nepolapitelnosti, ale současně ho udělat aspoň trochu čitelným a přístupným. Daří se jim to beze zbytku. Říkají: chaos je krásný, pojďme se v něm ztrácet a zase nalézat.

Neplýtvat energií

Slow Focus tedy rozhodně není příkladem té epické velkoleposti, ve které je umělec dojat sebou samotným. Fuck Buttons zatím do této fáze naštěstí nedospěli. Zmínka o velkoleposti je nicméně namístě, protože kombinace hlukové stěny, nástrojové rozmanitosti a až artrockově promyšlené kompozice dokáže poslech posunout do zcela nových dimenzí. Posluchači tak před očima běží abstraktní psychedelické příběhy a malby, zatímco se propadá stále hlouběji do zvuku. Přitom si může kdykoli vybrat, jakého bodu se chytí. Může to být pečlivě maskovaná melodická kvalita. Může to být rána, která zatřese celou nervovou soustavou. Může to být kostra řádu, který celé album drží pohromadě v jednom celku.

Přestože nahrávka působí jako precizní, možná dokonce až vědecká práce, není neosobním hudebním esejem. Každý jednotlivý zvuk může být brán naopak jako portrét jedné konkrétní emoce. Ve Slow Focus se tak zrcadlí deprese, euforie, uzemnění, elitářská výlučnost. Možná jen ta agrese a naštvanost debutu chvílemi chybí. Lidé, kteří objevili rovnovážnou pozici, často ve skutečnosti došli k závěru, že nemá smysl plýtvat energií kvůli stavu svého okolí. Právě v této fázi se Fuck Buttons nyní ocitají.

Autor je redaktor časopisu Živel.