Nic než chemie

Na začátku třetí epizody seriálu Perníkový táta se Walter White, tehdy ještě jeden z nej­­uznávanějších talentů v oboru chemie, společně se svou přítelkyní Gretchen pokouší vytvořit úplný chemický profil lidského organismu. Gretchen se později vdá za Walterova kolegu Elliotta, jenž zbohatne na výsledcích farmaceutického výzkumu ukradeného Walterovi. Ten skončí jako nešťastný středoškolský učitel, který si musí přivydělávat prací v autoumývárně. V padesáti letech dostane rakovinu a rozhodne se, že finančně zajistí svou léčbu i budoucnost vlastní rodiny tím, že začne vyrábět vysoce kvalitní metamfetamin a distribuovat ho drogovým dealerům.

Když se dvojice snaží vytvořit výčet chemických prvků tvořících lidské tělo, dojde až k 99,888042 procenta. Walter má pocit, že stále něco chybí, že člověk musí být něčím víc než jen touto sumou. Gretchen navrhne, že oním chybějícím elementem je duše. Walter odvětí: „Tady není nic než chemie.“

Je škoda, že motiv chemie jako vědního oboru se z děje postupně vypařuje, poskytuje totiž mimořádně trefnou metaforu pro celý seriál. Rozhodně přitom nejde o přihlášení k materialistickému redukcionismu. Naopak, chemickou paralelu lze rozprostřít napříč mnoha vrstvami neuvěřitelně komplexní série, která nepochybně patří k vrcholným dílům formátu televizního seriálu vůbec. Materialismu se přitom většina těchto paralel nijak netýká. Ostatně hned v první epizodě Walter ve své hodině na střední škole říká, že chemie je vědou o změně.

Medvídek v bazénu

V centru děje Perníkového táty stojí Walterova metamorfóza v drogového krále Heisenberga, k níž odkazuje už originální název série Breaking Bad, obtížně přeložitelná fráze, odpovídající českému „na šikmé ploše“, ale se zdůrazněním procesu „stávání se špatným“. Walterovo „breaking bad“ lze chápat jako komplexní sled organických „chemických reakcí“. Při tom na sebe působí množství činitelů, které s různou rychlostí a intenzitou přetvářejí materii hrdinovy duše.

Složitost dějů měnících ušlápnutého zamindrákovaného učitele, zároveň ovšem geniálního chemika, v suverénního drogového magnáta se vpíjí i do struktury vyprávění a do stylu. Linearitu vyprávění nabourává množství flashbacků a flashforwardů, často umisťovaných na začátky epizod před logo seriá­lu. Přeskakují se i několikaleté intervaly, přičemž tyto sofistikovaně používané a různě dlouhé odskoky či paralelní montáže diváky v některých případech navádějí a v jiných matou. Děj seriálu tak tvoří spíš komplikovanou síť časoprostorových vztahů než vektorově vedenou linii. Pokud jde o styl, v seriálu se s oblibou používají extrémní detaily nebo záběry snímané z nezvyklých pozic (například z útrob vysavače) a celkem časté jsou i záběry na odrazy postav na lesklém povrchu různých předmětů. Tyto stylové výstřednosti nás vytrhují z konvenční orientace na lidské postavy a nabízejí perspektivu neživých věcí, jež působí jako němí svědkové či mementa lidských činů (nejvýraznějším příkladem je vypelichaný plyšový medvídek plující v bazénu v úvodních pasážích hned několika epizod druhé sezony).

Skutečná krutost

Zvláštní sloučeninou je Perníkový táta i na rovině žánrových schémat. Už od první epizody seriál rozehrává v podstatě dvě paralelní žánrové roviny, které později nechává kolabovat jednu do druhé. První epizoda začíná jako rodinný seriál bezmála s parametry sitcomu, kde Walter vystupuje jako tragikomická figurka upozaďovaného otce, jehož život ovládá jeho dominantní žena Skyler a její sestra Marie. To, že se Walter po téměř celý seriál snaží před rodinou ukrývat své zločinné aktivity, v jistém ohledu navazuje na komediální zápletky o „poslušném“ otci, který ukrývá před okolím své výstřelky. Walterova ambice obstát sám před sebou a před svým okolím je jedním z prvků, které jej odlišují od klasické žánrové postavy mafiánského bosse. Mistrovství tvůrce námětu a výkonného producenta Vince Gilligana a také herce Briana Cranstona je patrné z toho, že „civilní“ Walter White a jeho kriminální alter ego Heisenberg přitom nikdy nepůsobí jako schizofrenní bytost.

Zároveň s rodinnou linií už první epizoda rozvíjí gangsterské žánrové prvky, které jsou od začátku spojené s postavou Walterova někdejšího žáka Jesseho. Gangsterská část vyprávění si přitom udržuje výrazně samostatný okruh postav – kromě Waltera je jedinou figurou od začátku oscilující mezi oběma sférami jeho švagr Hank, který pracuje pro protidrogovou federální agenturu. Gangsterská linie přitom spojuje žánrovou stylizaci s realističností. Vedlejší figury nejrůznějších kriminálníků jsou sice mnohdy vykreslené jako karikaturní postavičky s groteskními charakteristikami a excentrickým chováním, prostředí, v němž se pohybují, je ale zcela realisticky nelítostné a kruté. Zatímco Walter během děje tímto světem stále více prorůstá, Jesse je naopak opakovaně konfrontován s tragickými a hrůznými událostmi, obvykle spojenými se ztrátou blízkých. V nejlepších momentech se tvůrcům daří plynule prolnout nadsazenou stylizaci s realisticky odstrašujícím efektem – třeba v groteskní scéně z feťáckého doupěte v epizodě Peekaboo nebo v pasáži s uříznutou hlavou jednoho z gangsterů přivázanou k želvímu krunýři v epizodě Negro y Azul.

Rozpouštějící se hrdina

Gilliganovým záměrem prý bylo natočit se­­riál, v jehož závěru se počáteční protagonista změní na antagonistu. Ve skutečnosti jako by ale naplnil ještě ambicióznější plán. Z rezignovaně a pokojně stárnoucí figury na závěr vytvoří monstrum, které frankensteinovsky lituje vlastního hrozivého díla. Poslední, pátá sezona (a zejména její druhá polovina, která se vysílala samostatně v letošním roce) byla často a právem kladena do určitého kontrastu se zbytkem seriálu. Nejde přitom o změnu přístupu, ale spíš o rozdílné nastavení ústředního konfliktu.

Zatímco dříve Walter překonával protivníky, kteří byli mocnější a krutější než on sám, a přebíral přitom jejich drastické metody, v páté sezoně se nejprve zbaví veškerého odporu kriminálního prostředí a následně musí čelit gangstersky vystavěnému konfliktu, který se ovšem odbývá na rodinné půdě. Walter rozhodně přestane být sympatickou postavou, jenže zároveň se nestane ani antagonistou. Vyznění má blízko k tradičnímu konci gangsterek, v nichž je zločinec po zásluze potrestán za utrpení, které způsobil druhým. Walter se především rozpadá zevnitř, protože nedokáže udržet rovnováhu mezi svou rodinnou identitou a Heisenbergem. Dovršuje tím také chemickou metaforu naznačenou v první epizodě, kde při hodině chemie popisuje proces změny jako sloučení a rozpuštění. Katabolická povaha poslední sezony se projevuje především v hořké nostalgii. Řada scén upomíná na předchozí děj a samotné postavy bilancují celý vývoj událostí. Finále rozhodně nevyznívá jako moralita, spíše jde o dramaticky ambivalentní tečku za osudem člověka, jehož největší životní úspěch byl zároveň jeho nejhroznějším prokletím.