eskA2látor 1

Drobná delikvence bez obětí je poslední naděje této zkurvené společnosti adeptů na šéfkuchaře, komunálních žabáků s kouzlem antiperspirantu, facebookových maminek a televizních manželek, buranských podnikatelů, dobráků ze zvědavosti, umělců šmírujících své publikum, senilních křížovkářů a samozřejmě levičáků, kteří nechodí do Lidlu. Takže… píšu „bez obětí“ jen proto, že jinak by zůstalo všechno při starém. Zpátky k delikvenci. Žurnalistická drobnůstka Patrika Biskupa by se měla číst jako evangelium. Popisuje, jak nadstrážmistr Zdeněk Š. v jednom plzeňském parku zadržel inženýra Dušana Ř., který „měl úd vystrčený z kalhot a na něm zavěšené kožené kroužky s kovovými cvoky“. Strážmistr prý delikventa „důrazně vyzval, aby penis zandal“. (Řeč nástroj myšlení.) Všiml si také, že muž je nalíčený, má nalakované nehty a na nohou punčochy s napodobeninou tetování: „Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal.“ (S pendrekem se nežertuje ani mimo službu.) Celou kauzu spustila jakási přičinlivá mladá žena, kterou sice mohl pohled na cizího ptáka těžko pohoršit, protože „měla muže pořád na očích“, rozhodně se jí ale nelíbily „cvoky“ na jeho údu. (Intimní život v ní probudil strážkyni pořádku.) A co k tomu říká sám muž s kroužky, jehož čin nám aspoň na týden dává naději, že je ještě možné prožít vlastní přítomnost? Jeho odpovědí začíná každé velké dobrodružství: „Ztratil jsem prostě nad sebou kontrolu.“