Prvního října otiskl deník Libération článek Romaina Hureta vyjadřující se k otázce progresivního zdanění. Dočteme se zde o důležitosti tohoto ekonomického principu, jenž patří k „nejdůležitějším demokratickým výdobytkům 20. století“. Podle Hureta zůstává dnes – v době privatizace našich životů – placení daní jedním z mála kolektivních momentů, které máme. Jelikož po Evropě sílí hlasy, že by každý přispěvatel měl mít možnost kontroly nad využitím svých zdaněných prostředků, rozhodl se autor připomenout intelektuální kořeny progresivní daně z příjmu, aby tak poukázal na nebezpečnost přístupu, který neguje myšlenku veřejného a demokratického prospěchu. Myšlenka progresivního zdanění se zrodila v 19. století jako odpověď na industrializaci společnosti a na hromadění bohatství; výsledkem měla být solidárnější společnost, stavící se proti nárůstu nerovnosti mezi lidmi. Tato intelektuální a politická konstrukce, hlásaná například americkým ekonomem Richardem T. Elym, byla od sedmdesátých let postupně bořena a velkou měrou se na tom podepsala Margaret Thatcherová, která namísto společnosti upřednostňovala individuum a tak velké zdanění nebylo v jejím chápání ničím jiným než „konfiskací“ majetku. Dnešní globalizace finančních trhů progresivnímu zdanění nepřeje a zadupává občanský aspekt celé záležitosti do země. Proto také Huret vyzývá prezidenta Hollanda, aby konečně přistoupil k bodům svého programu a udělal daně transparentnější a progresivnější.
Říjnový Le Monde Diplomatiquepřinesl článek Oliviera Zajece o francouzském diplomatickém angažmá v otázce zásahu v Sýrii. Na rozdíl od vojenské operace v Mali šlo tentokrát o výrazný neúspěch francouzské zahraniční politiky, která svou zemi zavedla do neobvyklé pozice jediného evropského podporovatele USA. François Hollande a jeho kolegové špatně vyhodnotili situaci, z níž nakonec vyšel vítězně Vladimír Putin. Nedorozumění mezi USA a Francií vzniklo v samém počátku syrské krize. Zatímco Obama chápal vojenskou intervenci do Sýrie jako nutné zlo, které byl nucen zvažovat v důsledku plynových útoků z předměstí Damašku, Hollande si celou věc vyložil jinak a případný americký útok na Sýrii bral za hotovou věc, jako přirozenou reakci na humanitární krizi. Situace v Sýrii přitom vyžadovala komplexnější analýzu, která by tamní realitu nepojímala jako boj dvou znepřátelených skupin, z nichž jedna je dobrá a druhá zlá. Část populace dnes totiž podporuje Asada jenom proto, že nemá na výběr; „nová“ Sýrie pro ni představuje riziko konfesního extremismu a vládu regionálních kmotrů. Je zřejmé, že z celé situace zatím nejvíce profitují extremisté, a tuto okolnost jako by Francie při své zbrklé diplomatické reakci nechtěla vidět. Dle Zajece měli francouzští politici postupovat opatrněji a diplomatičtěji a stát se vyjednavači mezi USA a Ruskem. Sýrii je dnes potřeba především politicky a vojensky stabilizovat, píše Zajec, a to se nestane dříve, než budou morálka a její „právo vměšování“ znovu nahrazeny „právem“ bez přívlastku.
Francouzští novináři byli a jsou poslední dobou výrazně zaměstnáváni tématem romských přistěhovalců. Jestliže se na sklonku září tato problematika dostala na přední stránky „zásluhou“ vyjádření ministra vnitra Vallse, jenž vzkázal veřejnosti, že dle jeho osobního názoru se většina Romů není schopna integrovat do majoritní společnosti, o měsíc později se celá záležitost posunula od politických teorií k praxi. Propukla totiž tzv. aféra Leonarda, stavící vládnoucí politickou garnituru před nelehké rozhodnutí. Patnáctiletá romská dívka Leonarda byla jednoho říjnového odpoledne při návratu ze školy zadržena policisty a ještě téhož dne poslána spolu s celou rodinou do země svých předků – Kosova, které do té doby znala jenom z vyprávění. Tento akt vzbudil u levicové části francouzské populace bouři nevole a vyvolal řadu studentských protestů. Zapříčinil ale také ideologické rozštěpení vládnoucí levice, která k případu nedokázala zaujmout společné stanovisko. O tomto aspektu aféry se 21. října na webu Rue 89rozepsal poslanec, donedávna člen zelených, Noël Mamère. Upozornil, že vláda ani prezident nedokážou přijít s alternativou vůči Sarkozyho diskriminační imigrantské politice. Leonardin případ se podle něj měl stát symbolickým bodem obratu od zkaženého, xenofobního a rasistického sarkozismu, což ale nenastalo. Prezidentu Hollandovi se naopak podařilo neuvěřitelné: svým alibistickým postojem k aféře proti sobě popudil úplně všechny. V krátkém televizním vystoupení totiž prohlásil, že se Leonarda sice do Francie může vrátit, avšak sama, bez své rodiny. Toto prezidentovo gesto plně vypovídá o mezích hollandismu, píše Mamère. Jako obvykle se Hollande v momentě lámání chleba ze strachu, že si proti sobě poštve veřejnost, přiklonil spíše na stranu Vallsova „socialistického sarkozismu“ než k autentickým levicovým hodnotám a principům. Pro Mamèra jde o morální a politické selhání, jež je důsledkem „pravdivého lhaní“, tj. nezaujetí jasného postoje k závažným politickým otázkám. Ať už bude mít kauza jakoukoli dohru, je jisté, že se jí podařilo rozpoutat diskusi, na kterou se v brzké době nepochybně naváže. Při pohledu na Leonardu jakožto symbol kosmopolitní společnosti se ukazuje, že se jednou z velkých otázek dneška stává formulace migračních pravidel, respektive definice světového, deteritorizovaného občanství. Hájení práv migrantů bude v 21. století tak důležité, jako bylo v 19. století hájení práv otroků, uzavírá Mamère.