V roce 1952 vydal Ralph Ellison román Neviditelný (Invisible Man, 1952; česky 1981), jeden z klíčových textů americké prózy minulého století. Inspirován Dostojevského psaním o lidech „z podzemí“, kteří jsou pro společnost neviditelní, Ellison napsal experimentální prózu o černošském hrdinovi, který chce v sociálně, politicky i rasově bouřlivé době dospět k možnosti nazřít vlastní nitro a pochopit tak smysl existence. K tomu však podle Ellisona nelze dospět politickým aktivismem nebo sdílením rasové identity a prosazováním kolektivních cílů, což bylo obvyklé literární gesto dobových románů s rasovou a sociální tematikou, ale jen přijetím sebe sama ve všech protikladech a konfliktech vlastní osobnosti.
Výjimečné romány a literatura vůbec připomínají, že člověk nemůže nalézt smysl života ve službě abstraktním ideálům nebo kolektivním hnutím a pravdám, pro které vždy nakonec zůstane neviditelný. Když JeanPaul Sartre bránil ve slavné přednášce v roce 1945 existencialismus jako humanismus, zamlžil tím mimo jiné romantické stopy v existencialismu, bez kterých by ovšem například literární mapa moderního románu zůstala nečitelná. O to víc, že dnes žijeme v době, kdy lidé mají neustálou potřebu za každou cenu se zviditelnit před druhými, zatímco se sami zbavují možnosti nahlédnout své vnitřní já vlastním myšlením a osobními činy.
Tato touha po zviditelnění pochopitelně vede k závislosti na okolí i očekávání, že každá pravda, naplnění nebo záchrana může přijít jen z tohoto okolí, tj. zvenku. Člověk se stal vnějšně orientovanou i kontrolovanou bytostí, o jejímž nitru máme dnes jen značně nejasnou a rozostřenou představu. Z vnějšku má přijít záchrana i naplnění a právě tam se má také odhalit vše, co je pro člověka podstatné a důležité.
Zatímco tradičně člověk očekával apokalypsu jako událost, ve které dojde k zániku lidské obce a bude definitivně ustavena Augustinova obec Boží, v níž temnotu lidských dějin nahradí věčná záře Boží milosti, dnešní člověk vyžaduje takovou apokalypsu – odhalení řádu dobra a jeho vítězství nad temnými silami zla – tady a teď. Apokalypsa se stala každodenní součástí společnosti, ve které se vše neustále převádí na souboj dobra se zlem, ať se jedná o výchovu mládeže, vědecké objevy, lékařskou péči, podnikání nebo politický boj.
V apokalyptické společnosti se politika stává záležitostí boje dobra se zlem, i když protivníci v demokratickém soupeření mají často radikálně odlišné představy o tom, co je dobré a co zlé. Přesto se tváří tak, že právě oni jsou ti apokalyptičtí jezdci, kteří stojí na straně dobra a postaví se silám zla. Proti dobru se přece bojovat nedá, a proto se z něj stala ta nejničivější zbraň politické propagandy.
Bojovníci dobra by však nemohli vést svůj boj, kdyby v apokalyptické společnosti nepřevládl obecný názor, podle něhož politika je jen svinstvo a všichni, kdo ji provozují, jsou lotři. Tento názor není ani zdaleka vlastní jen dnešní české společnosti, ve které najednou demokracie působí unaveným dojmem a demokratické strany a jejich představitelé vypadají bezradně. Jedná se o obecný pocit, který je vlastní i francouzské, britské, nizozemské, rakouské nebo americké společnosti. Čím víc jsou občané politikou znechuceni, tím víc od ní paradoxně očekávají morální řešení politických problémů a její vlastní očištění.
Výsledkem je polarizace společnosti a rostoucí konfrontace mezi jednotlivými stranami, které už nemohou být jen v opozici, ale přímo se snaží paralyzovat politický proces ve jménu boje proti takovému zlu. Dochází k útěku voličů před politikou a hledání apokalyptických jezdců – nových politických vůdců, kteří „zlé“ politiky vyženou a nastolí opět „dobré“ pořádky, protože jsou současnou zkorumpovanou politikou neposkvrnění, a tedy čistí v očích svých voličů.
Na rozdíl od minulosti, kdy demokracie čelily autoritářské tradici nebo totalitarismu, současný systém funguje, protože do sebe tuto apokalyptickou politiku dokázal vstřebat. Ovšem jen za cenu, že už se ve volbách nerozhoduje o budoucí vládě a opozici, ale o míře odporu vůči politice. Největší tragédie letošních parlamentních voleb tedy nespočívá v tom, že v nich zavedené pravicové strany pohořely a sociální demokracie se ještě více rozpoltila pod tíhou „utrpěné“ výhry. Spočívá v představě voličů, že volby mají být apokalypsou, ve které síly dobra dokážou odhalit temná zákoutí zla a rozdrtit jeho nositele. Jestliže se čtyři voliči z deseti (připočtemeli k hlasům pro ANO a Úsvit i stabilní hlasy pro KSČM) domnívají, že musí volit proti zlé a zkorumpované politice jako takové, potom namísto politiky demokratické skončíme v politice apokalyptické, ve které se při každých volbách budeme strachovat, že nastane kolaps a konec, jestliže nezvítězí zrovna naše strana dobra a převládnou síly zla.
Demokratická zkušenost je ovšem poněkud jiná a lze ji shrnout takto: každé parlamentní volby jsou nejdůležitější, ale žádné nejsou důležitější než ty ostatní. V tom spočívá základní paradox moderní zastupitelské demokracie. Volby jsou okamžikem slibu, že se může změnit úplně vše, ale současně potvrzují, že se tak může stát jen při zachování demokratických procedur. Jedná se o jistou sázku na nejistotu, ve které právě proto musí politický realismus převládnout nad apokalyptickým viděním politiky. Přijmout tyto moderní politické protiklady a paradoxy však není o nic snazší než porozumět neviditelnosti a temným zákoutím vlastního nitra, jak se o to snažil Ellison nebo před ním Dostojevskij, Nietzsche a mnozí další spisovatelé a filosofové.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.